„Nyneivo, byl jsem na člunu přímo za tebou. Viděl jsem, co se stalo. Nejdřív jsi byla padesát kroků přede mnou a pak padesát kroků za mnou. Musel to být odřivous.“ Víc nemusel říkat. Ona to řekla za něj a s lepšími informacemi, než on mohl mít.
„Moghedien,“ vydechla. Ach, mohl to být jiný Zaprodanec nebo možná některá z černých adžah, ale ona věděla, kdo to byl. No, neporazila Moghedien jednou, nýbrž dvakrát. Bude-li to nutné, dokáže to i potřetí. Ale určitě se netvářila sebevědomě.
„Neboj se,“ řekl Lan a pohladil ji po tváři. „Když jsem u tebe, nemusíš se bát. Jestli budeš muset čelit Moghedien, zařídím, abys byla dost rozzlobená, že dokážeš usměrňovat. Asi mám v tomhle ohledu nadání.“
„Ty už mě nikdy nerozzlobíš,“ začala a zarazila se, zírajíc na něj s vykulenýma očima. „Já se nezlobím,“ řekla pomalu.
„Teď ne, ale když je to nutné –“
„Já se nezlobím,“ zasmála se. Nadšeně kopala nohama a se smíchem mu bušila pěstí do prsou. Plnil ji saidar, ne jen životem a radostí, ale tentokrát i bázní. Lehounkými pramínky vzduchu ho pohladila po lících. „Já se nezlobím, Lane,“ zašeptala.
„Tvůj blok je pryč.“ Zazubil se, sdílel její radost, přesto jeho oči zůstávaly chladné.
Postarám se o tebe, Lane Mandragorane, slibovala v duchu. Nenechám tě umřít. Opřela se mu o prsa a zvážila, že ho políbí a možná i... Nejsi Calle Coplinová, napomenula se důrazně.
Náhle ji napadlo cosi strašného. Bylo to tím horší, že ji to napadlo až teď. „Ti veslaři?“ řekla tiše. „Moji ochránci?“ Lan jenom mlčky zavrtěl hlavou a ona si povzdechla. Osobní strážci. Světlo, to oni potřebovali její ochranu, ne obráceně. Čtyři další mrtví na Moghedienin účet. Čtyři navrch k tisícům, ale tohle bylo, pokud šlo o ni, osobní. No, teď zrovna to s Moghedien vyřizovat nehodlala.
Vstala a začala se starat, co by se dalo udělat s jejími šaty. „Lane, řekneš jim, ať obrátí člun? Ať veslují, co to půjde.“ Už tak palác do soumraku neuvidí. „A zjisti, jestli některý z nich nemá něco jako kartáč.“ Takhle za Nestou přijít nemohla.
Zvedl svůj kabát a meč a uklonil se jí. „Jak přikazuješ, Aes Sedai.“
Nyneiva našpulila rty a dívala se, jak se za ním zavírají dveře. Tak on se jí posmívá, co? Vsadila by se, že někdo na Větrníku může oddávat. A z toho, co u Mořského národa viděla, by se vsadila, že Lan Mandragoran slíbí, že udělá, co se mu řekne. Pak se uvidí, kdo se bude smát.
S kodrcáním a houpáním se člun začal obracet a jí se obrátil žaludek spolu s ním.
„Ach, Světlo!“ zaúpěla a sesula se na lavici. Proč nemohla spolu s blokem ztratit i tohle? Když držela saidar a uvědomovala si sebemenší vánek na kůži, bylo to ještě horší. Pustit ho nepomohlo. Nebude zvracet znovu. Přivlastní si Lana nadobro. Tohle ještě bude krásný den. Kdyby jen pořád necítila tu blížící se bouři.
Jasné slunce sedělo nad střechami, když Elain klouby zaklepala na dveře. V ulici za ní tančili a skotačili lidé a vzduchem se nesl smích, písně a parfémy. Mimoděk si přála, aby měla příležitost skutečně si slavnost vychutnat. Kostým, jako měla Birgitte, by mohl být legrace. Nebo dokonce takový, jaký hned po ránu viděla na urozené paní Riselle, jedné z Tylininých dvorních dam. Pokud by si mohla nechat masku. Zaklepala znovu, silněji.
Dveře otevřela šedovlasá komorná s hranatou bradou, a když Elain sklonila zelenou masku, popadl ji vztek. „Ty! Co děláš tady –?“ Vztek se změnil v sinalost, když si masku sňala i Merilille, Adeleas a ostatní. Žena sebou škubla pokaždé, když se objevila další bezvěká tvář, dokonce i Sareithina. Tou dobou už možná viděla, co čekala, že uvidí.
Komorná náhle vykřikla a pokusila se dveře zavřít, ale kolem Elain se protlačila Birgitte a opeřeným ramenem dveře rozrazila dokořán. Služebná se zapotácela, pak se sebrala, ale ať chtěla křičet či utéci, Birgitte u ní byla včas a popadla ji za paži těsně pod ramenem.
„Jenom klid,“ řekla Birgitte rázně. „Nechceme žádnej zmatek a křik, že ne?“ Vypadalo to, že ženu jen drží za ruku, skoro ji podpírá, ale komorná stála vzpřímená a nehybná. S vykulenýma očima civěla na Birgittinu masku s péřovým hřebenem a pomalu vrtěla hlavou.
„Jak se jmenuješ?“ optala se Elain, když se všechny natlačily do chodby za ní. Zavřené dveře ztlumily hluk zvenčí. Komorná přeskakovala pohledem z jednoho obličeje na druhý, jako by dlouho nesnesla pohled na jednu.
„C-c-cedora."
„Vezmeš nás za Reanne, Cedoro.“ Tentokrát Cedora kývla a vypadala, že je jí do pláče.
Cedora je, celá ztuhlá, vedla nahoru, přičemž ji Birgitte stále držela za ruku. Elain napadlo, že jí řekne, ať ženu pustí, jenomže poslední, co chtěla, byl křik na poplach, aby všichni v domě prchali na všechny strany. Proto také Birgitte používala svaly, místo aby Elain usměrnila. Usoudila, že Cedora je hlavně vyděšená, že jí nic není, a dnes večer budou všechny ženské trochu vylekané.
„T-t-tam,“ kývla Cedora na červené dveře. Dveře do pokoje, kde s Nyneivou prošly tím nešťastným výslechem. Elain je otevřela a vstoupila.
Reanne byla v pokoji, seděla s ohništěm s vyřezanými třinácti hříchy za zády, spolu s tuctem žen, které Elain v životě neviděla. Zabíraly všechny židle u světle zelených stěn a potily se, protože okna byla zavřená a závěsy zatažené. Většina měla ebúdarské šaty, i když jen jedna měla olivovou pleť. Většina měla vrásky na tvářích a aspoň jedna prošedivělé vlasy. A jedna každá žena mohla do té či oné míry usměrňovat. Sedm mělo červený pás. Elain si při tom pohledu proti své vůli povzdechla. Když měla Nyneiva pravdu, dávala vám to na vědomí, až jste chtěli křičet.
Reanne vyskočila se stejně vzteklým výrazem, jaký prve nasadila Cedora, a její první slova byla také téměř stejná. „Ty! Jak se opovažuješ ukázat svůj ksicht...?“ Slova i vztek se vytratily také ze stejného důvodu, když Elain za patami vstoupila Merilille a ostatní. Žlutovlasá žena s červeným pásem a hlubokým výstřihem slabě zachrčela, když se jí vyvrátily oči a ona se zhroutila z červené židle. Žádná jí nešla na pomoc. Žádná se také ani nepodívala na Birgitte, když dotáhla Cedoru do rohu a postavila ji tam. Žádná zřejmě nedýchala. Elain zatoužila vykřiknout: „Baf!", jen aby viděla, co se stane.
Reanne se zakymácela, celá sinalá, a viditelně se snažila vzpamatovat, leč s pramalým úspěchem. Trvalo jí jen chvíli, než prohlédla pět Aes Sedai s chladnými tvářemi u dveří, a už věděla, kdo tu musí velet. Doklopýtala k Merilille, padla na kolena a sklonila hlavu. „Odpusťte nám, Aes Sedai.“ Mluvila zbožňujícím tónem a dost roztřeseně. Vlastně blekotala. „Jsme jenom pár kamarádek. Nic jsme neudělaly, určitě nic, co by vrhlo špatný světlo na Aes Sedai. Přísahám, ať už vám ta holka řekla cokoliv. Řekly bychom vám o ní, ale bály jsme se. Sešly jsme se jenom na kus řeči. Má kamarádku, Aes Sedai. Tu jste chytily taky? Můžu vám ji popsat, Aes Sedai. Uděláme, co budete chtít. Přísahám, že –“
Merilille si hlasitě odkašlala. „Myslím, že se jmenuješ Reanne Corlyová.“ Reanne sebou trhla a zašeptala, že ano, přičemž stále civěla do podlahy u nohou šedé sestry. „Obávám se, že se musíš obracet na Elain Sedai, Reanne.“
Reanne zvedla hlavu velmi uspokojivým způsobem. Zírala na Merilille a pak pomaloučku otočila oči velké jako talíře k Elain. Olízla si rty a dlouze, zhluboka se nadechla. Otočila se na kolenou k Elain a znovu sklonila hlavu. „Prosím o odpuštění, Aes Sedai,“ žebrala. „Nevěděla jsem to. Nemohla jsem –“ Další dlouhý, beznadějný nádech. „Jakýkoliv trest určíš, my ho samozřejmě pokorně přijmeme, ale prosím, musíš věřit –“