„Ále, vstaň,“ přerušila ji netrpělivě Elain. Chtěla, aby ji ta žena uznala stejně jako Merilille nebo ostatní, ale z plazení po zemi se jí dělalo zle. „Tak je to správně. Postav se.“ Počkala, dokud Reanne neposlechla, a pak se posadila na její židli. Nebylo vůbec nutné, aby se před ní někdo plazil, ale chtěla, aby bylo naprosto jasné, kdo tu velí. „Ještě pořád popíráš, že víš něco o Větrné míse, Reanne?“
Reanne rozhodila rukama. „Aes Sedai,“ řekla bezelstně, „žádná z nás by nikdy nepoužila ter’angrial, natož angrial nebo sa’angrial.“ Bezelstná a ostražitá jako liška ve městě. „Ujišťuji tě, že nepředstíráme, že bychom byly něco jako Aes Sedai. Je nás jen pár kamarádek, vidíte, spojuje nás, že nám kdysi bylo dovolíno vstoupit do Bílé věže. To je všechno.“
„Jenom těchhle pár kamarádek,“ pronesla Elain suše přes sepjaté prsty. „A Garenia, samozřejmě. A Berowin, Derys a Alise.“
„Ano,“ přiznala Reanne váhavě. „A ony."
Elain pomaloučku zavrtěla hlavou. „Reanne, Bílá věž o vaší rodince ví. Věž o ní vždycky věděla.“ Snědá žena, vypadající jako Tairenka, třebaže měla modrobílou hedvábnou vestu se znamením zlatotepeckého cechu, přidušeně vykřikla a přitiskla si baculaté ruce na ústa. Hubená šedivějící Saldejka s červeným pásem se z povzdechem zhroutila a připojila se tak ke žlutovlasé ženě na podlaze. Další dvě se kymácely, jako by taky měly omdlít.
Reanne se podívala na sestry u dveří, aby jí to potvrdily, a usoudila, že je tomu tak. Merilille se tvářila spíš ledově než vyrovnaně a Sareitha se ošklíbla, než se ovládla. Vandene a Careane tiskly rty a dokonce i Adeleas obracela hlavu a prohlížela si ženy u stěn, jako by se dívala na hmyz, který doposud neznala. Samozřejmě to, co Reanne viděla a co tu bylo, nebylo totéž. Všechny přijaly Elainino rozhodnutí, ale sebevíc „Ano, Elain...“ je nemohlo přimět, aby se jim to líbilo. Byly by tu již přede dvěma hodinami, nebýt spousty „Ale Elain...“ Občas vést znamenalo pohánět.
Reanne neomdlela, ale zatvářila se vyděšeně a prosebně zvedla ruce. „Ty chceš rodinku zničit? Proč teď, po tak dlouhé době? Co jsme udělaly, že se na nás teď vrháte?“
„Nikdo vás nezničí,“ řekla jí Elain. „Careane, jelikož se nikdo nemá k tomu, aby těm dvěma pomohl, mohla bys, prosím?“ Poskakování a ruměnce po celé místnosti, a než se Careane stačila pohnout, nad každou omdlelou se skláněly dvě ženy, zvedaly je a mávaly jim pod nosem vonnými solemi. „Amyrlinin stolec chce, aby každá žena, která dokáže usměrňovat, měla spojení s Věží,“ pokračovala Elain. „Nabídka platí pro každou z rodinky, která ji bude chtít přijmout.“
Kdyby kolem každé z nich spletla prameny vzduchu, nemohla je znehybnit víc. Kdyby prameny víc přitáhla, nedosáhla by vyvalenějších očí. Jedna z těch, jež omdlely, náhle zalapala po dechu, rozkašlala se a odstrčila fiólu s vonnou solí, kterou jí pod nosem držely příliš dlouho. To mělo za následek, že se všechny uvolnily a začaly mluvit najednou.
„Takže se z nás nakonec můžou stát Aes Sedai?“ zeptala nadšeně Tairenka ve zlatotepecké vestě ve chvíli, kdy kulatolící žena s rudým pásem přinejmenším dvakrát delším, než měly ostatní, vyhrkla: „Ony nám dovolí se učit? Zase nás budou učit?“ Změť bolestně dychtivých hlasů. „Vážně se můžeme...?“ a „Skutečně nám dovolí...?“ ze všech stran.
Reanne se k nim zuřivě otočila. „Ivaro, Sumeko, všechny, vzpamatujte se! Mluvíte před Aes Sedai! Mluvíte – před – Aes Sedai.“ Roztřeseně si přejela rukou přes obličej. Rozhostilo se trapné ticho. Ženy klopily oči a rudly. Přes všechny ty vrásčité tváře a šedé a bílé vlasy Elain připomínaly skupinku mladších novicek, které pořádají polštářovou bitvu poté, co odzvonili poslední, a právě vstoupila správkyně novicek.
Reanne se na ni váhavě podívala přes konečky prstů. „Skutečně nám dovolí vrátit se do Věže?“ zamumlala přes ruku.
Elain kývla. „Ty, které se mohou učit, dostanou příležitost stát se Aes Sedai, ale místo bude pro všechny. Pro každou ženu, která může usměrňovat.“
Reanne se v očích zaleskly slzy. Elain si nebyla jistá, ale měla dojem, že žena zašeptala: „Můžu být zelená.“ Musela se ovládnout, aby k ní nepřiběhla a neobjala ji.
Na žádné z ostatních Aes Sedai nebylo vidět, že by se poddávala citům, a Merilille byla rozhodně z tvrdšího těsta. „Smím se na něco zeptat, Elain? Reanne, kolik... z vás přijmeme?“ Odmlka nepochybně znamenala změnu z „kolik divoženek a žen, které to nezvládly napoprvé".
Pokud si toho Reanne všimla nebo měla nějaké podezření, nechala to být nebo jí to nevadilo. „Nemůžu uvěřit, že by některá tuhle nabídku odmítla,“ vydechla. „Může chvíli trvat, než zprávu dostanou všechny. Jsme poměrně dost rozlezlé, víte, aby...“ Zasmála se, trochu nervózně, a pořád jí bylo do pláče, „...aby si nás Aes Sedai nevšimly. V současné době je na seznamu tisíc sedm set osmdesát tři jména.“
Většina Aes Sedai se naučila skrývat zděšení za navenek klidnou tváří a pouze Sareitha vykulila oči. Také pohybovala rty, ale Elain ji znala dost dobře, aby dokázala odečítat. Dva tisíce divoženek! Světlo nám pomáhej! Elain okatě předváděla, jak si upravuje sukně, dokud si nebyla jistá, že ovládá svůj obličej. Světlo jim pomáhej, opravdu.
Reanne si mlčení špatně vyložila. „Čekaly jste víc? Každý rok dojde k pár nehodám nebo přirozenýmu úmrtí, jako u každýho jinýho, a bojím se, že za posledních tisíc roků rodinka značně prořídla. Možná jsme byly příliš opatrné, když jsme oslovovaly ženy opouštějící Bílou věž, ale bály jsme se, že by některá mohla ohlásit, že jsme se jí ptaly, a... a...“
„Nejsme ani v nejmenším zklamané,“ ujistila ji Elain a udělala uklidňující gesto. Zklamané? Málem se hystericky rozhihňala. Rodinka měla skoro dvakrát tolik členek, než bylo Aes Sedai! Egwain nemůže říkat, že neudělala, co mohla, aby do Věže přivedla ženy, které dokážou usměrňovat. Pokud ale rodinka odmítala divoženky... Musí se držet podstatného. Nábor rodinky byl jen náhoda. „Reanne,“ řekla mírně, „nemohly byste si teď laskavě vzpomenout, kde je ta Větrná mísa?“
Reanne zrudla jako zapadající slunce. „My se jich nikdy ani nedotkly, Elain Sedai. Nevím, proč je posbíraly. O téhle Větrné míse jsem sice nikdy neslyšela, ale existuje takový skladiště, jaký jsi popisovala –“
Dole kdosi krátce usměrnil. Někdo zaječel čirou hrůzou.
Elain vmžiku vyskočila, stejně jako ostatní. Birgitte odněkud z péřových šatů vytáhla dýku.
„To musela být Derys,“ řekla Reanne. „Nikdo jiný tu není."
Elain se rozběhla a popadla ji za ruku, když vyrazila ke dveřím. „Ještě nejsi zelená,“ vyjela na ni a odpovědí jí byl příjemný úsměv s dolíčky, překvapený, potěšený a nesmělý zároveň. „Tohle zvládneme, Reanne.“
Merilille a ostatní se seřadily, připraveny následovat Elain ven, ale Birgitte byla u dveří dřív a s úsměvem sahala na kliku. Elain polkla a neřekla nic. Tady šlo o strážcovu čest, aspoň tak to říkali gaidinové. Jít první tam a poslední zpátky. Přesto natáhla saidar a byla připravená rozdrtit cokoliv, co by jejího strážce ohrozilo.