Dveře se otevřely dřív, než Birgitte dosáhla na kliku.
Dovnitř nakráčel Mat a před sebou strkal štíhlou komornou, na kterou se Elain upamatovala. „Napadlo mě, že budeš tady.“ Drze se křenil, Derysina zlobného mračení si nevšímal a rovnou pokračoval. „Když jsem zjistil, že v mý poslední oblíbený krčmě popíjí spousta strážců. Právě jsem se vrátil, jak jsem sledoval jednu ženskou do Rahadu. Na poslední poschodí domu, kde nikdo nebydlí, abych byl přesnej. Podlaha byla tak zaprášená, že když odešla, bylo jasně vidět, do kterýho pokoje zašla. Na dveřích je prašivej velkej rezavej zámek, ale sázím tisíc korun proti kopanci do zadku, že ta vaše mísa je za nima.“ Derys se ho pokusila kopnout a on ji odstrčil, vytáhl od pasu malý nůž a začal si s ním pohazovat. „Řeknete některá týhle divoký kočce, na čí straně jsem? Ženský s nožema mě poslední dobou dost znervózňují."
„My už o tom víme, Mate,“ řekla Elain. No, právě se to měly dozvědět, a jeho ohromený výraz byl k nezaplacení. Od Brigitte cosi ucítila. Dívala se na ni skoro bez výrazu, ale z uzlíčku emocí v Elainině hlavě vyzařoval nesouhlas. Aviendha by si o tom nejspíš taky myslela své. Otevřít ústa byla jedna z nejtěžších věcí, co kdy Elain udělala. „Ale musím ti poděkovat, Mate. Jen díky tobě jsme našly, co jsme hledaly.“ Jeho úžas skoro stál za to utrpení.
Pusu zavřel rychle, i když ji hned zase otevřel a řekclass="underline" „Tak si najmem člun a tu zatracenou mísu seberem. S trochou štěstí můžem z Ebú Daru odjet už dneska v noci.“
„To je směšné, Mate. A netvrď mi, že tě snižuji. Nebudeme se plazit po Rahadu potmě a z Ebú Daru neodjedeme, dokud tu mísu nepoužijeme.“
Samozřejmě se snažil hádat, ale Derys využila příležitosti, že nedává pozor, a pokusila se ho znovu nakopnout. On se schoval za Birgitte a volal, ať mu někdo pomůže, a štíhlá komorná se po něm vrhala.
„On je tvůj strážce, Elain Sedai?“ zeptala se Reanne pochybovačně.
„Světlo, ne! Birgitte je.“ Reanne spadla brada. Když odpověděla na otázku, Elain sama položila další, otázku, kterou by se neodvážila položit žádné sestře. „Reanne, jestli ti to nevadí, řekla bys mi, kolik je ti let?“
Žena zaváhala, loupla okem po Matovi, jenže on stále poskakoval, aby Birgitte udržel mezi sebou a Derys. „Moje příští jmeniny,“ pravila Reanne, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě, „budou čtyřsté dvanácté.“
Merilille se na místě složila.
32
Zapečetěno plamenem
Elaida do Avriny a’Roihan seděla vznešeně na amyrlinině stolci, vysokém křesle s vyřezávanými liánami, kde teď bylo jen šest barev místo sedmi, na ramenou měla šestipruhou štólu, a pohledem přelétla kulatou věžovou sněmovnu. Malovaná křesla sester na stupínku kolem celé místnosti s velkou kopuli byla přestavěna, neboť teď odpovídala pouze šesti adžah, ne sedmi. Osmnáct sester poslušně vstalo. Mladý al’Thor mlčky klečel vedle amyrlinina stolce. Nepromluví, pokud nedostane svolení, což dnes nebude. Dneska tu bude jen jako další symbol její moci a dvanáct nejoblíbenějších sester zářilo v propojeni, které ona sama ovládala, aby zůstal v područí.
„Bylo dosaženo většinově shody, matko,“ ohlásila jí u lokte pokorně Alviarin a poníženě se uklonila holi s plamenem.
Dole na podlaze pod stupínkem zaječela Sheriam, takže ji musel zkrotit věžový strážný, stojící vedle ní. Červená sestra, která ji odstiňovala, si opovržlivě odfrkla. Romanda a Lelaine visely na vnější chladné důstojnosti, avšak většina ostatních odstíněných a strážených na podlaze tiše vzlykala, možná úlevou, že nejvyšší trest dostaly jen čtyři z nich, možná strachem z toho, co mělo přijít. Nejsinalejší tváře patřily těm třem, které se opovážily zasednout ve vzbouřenecké sněmovně za nyní rozpuštěné modré adžah. Každá vzbouřenkyně byla vyloučena ze svého adžah, dokud ji Elaida nedá svolení ke znovupřijetí, avšak bývalé modré věděly, že je čekají tvrdé časy, než zase získají milost, léta, než jim bude dovoleno vstoupit vůbec do nějakého adžah. Do té doby je měla v hrsti.
Vstala a vypadalo to, že jediná sila, která k ni proudila z kruhu, je projevem její moci. „Sněmovna souhlasí s vůlí amyrlinina stolce. Ať je Romanda zbičována první.“ Romanda trhla hlavou. Uvidí se, kolik důstojnosti si uchová do utišení. Elaida kývla. „Odveďte vězně a přiveďte první z těch ubohých svedených sester, které je následovaly. Přijmu jejich prosby o odpuštění.“
Vězeňkyně začaly křičet a jedna se vytrhla strážnému. Egwain z al’Vereů se vrhla na schůdky u Elaidiných nohou s rozpřaženýma rukama a po tvářích ji stékaly slzy.
„Odpusť mi, matko!“ brečela ta holka. „Lituju! Podvolím se. Podvolím. Prosím, neutišuj mě!“ Zlomeně se sesula na zem a ramena se jí otřásala vzlyky. „Prosím, matko! Lituju! Lituju!"
„Amyrlin se může slitovat,“ řekla Elaida nadšeně. Bílá věž musela ztratit Lelaine, Romandu a Sheriam jako odstrašující příklad, ale mohla si ponechat sílu téhle holky. Elaida byla Bílou věží. „Egwain z al’Vereů, vzbouřila ses proti své amyrlin, ale já budu milosrdná. Znovu oblékneš bílý šat mladší novicky, dokud já sama neusoudím, že jsi připravena být pozvednuta výš, ale v tento den budeš první, kdo složí čtvrtou přísahu na hůl přísah, slib věrnosti a poslušnosti amyrlininu stolci.“
Vězeňkyně začaly padat na kolena a prosily, aby také mohly složit přísahu a dokázat tak, že budou poslouchat. Lelaine byla první z nich a ani Romanda, ani Sheriam nebyly poslední. Egwain vylezla po schůdcích a políbila Elaidě lem šatů.
„Podvoluji se tvé vůli, matko,“ zamumlala přes slzy. „Děkuju ti. Děkuju!“
Alviarin popadla Elaidu za rameno a zatřásla jí. „Probuď se, ty hlupačko!“ zavrčela.
Elaida otevřela oči do matného světla jediné lampy, kterou držela Alviarin, sklánějící se nad její postelí s rukou na jejím rameni. Stále jen zpola probuzená zamručela: „Cos říkala?“
„Řekla jsem: ‚Prosím, probuď se, matko,‘“ odpověděla Alviarin chladně. „Covarla Baldene se vrátila z Cairhienu.“
Elaida zavrtěla hlavou a snažila se zbavit konce snu. „Tak brzy? Čekala jsem je nejdřív za týden. Covarla, říkáš? Kde je Galina?“ Hloupé otázky. Alviarin nemohla vědět, co to znamená.
Ale ta žena chladným hlasem odpověděla: „Myslí si, že Galina je mrtvá nebo zajatá. Obávám se, že... nepřináší dobré zprávy.“
Co Alviarin mohla či nemohla vědět, vypadlo Elaidě z hlavy. „Tak mluv,“ vyjela ostře a odhodila hedvábná prostěradla, ale když vstávala a přepásávala si hedvábný župan, slyšela jenom útržky. Bitva. Hordy usměrňujících Aielanek. Al’Thor utekl. Katastrofa. Mimoděk si všimla, že Alviarin je úpravně oblečená do stříbrem vyšívaných bílých šatů se štólou kronikářky kolem krku. Ta ženská se nejdříve oblékla, než jí přinesla tuhle zprávu!
Když vstupovala do obývacího pokoje, stojací hodiny v její pracovně tiše odzvonily druhou brzkou. Ráno teprve začínalo. To byl ten nejhorší čas, kdy dostat špatnou zprávu. Covarla chvatně vstala z červeného čalouněného křesla a její nesmiřitelná tvář nesla stopy únavy a starostí, když klekala, aby Elaidě políbila prsten. Na tmavých jezdeckých šatech měla prach z cesta potřebovala učesat světlé vlasy, ale vzala si šátek, který nosila, co byla Elaida naživu.
Elaida počkala, až se žena dotkne rty prstenu s Velkým hadem, a hned ucukla. „Proč poslaly tebe?“ zeptala se stroze. Zvedla pletení, jež předtím nechala ležet na křesle, a pustila se do práce s dlouhými slonovinovými jehlicemi. Pletení sloužilo v podstatě stejnému účelu, jako když si pohrávala s vyřezávanými slonovinovými miniaturami, a ona se teď potřebovala uklidnit. Pletení jí také pomáhalo přemýšlet. Musela přemýšlet. „Kde je Katerina?“ Byla-li Galina mrtvá, měla se velení nad Coiren ujmout Katerina. Elaida dala jasně najevo, že jakmile bude al’Thor chycen, velení se ujmou červené adžah.