Elaidě ztuhl jazyk. Hrozba nemohla být jasnější. „To, co jsi tu dnes slyšela, je zapečetěno plamenem,“ řekla nezřetelně, ale věděla, že ta slova jsou zbytečná, dřív než je vyslovila.
„Jestli chceš mou radu odmítnout...“ Alviarin se odmlčela a začala se otáčet.
„Počkej!“ Elaida dala dolů ruku, již nevědomky natáhla. Zbavená štóly. Utišená. A i poté by ji přinutily řvát. „Co –?“ Musela se odmlčet a polknout. „Co tedy má kronikářka navrhuje?“ Musel existovat nějaký způsob jak tohle zarazit. Alviarin se s povzdechem znovu přiblížila. Vlastně přistoupila blíž, mnohem blíž, než by měl kdo stát u amyrlin, jejich sukně se téměř dotýkaly. „Nejdřív musíš, obávám se, nechat Toveine jejímu osudu, aspoň prozatím. A taky Galinu a ostatní, které případně padly do zajetí, ať už Aielů nebo asha’manů. Každý pokus o záchranu by teď znamenal pohromu.“
Elaida pomalu kývla. „Ano. To chápu.“ Nedokázala odtrhnout zděšený pohled od přísného pohledu druhé ženy. Musel existovat nějaký způsob! Tohle se nemohlo dít!
„A myslím, že je čas znovu zvážit rozhodnutí o věžových strážích. Opravdu si myslíš, že by se počet stráží neměl zvýšit?“
„Já – vidím, že se to má udělat.“ Světlo, musí přemýšlet!
„Tak dobrá,“ zamručela Alviarin a Elaida zrudla bezmocným vztekem. „Zítra osobně prohledáš pokoje Josaine a Adelorny.“
„Proč bych pod Světlem –?“
Ta ženská jí zase popotáhla štólu, tentokrát hrubě, skoro jako by jí ji chtěla strhnout nebo ji s ní uškrtit. „Josaine zřejmě před několika lety našla angrial a nevydala ho. Adelorna udělala něco horšího. Bez dovolení sebrala angrial ze skladiště. Až je najdeš, tak okamžitě vyhlásíš trest. Něco dost tvrdého. A zároveň vychválíš Doraise, Kiyoshi a Farellien jako vzory zachovávání zákonů. Každé dáš dárek. Dobrý nový kůň bude stačit.“
Elaidu napadlo, jestli jí třeba nevypadnou oči z důlků. „Proč?“ Čas od času si sestra nechala angrial navzdory zákonu, ale trest se obvykle omezoval na plácnutí přes prsty. Každá sestra zakusila pokušení. A ten zbytek! Účinek byl zřejmý. Všichni uvěří, že Doraise, Kiyoshi a Farellien ty dvě udaly. Josaine a Adelorna byly zelené, ostatní hnědá, šedá a žlutá. Zelené adžah bude vzteky bez sebe. Mohly by se dokonce pomstít, což by mohlo druhé adžah popudit, a... „Proč to chceš, Alviarin?“
„Elaido, mělo by ti stačit, že je to moje rada.“ Výsměšný, medem pokrytý led se náhle změnil v ocel. „Chci, abys řekla, že uděláš, co se ti řekne. Jinak nemá smysl, abych se dřela s tím, abych ti udržela štólu na krku. Řekni to!“
„Já –“ Elaida se pokusila odvrátit zrak. Světlo, potřebovala přemýšlet! Žaludek měla sevřený. „Udělám – co – se – mi – řekne."
Alviarin se usmála tím mrazivým úsměvem. „Vidíš, že to tolik nebolelo.“ Náhle couvla a roztáhla suknice v odpovídajícím pukrleti. „S tvým svolením odejdu a nechám tě dospat zbytek noci. Čeká tě perné ráno, musíš vydat rozkazy prvnímu kapitánovi Chubainovi a nechat prohledat komnaty. Musíme taky rozhodnout, kdy Věž seznámíme s asha’many.“ Z jejího tónu bylo jasné, kdo o tom rozhodne. „A možná bychom měly začít plánovat příští tah proti al’Thorovi. Už je načase, aby Věž vyšla na světlo a otevřeně ho povolala k poslušnosti, nemyslíš? Promysli to dobře. Přeji ti dobrou noc, Elaido.“
Omámená, s náběhem na zvracení, se Elaida dívala, jak odchází. Postavit se otevřeně? Tím by si přímo řekla o útok těch – jak je ta ženská nazvala? – těch asha’manů. Tohle se jí nemohlo dít. Ne jí! Než si uvědomila, co dělá, mrštila číší přes pokoj, kde se rozbila o nástěnný koberec s květinami. Oběma rukama popadla džbán, zvedla ho nad hlavu a se vzteklým výkřikem jím hodila taky a rozlila punč. Věštění bylo tak jasné! Bude...!
Náhle se zarazila a zamračila se na střepy zabodnuté do koberce na zdi a na větší kousky na podlaze. Věštění. To určitě hovořilo o jejím vítězství. Jejím vítězství! Alviarin možná získala své menší vítězství, ale budoucnost patří Elaidě. Pokud se dokáže zbavit Alviarin. Ale to musí udělat potichu, tak, že ani sněmovna nebude chtít, aby se o tom mluvilo. Způsob, který na Elaidu ukáže, teprve až bude příliš pozdě, pro případ, že by se Alviarin něco dozvěděla. A náhle ji to napadlo. Alviarin tomu neuvěří, až se to dozví. Nikdo tomu neuvěří.
Kdyby Alviarin viděla, jak se v té chvíli usmívá, kolena by se jí změnila v rosol. Než skončí, Alviarin bude závidět Galině, živé nebo mrtvé.
Alviarin se zastavila za dveřmi do Elaidiných pokojů a ve světle kandelábrů si prohlédla své ruce. Netřásly se jí, což ji poněkud překvapilo. Čekala, že druhá žena bude bojovat tvrději, odolávat déle. Ale začalo to a ona se neměla čeho bát. Pokud Elaida nezjistí, že jí zprávu o al’Thorovi v posledních dnech předalo dokonce pět adžah. Po sesazení Colavaere se všichni agenti adžah v Cairhienu vrhli na psaní. Ne, jestli se to Elaida dozví, ona je v bezpečí s tím, jak ji má teď v hrsti. A s ochranou Mesaany. Elaida ale byla vyřízená, ať si to uvědomovala nebo ne. I kdyby asha’mani nerozhlásili, že rozdrtili Toveininu výpravu – a ona si byla jistá, že ji rozdrtí, po tom, co jí Mesaana řekla o událostech u Dumajských studní – všichni špehové v Caemlynu dostanou křídla, jakmile se to dozvědí. Pokud nenastane zázrak, jako třeba že se u bran objeví vzbouřenkyně, Elaida za pár týdnů skončí stejně jako Siuan Sanche. V každém případě to začalo, a pokud chtěla vědět, co je to „to", stačilo jen poslouchat. A dívat se. A učit se. Třeba, až všechno skončí, bude nosit sedmipruhou štólu sama.
Bylo časně ráno a oknem pronikalo sluneční světlo. Seaine namočila brk, ale než napsala další slovo, otevřely se dveře z chodby a dovnitř vpadla amyrlin. Seaine zvedla husté černé obočí. Čekala by kohokoliv kromě Elaidy, možná včetně Randa al’Thora samotného. Přesto odložila brk, ladně vstala a stáhla si stříbrobílé rukávy, které si vyhrnula, aby si je neušpinila od inkoustu. Udělala pukrle, jaké příslušelo amyrlin od přísedící v jejích vlastních pokojích.
„Doufám, že jsi nenašla žádné další sestry, jak schovávají angrialy, matko.“ Po všech těch letech se jí v hlase stále ozýval náznak lugardského přízvuku. Doufala v to skutečně upřímně. To, jak se Elaida před pár hodinami vrhla na zelené, zatímco většina z nich spala, ještě stále vyvolávalo kvílení a skřípění zubů. Nikdo živý si nevzpomínal, že by některou sestru zbičovali za to, že si schovala angrial, a teď to byly dvě. Amyrlin musela mít jeden ze svých nechvalně známých záchvatů vzteku.
Teď však na ní nebylo naprosto nic takového vidět. Malou chvíli se na Seaine jen mlčky dívala, chladná jako jezírko v zimě, ve svém červeně prostřihávaném hedvábí, a pak doplula k vyřezávanému příborníku, na němž stály malované slonovinové miniatury Seaininy rodiny. Všichni byli mrtví, ona ale všechny stále milovala.
„Nehlasovala jsi pro mě, aby mě pozvedly na amyrlin,“ poznamenala Elaida a zvedla podobiznu Seainina otce. Rychle ji položila a zvedla místo toho portrét matky.