Seaine málem znovu zvedla obočí, ale dala si za úkol nenechat se překvapit víc než jednou denně. „Nesdělily mi, že se sněmovna sešla, dokud nebylo po všem, matko.“
„Ano, ano.“ Elaida zapomněla na obrázky a přesunula se ke krbu. Seaine měla vždycky ráda kočky a na krbové římse se tlačily vyřezávané dřevěné kočky všech možných tvarů, některé v docela zábavných pozicích. Amyrlin se na tu výstavku zamračila, ale pak zavřela oči a zakroutila hlavou. „Ale zůstala jsi,“ řekla a rychle se obrátila. „Všechny sestry, kterým to neoznámily, uprchly z Věže a připojily se k vzbouřencům. Kromě tebe. Proč?“
„Co jsem mohla dělat, matko? Věž musí být celá.“ Ať je amyrlin kdokoliv, dodala v duchu. A co se ti nelíbí na mých kočkách, smím-li se ptát? Ne že by to vyslovila nahlas. Sereille Bagand byla surová správkyně novicek, než ji pozvedly na amyrlinin stolec právě v tom roce, kdy ona sama získala šátek, a ještě surovější amyrlin, než by Elaida dokázala i s bolavým zubem. Seaine do sebe měla vtlučené, co je správné, příliš hluboko, než aby s tím pohnula pouhá léta. Nebo to, že neměla ráda ženu, nosící štólu. Amyrlin člověk nemusel mít rád.
„Věž musí být celá,“ souhlasila Elaida a otřela si dlaně o sebe. „Musí být celá.“ Tak proč je tak nervózní? Měla devětadevadesát druhů nálad, všechny tvrdé jako nůž a dvakrát ostřejší, avšak nervózní nebývala. „To, co ti teď řeknu, Seaine, je zapečetěno plamenem.“ Trpce zkřivila rty, pokrčila rameny a podrážděně škubla za štólu. „Kdybych věděla, jak to posílit, udělala bych to,“ řekla suše jako včerejší prach.
„Podržím tvá slova ve svém srdci, matko.“
„Chci – přikazuji ti – abys provedla vyšetřování. A skutečně si ho musíš uchovat v srdci. Kdyby se o tom doslechlo nesprávné ucho, mohlo by to znamenat smrt a zkázu celé Věže.“
Seaine zaškubalo obočí. Smrt a zkázu pro celou Věž? „V srdci,“ zopakovala. „Nesedneš si, matko?“ V jejích pokojích to tak bylo správně. „Mám ti nalít mátový čaj? Nebo chceš raději švestkový punč?“
Elaida občerstvení odmítla, vzala si nejpohodlnější křeslo, které vyřezal Seainin otec jako dar, když přijala šátek, ačkoliv podušky bylo samozřejmě nutné mnohokrát vyměnit. Díky amyrlin vypadalo venkovské křeslo jako trůn, jak měla ztuhlá záda a ocelový výraz ve tváři. Zcela nevděčně nedala Seaine svolení se posadit, takže Seaine zkřížila ruce a zůstala stát.
„Dlouho jsem přemýšlela o zradě, Seaine, od té chvíle, kdy mé předchůdkyni a kronikářce bylo umožněno uprchnout. Kdy jim někdo pomohl uprchnout. V srdci té záležitosti musela být zrada, a já se obávám, že to mohla provést pouze sestra nebo sestry.“
„To je jistě jedna z možností, matko.“ Elaida se nad tím přerušením zamračila.
„Nikdy si nemůžeme být jisté, kdo má v srdci stín zrady, Seaine. No, mám podezření, že někdo zařídil, aby byl můj rozkaz porušen. A mám důvod věřit, že ten někdo soukromě komunikuje s Randem al’Thorem. Nevím, s jakým cílem, ale určitě se jedná o zradu namířenou proti mně a Věži.“
Seaine čekala na pokračování, ale amyrlin se na ni jenom dívala a pomalu si hladila červeně prostřihávané sukně, jako by si to neuvědomovala. „Co přesně mám zjistit, matko?“ zeptala se opatrně.
Elaida vyskočila. „Velím ti sledovat zápach zrady, ať povede sebevýš, i kdyby to byla samotná kronikářka. Co zjistíš, ať tě to zavede ke komukoliv, sdělíš pouze amyrlininu stolci, Seaine. Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Rozumíš mi?“
„Rozumím tvým příkazům, matko.“
Což, jak si pomyslela, když Elaida odešla ještě rychleji, než přišla, bylo tak asi vše, čemu rozuměla. Posadila se do křesla, které opustila amyrlin, aby přemýšlela, pěsti si tiskla pod bradu stejně, jako to dělával její otec, když se zamyslel. Všechno se nakonec poddá logice.
Proti Siuan Sanche by se nepostavila – vždyť to děvče na prvním místě jako amyrlin navrhla! – ale když bylo dokonáno a všechny formule dodrženy, jakkoliv chabě, pomoci jí k útěku určitě byla zrada a schválně zrušit amyrlinin rozkaz stejně tak. A možná i komunikace s al’Thorem. To však záleželo na tom, čeho se týkala a s jakým záměrem. Zjistit, kdo změnil amyrlinin rozkaz, bude obtížné, když nevěděla jaký. A takhle pozdě zjistit, kdo by mohl pomoci Siuan, mělo asi stejnou naději na úspěch, jako zjistit, kdo by mohl psát al’Thorovi. Do Věže a ven létalo každý den tolik holubů, až to vypadalo, že z oblohy prší peří. Pokud Elaida věděla víc, než řekla, tak to tedy vynechala. Celé to nedávalo moc velký smysl. Kvůli zradě by to v Elaidě vřelo vzteky, ale ona nebyla rozčilená. Byla nervózní. A nemohla se dočkat, až odejde. A tajnůstkářská, jako kdyby nechtěla vyzradit všechno, co věděla či tušila. Skoro jako by se toho bála. Jaká zrada by Elaidu polekala nebo vyvedla z míry? Smrt a zkáza celé Věže.
Jako kousky kovářské skládačky vše zapadlo na místo a Seaine zvedla obočí skoro až k vlasům. Zapadalo to. Všechno do sebe zapadalo. Cítila, jak jí odtéká krev z obličeje, a najednou měla ledové nohy. Zapečetěno plamenem. Řekla, že to uchová v srdci, ale od chvíle, kdy ta slova vyslovila, se všechno změnilo. Strach si připouštěla, jen když byl logický, a právě teď byla k smrti vyděšená. Tomuhle nemohla čelit sama. Ale s kým? Za daných okolností, s kým? Odpověď na tuto otázku přišla mnohem rychleji. Chvíli se odhodlávala a pak vyrazila ze svých pokojů a obydlí bílých, přičemž šla mnohem rychlejším krokem než obvykle.
Chodbami pobíhali sloužící, jako obvykle, ačkoliv ona šla tak rychle, že většinu minula dřív, než se stačili uklonit, ale vypadalo to, že je tu méně sester, než by odpovídalo dokonce tak časné hodině. Mnohem méně. A přesto pokud většina těch, co tu přebývala, zůstávala z nějakého důvodu ve svých pokojích, ty na chodbách počty v jednom směru vyrovnávaly. Sestry proplouvaly chodbami ověšenými koberci, tváře samá vyrovnanost, a oči měly zamlžené. Tu a tam spolu rozmlouvaly dvě tři ženy a pátravě se rozhlížely, zda je někdo neposlouchá. Vždycky dvě tři ze stejného adžah. Dokonce i včera si byla jistá, že vidí, jak se ženy přátelí i s někým mimo své adžah. Bílé měly úplně odložit emoce stranou, avšak ona v zaslepenosti nikdy neviděla nic rozumného, jako některé. Podezíráním vzduch ve Věži zhoustl jako horký rosol. Nebylo to nic nového, naneštěstí – amyrlin začala se svými drsnými metodami a pak zpráva o Logainovi situaci jenom zhoršila – ale dnes ráno to zřejmě bylo ještě horší než obvykle.
Za roh před ní zahnula Talene Minly a z nějakého důvodu neměla šátek jenom na ramenou, ale měla ho roztažený k loktům, jako by chtěla ukázat všechny zelené třásně. Seaine si uvědomila, že vlastně každá zelená, kterou dnes ráno potkala, má šátek. Talene, zlatovlasá, sošná a milá, se postavila za sesazení Siuan, ale do Věže přišla, když byla Seaine přijatá, a toto rozhodnutí jejich přátelství nenahlodalo. Talene měla důvody, jež Seaine přijímala, i když s nimi nesouhlasila. Dneska se přítelkyně zastavila a unaveně se na ni podívala. Tolik sester v poslední době sledovalo jedna druhou právě tímhle způsobem. Jindy by se byla Seaine zastavila, avšak ne dnes, když jí hlava praskala ve švech. Talene byla kamarádka a Seaine ji považovala za důvěryhodnou, ale ne dost na tohle. Později, pokud to půjde, za Talene zajde. Doufajíc, že to půjde, a prošla kolem jen s kývnutím.
V obydlí červených byla nálada ještě horší, vzduch hustší. Stejně jako u ostatních adžah, i tady bylo víc pokojů, než mohly sestry zaplnit – bylo tomu tak již dávno předtím, než uprchla první vzbouřenkyně – ale červené bylo největší adžah a sestry zabíraly poschodí, která se stále užívala. Červené často nosívaly své šátky i tehdy, kdy to nebylo nutné, ale i tady měla jedna každá žena červené třásně jako zástavu. Když se Seaine přiblížila, rozhovor ustal a chladné oči ji sledovaly v bublině ledového ticha. Cestou po těch divných dlaždicích, bílých s červenou slzou planeme Tar Valonu, se cítila jako vetřelec hluboko na nepřátelském uzemí. Ale ona vlastně každá část Věže mohla být nepřátelským územím. Nazírány z opačné strany, ty šarlatové plameny vypadaly docela jako červené Dračí špičáky. Ona nikdy nevěřila těm nesmyslným povídačkám o červených a falešných Dracích, ale... Proč je nikdo nepopíral?