Musela se zeptat na směr. „Nebudu ji rušit, jestli má moc práce,“ řekla. „Kdysi jsme bývaly dobré přítelkyně, a já bych ráda, abychom jimi byly zas. Teď víc než kdy jindy si adžah nemůžou dovolit se rozejít.“ Byla to pravda, ačkoliv adžah se spíš trhala od sebe, než rozcházela. Domanka ji však vyslechla s tváří jako odlitou z mědi. Mezi červenými bylo jen málo Domanek a těch pár bylo obvykle vzteklejších než had chycený v plotě.
„Ukážu ti to, sestro,“ řekla žena nakonec a ne moc uctivě. Šla první a pak se dívala, když Seaine klepala na dveře, jako by ji tu nemohla nechat samotnou. Na dveřích byl také vyřezaný plamen a nalakovaný v barvě čerstvé krve.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř rázně. Seaine otevřela dveře s nadějí, že jedná správně.
„Seaine!“ zvolala Pevara vesele. „Co tě sem dneska ráno přivádí? Pojď dál! Zavři dveře a posaď se!“ Jako kdyby se všechny ty roky od doby, kdy byly mladší a přijatá novicka, ztratily. Dost baculatá a ne moc vysoká – vlastně na Kandořanku byla poměrně malá – byla docela hezká, v tmavých očích se jí vesele blýskalo a úsměv měla vždy pohotově. Byla škoda, že si vybrala červené, ať už byly její důvody sebelepší, poněvadž muže měla stále ráda. Červené adžah přitahovalo ženy, které k mužům od přírody chovaly nedůvěru, ale další si je zvolily proto, že úkol vyhledávat muže, kteří mohli usměrňovat, byl důležitý. Ať už měly nebo neměly muže rády, nebo jim na tom zpočátku nezáleželo, jenom málokterá žena mohla patřit k červeným déle, aniž by přejala nenávistný názor na všechny muže. Seaine měla důvody věřit, že Pevara brzy poté, co získala šátek, plnila pokání za prohlášení, že by chtěla mít strážce. Od doby, co dosáhla bezpečnějších výšin sněmovny, otevřeně tvrdila, že strážci by červeným práci hodně usnadnili.
„Neumím říct, jak jsem ráda, že tě vidím,“ řekla Pevara, když se uhnízdily v křeslech s vyřezávanými spirálami, jaká byla v Kandoru v módě před sto lety, se šálky z jemného porcelánu s namalovanými motýly a s borůvkovým čajem. „Mockrát mě napadlo, že bych za tebou měla zajít, ale přiznávám se, že jsem se bála, co bys asi řekla, když jsem tě před všemi těmi lety odřízla. Přísahám na čepel, Seaine, nebyla bych to udělala, nebýt toho, že mě Tesien Jorhald držela vlastně za krk a já měla šátek teprve krátkou dobu, abych se jí vzepřela. Odpustíš mi to?“
„No ovšem,“ odpověděla Seaine. „Chápu tě.“ Červené rázně odrazovaly od přátelství vně adžah. Dost rázně a dost účinně. „Když jsme mladé, nemůžeme jít proti adžah, a později už to vypadá, že své kroky nemůžeme zvrátit. Nejméně tisíckrát jsem si vzpomněla, jak jsme si šeptávaly po poslední – Á, a ty šprýmy! Vzpomínáš, jak jsme Seranche posypaly spodničku platanovým lechtacím práškem? – ale stydím se přiznat, že jsem se musela k smrti vyděsit, abych se pohnula. Chci, abychom byly zase přítelkyně, ale potřebuji i tvou pomoc. Jsi jediná, které můžu věřit.“
„Serancha byla ješitná tenkrát a je dodneška,“ zasmála se Pevara. „Šedé adžah je pro ni dobré místo. Ale nemůžu uvěřit, že by tě něco vyděsilo. No, podle tebe nebyl strach logický, dokud jsme nebyly zpátky v posteli. Kromě slibu, že se postavím ve sněmovně, aniž bych věděla zač, tak ti pomůžu s čímkoliv, Seaine. Co potřebuješ?“
Když na to došlo, Seaine zaváhala a napila se čaje. Ne že by o Pevaře pochybovala, jenže dostat slova ze rtů bylo... obtížné. „Dnes ráno za mnou přišla amyrlin,“ začala nakonec. „Pověřila mě jistým vyšetřováním. Zapečetěným plamenem.“ Pevara se lehce zamračila, ale neřekla, že v tom případě by o tom Seaine neměla mluvit. Když byly malé, Seaine sice možná naplánovala většinu jejich šprýmů, avšak Pevara měla tu troufalost většinu vymyslet, a měla víc odvahy je provést. „Mluvila dost opatrně, ale když jsem to trochu promyslela, došlo mi, co chtěla. Mám ve Věži najít...“ nakonec ji opustila odvaha, „temné družky.“
Pevařiny oči, stejně tmavé, jako je ona měla modré, se změnily v kámen. Červená sestra odšustila ke krbové římse, kde měla dokonale vyrovnané miniatury s portréty své rodiny. Všichni zemřeli, když byla ještě mladší novicka, rodiče, bratři, sestry, tety, strýcové a všichni, byli zavražděni při rychle potlačeném povstání temných druhů, kteří byli přesvědčení, že se Temný již brzy osvobodí. Proto si byla Seaine jistá, že jí může věřit. Proto si Pevara zvolila červené – ačkoliv Seaine si doposud myslela, že by si vedla stejně dobře a byla mnohem šťastnější jako zelená – protože věřila, že to, jak červené honí muže, kteří mohou usměrňovat, je nejlepší způsob, jak najít temné druhy. Byla v tom skutečně dobrá. A měla odvahu klidně vyslovit to, k čemu se Seaine nedokázala přimět.
„Černé adžah. Aha. Není divu, že byla Elaida obezřelá.“
„Pevaro, vím, že jsi jeho existenci vždycky popírala víc než tři sestry dohromady, ale jsem si jistá, že tohle měla na mysli, a jestli je ona přesvědčená...“
Její přítelkyně mávla rukou. „Mě přesvědčovat nemusíš, Seaine. Jsem si jistá, že černé adžah existuje, už...“ Zvláštní, teď Pevara zaváhala a zadívala se do šálku jako jasnovidka na jarmarku. „Co víš o událostech těsně po aielské válce?“
„Dvě amyrlin náhle zemřely v průběhu pěti let,“ odvětila Seaine opatrně. Usoudila, že přítelkyně má na mysli události ve Věži. Pravdou bylo, že dokud ji před skoro padesáti lety nepozvedly na přísedící, právě rok po Pevaře, ničemu mimo Věž nevěnovala příliš velkou pozornost. A vlastně ani tomu uvnitř Věže. „V těch letech zemřelo hodně sester, jak si vzpomínám. Chceš říct, že podle tebe v tom mělo prsty... černé adžah?“ Tak, teď to řekla, a nespálilo jí to jazyk.
„Já opravdu nevím,“ odpověděla Pevara tiše a potřásla hlavou. „Udělala jsi skutečně dobře, že ses ponořila hluboko do filozofie. Tenkrát se dály... věci, zapečetěné plamenem.“ Roztřeseně se nadechla.
Seaine na ni netlačila. Sama spáchala něco podobného zradě, když porušila tu stejnou pečeť, a Pevara se bude muset rozhodnout také sama. „Podívat se do hlášení bude bezpečnější než se ptát, když nevíš, co vlastně hledáš. Je logické, že černá sestra musí dokázat lhát i přes přísahy.“ Jinak by už bylo černé adžah dávno odhaleno. To jméno se s používáním vyslovovalo stále snadněji. „Pokud některá sestra napsala, že udělala něco, když my dokážeme, že udělala něco jiného, tak jsme našly černou družku.“
Pevara kývla. „Ano, nesmíme se však omezovat. Černé adžah možná nemělo prsty v tom povstání, ale já si nemyslím, že by si ten zmatek nechalo ujít, aniž by ho využilo. Myslím, že se musíme pořádně podívat na poslední rok.“
S tím Seaine váhavě souhlasila. Ohledně posledních měsíců bude muset pročíst méně papírů a položit víc otázek. Rozhodnout, koho zahrnout do vyšetřování, bylo ještě těžší. Zvlášť když Pevara řekla: „To od tebe bylo odvážné, přijít za mnou, Seaine. Vím, že temní druzi zavraždí své bratry, sestry a rodiče, když se snaží skrýt, kdo jsou a co dělají. Miluji tě za to, ale bylo to opravdu odvážné.“