Všude byli samozřejmě Aielové. Vysocí povznesení muži v šedozelenohnědém odění a jediná výrazně barevná věc, kterou nosili, byl pruh červené látky kolem spánků, s černobílým kotoučem na čele. Siswai’aman, tak si říkali. Občas mu to slovo cosi připomnělo, jako by ho měl znát. Zeptal se jednoho z Aielů a ten se na něj podíval, jako by blábolil nesmysly. Avšak oni si nevšímali ani těch pruhů červené látky. Žádná Děva oštěpu šarlatovou čelenku nenosila. Ať byla bělovlasá nebo vypadala, jako by právě odrostla matčiným sukním, každá Děva se kolem plížila a vrhala na siswai’aman vyzývavé pohledy, jež nějak vypadaly samolibě, kdežto muži jejich pohledy opětovali klidně a byli cítit téměř hladem, podle pachu všech to byla otázka žárlivosti, ačkoliv kvůli čemu na sebe žárlili, to si Perrin neuměl představit. Ať to bylo cokoliv, nebylo to nic nového a oni se kvůli tomu zřejmě nehodlali začít hned prát. Mezi vozy bylo i pár moudrých, v bachratých sukních a bílých jupkách, s tmavými loktušemi navzdory horku a třpytivými náramky a náhrdelníky ze zlata a slonoviny, vyrovnávajícími jejich jinak prostý oděv. Některé z nich chování Děv a siswai’aman bavilo, jiné zase rozčilovalo. Všichni – moudré, Děvy i siswai’aman – si nevšímali Shaidů tak, jak by Perrin ignoroval stoličku či houni.
Aielové včera zajali asi dvě stě Shaidů, muže i Děvy – vzhledem k tomu, kolik jich tu bylo, to nebylo nic moc – a ti se volně pohybovali po táboře. Perrin by se cítil mnohem lépe, kdyby byli pod stráží. A v šatech. Místo toho nosili vodu a běhali s posílkami, nazí jako v den, kdy se narodili. K ostatním Aielům se chovali pokorně jako myšky. Každému jinému se dostalo pyšného vzdorovitého pohledu, že si jich dotyčný vůbec všiml. Perrin nebyl jediný, kdo se jich snažil nevšímat, a Aram nebyl jediný, kdo bručel. Hodně dvouříčských mužů v táboře dělalo jedno nebo druhé nebo obojí. Hodně Cairhieňanů málem ranila mrtvice, kdykoliv některého Shaida spatřili. Mayenerové jenom vrtěli hlavami, jako by to celé byl vtip. A vyvalovali oči na ženské. Měli stejně málo studu jako Aielové, tihle Mayenerové.
„Gaul mi to vysvětlil, Arame. Víš přece, co je to gai’šain, viď? Víš o ji’e’toh, jak musejí sloužit rok a den a to všechno?“ Druhý muž kývl, což bylo dobře. Perrin toho sám moc nevěděl. Když mu Gaul vysvětloval aielské způsoby, obvykle z toho byl ještě zmatenější. Gaul si vždycky myslel, že všechno je nad slunce jasné. „No, gai’šainové nesmějí nosit nic, co může nosit algai’d’siswai – to znamená ‚bojovník s oštěpy‘,“ dodal, když se Aram tázavě zamračil. Náhle si uvědomil, že se upřeně dívá na jednoho ze Shaidů, klusajícího zhruba jejich směrem. Byla to vysoká mladá žena, zlatovlasá a hezká i přes dlouhou tenkou jizvu na tváři a další jizvy jinde. Byla velmi hezká a velmi nahá. Drsně si odkašlala a odtrhl zrak. Cítil, jak rudne. „No, proto jsou... na tom takhle. Gai’šainové nosí bílý šaty a tady žádný nemají. Je to prostě jejich způsob.“ Světlo spal Gaula a spal i jeho vysvětlování, pomyslel si. Mohli by je něčím přikrýt!
„Perrine Zlatooký,“ ozval se ženský hlas, „Carahuin se ptá, přeješ-li si vody.“ Aram zrudl a v dřepu se prudce otočil, aby k ní byl zády.
„Ne, děkuju.“ Perrin nemusel vzhlédnout, aby věděl, že je to ta zlatovlasá shaidská žena. Dál upíral zrak do prázdna a hlavně jiným směrem. Aielové měli zvláštní smysl pro humor a Děvy oštěpu – Carahuin byla Děva – ten nejzvláštnější. Rychle si všimli, jak mokřiňané reagují na Shaidy – museli by být slepí, aby jim to ušlo – a náhle posílali gai’šainy k mokřiňanům hlava nehlava, a Aielové se mohli potrhat smíchy ze všech těch ruměnců a koktání a občas i křiku. Perrin si byl jist, že ho Carahuin a její přítelkyně právě pozorují. Tohle bylo aspoň podesáté, kdy některou gai’šainku poslaly, aby se zeptala, jestli nechce vodu nebo náhradní brousek nebo nějakou jinou zatracenou hloupost.
Náhle ho cosi napadlo. Mayenerové tímhle byli obtěžováni zřídka. Hrstka Cairhieňanů se očividně dívala s potěšením, i když ne tak otevřeně jako Mayenerové, a taky někteří ze starších Dvouříčských, kteří by měli mít rozum. Podstatné ale bylo, že pokud Perrin věděl, žádný z nich nedostal druhou falešnou zprávu. Na druhou stranu ti, kteří reagovali nejvíc... Cairhieňany, kteří nejhlasitěji vykřikovali o neslušnosti, a dva tři mladší Dvouříčské, kteří se zakoktávali a červenali tak silně, až se zdálo, že se roztečou, obtěžovali, dokud neuprchli pryč od vozů...
Perrin s námahou vzhlédl gai’šaince do tváře. Do očí. Soustřeď se na její oči, říkal si zoufale. Měla je zelené a velké a vůbec ne pokorné. Byla z ní cítit čistá zuřivost. „Poděkuj za mě Carahuin a vyřiď jí, že mi můžeš namazat náhradní sedlo, jestli jí to nebude vadit. A nemám žádnou čistou košili. Nebude jí vadit, když mi vypereš nějaký prádlo?"
„Nebude jí to vadit,“ odvětila žena sevřeným hlasem, otočila se a odklusala pryč.
Perrin se prudce zadíval jinam, ačkoliv mu její obraz zůstával před očima. Světlo, Aram měl pravdu! Avšak s trochou štěstí by právě mohl zarazit další takové návštěvy. Bude to muset vysvětlit Aramovi a Dvouříčským. Třeba poslechnou i Cairhieňané.
„Co si s nima počnem, urozený pane Perrine?“ Aram, stále odvrácený, už nemluvil o gai’šainech.
„To musí rozhodnout Rand,“ pravil Perrin pomalu a uspokojení se vytrácelo. Možná bylo divné považovat lidi, potulující se kolem bez šatů, za malý problém, ten druhý však byl rozhodně větší. A on se mu vyhýbal stejně důrazně jako tomu, co leželo na severu.
Na druhé straně kruhu vozů seděly na zemi téměř dva tucty žen. Všechny byly dobře oblečené na cestu, mnohé byly v hedvábí, většina měla lehké pláště proti prachu, ale na žádné tváři se neobjevila ani kapka potu. Tři vypadaly dost mladé, že by je předtím, než se oženil s Faile, mohl i požádat o tanec.
Teda kdyby nebyly Aes Sedai, pomyslel si trpce. Kdysi s jednou Aes Sedai tancoval a málem spolkl vlastní jazyk, když si uvědomil, koho že to otočil. A to byla přítelkyně, pokud se to slovo dalo použít u Aes Sedai. Jak nová by Aes Sedai musela být, abych u ni poznal věk? Ostatní vypadaly samozřejmě bezvěce, mohlo jim být dvacet i čtyřicet, věk se měnil mezi dvěma pohledy, nikdy nebyl jistý. Tohle říkaly jejich tváře, ačkoliv některé měly ve vlasech šediny. S Aes Sedai se to prostě nedalo poznat. Nic se u nich nedalo poznat.
„Aspoň tyhle už neznamenají nebezpečí,“ řekl Aram a trhl hlavou směrem ke třem sestrám kousek stranou od ostatních.
Jedna plakala, s tváří na kolenou, druhé dvě roztřeseně hleděly do prázdna, jedna z nich si nepřítomně popotahovala sukni. Včera vypadaly v podstatě stejně. Aspoň už žádná nevřískala. Pokud to Perrin pochopil, čímž si nebyl tak úplně jistý, tak byly nějak utišeny, když se Rand osvobodil. Už nikdy nebudou znovu usměrňovat jedinou sílu. Pro Aes Sedai by nejspíš bylo lepší být mrtvá.
Perrin by čekal, že je budou ostatní Aes Sedai utěšovat, nějak se o ně postarají, ale většina si těch tří vůbec nevšímala, ačkoliv se trochu příliš okatě dívaly kamkoliv jinam, jen ne na ně. A utišené Aes Sedai zase odmítaly uznat ostatní. Aspoň na začátku k nim přistoupilo pár sester, každá sama za sebe, na pohled klidné, avšak ostře páchnoucí odporem a nechutí, za svou námahu však nic nedostaly, ani slovo, ani pohled. Dnes ráno už se k nim žádná nepřiblížila.