Выбрать главу

Seaine se zachvěla, jako by jí někdo přešel po hrobě. Kdyby chtěla být odvážná, byla by si zvolila zelené. Skoro si přála, aby Elaida zašla za někým jiným. Teď už se ale nedalo couvnout.

33

Lázeň

Dny poté, co poslal Perrina pryč, Randovi připadaly nekonečné a noci ještě delší. Stáhl se do svých pokojů a zůstával tam. Děvám nařídil, aby k němu nikoho nepouštěly. Za dveře se zlacenými slunci směla pouze Nandera, když mu nesla jídlo. Šlachovitá Děva položila zakrytý podnos a seznam těch, kteří žádali o slyšení, a on se na ni káravě podíval a zopakoval, že nikoho nepřijímá. Často zaslechl nesouhlasné poznámky Děv venku, když za sebou Nandera zavírala dveře. Měl je slyšet, jinak by použily znakovou řeč. Ale jestli si myslely, že ho vyštvou ven tvrzením, že trucuje... Děvy mu nerozuměly a nepochopily by ho, ani kdyby jim to vysvětlil. Pokud by se k tomu vůbec odhodlal.

Jedl bez chuti a snažil se číst, ale ani jeho oblíbené knihy ho nezaujaly víc než na několik stránek, ani na začátku ne. Ale jednou denně, i když si slíbil, že to neudělá, zvedl na pramenech vzduchu mohutný šatník z leštěného ebenu a slonoviny, který měl v ložnici, odsunul ho stranou, opatrně rozvinul pasti, které nastavěl, i zrcadlovou masku, jež vypadala jako hladká zeď, upravenou tak, že ji kromě něj nikdo jiný neviděl. Tam ve výklenku, vyrobeném s pomocí jediné síly, stály dvě sošky z bílého kamene, půl lokte vysoké, žena a muž, oba v rozevlátých šatech, držící v ruce nad hlavou křišťálovou kouli. V noci, kdy vyslal vojsko do Illianu, zašel sám do Rhuideanu a vyzvedl tyto ter’angrialy. Jestli je bude potřebovat, možná nebude mít dost času. Tohle si aspoň říkal. Natáhl ruku k vousatému mužíkovi, kterého z dvojice mohl použít pouze muž, natáhl ruku a zastavil se, celý roztřesený. Stačilo dotknout se ho prstem a víc jediné síly, než si uměl představit, bude jeho. S tím by ho nikdo nedokázal porazit, nikdo by se mu nemohl postavit. S tím, jak kdysi řekla Lanfear, by mohl vyzvat Stvořitele.

„Je to moje poprávu,“ zamumlal pokaždé s rukou chvějící se těsně u figurky. „Moje! Já jsem Drak Znovuzrozený!“

A pokaždé se přinutil couvnout, znovu spletl zrcadlovou masku a neviditelné pasti, které by každého, kdo by se k nim dostal bez klíče, spálily na uhel. Těžký šatník se vrátil na místo lehce jako peříčko. Byl přece Drak Znovuzrozený. Ale bude to stačit? Bude muset.

„Já jsem Drak Znovuzrozený,“ zašeptal občas do stěny a občas na ně křičeclass="underline" „Já jsem Drak Znovuzrozený!“ Ať nahlas nebo potichu, zuřil na ty, kteří se mu postavili, slepé hlupáky, kteří neviděli a nechtěli vidět, z ctižádosti, lakoty či strachu. On byl Drak Znovuzrozený, jediná naděje světa proti Temnému. A Světlo světu proto pomáhej. Ale záchvaty vzteku a touha použít tento ter’angrial byly jenom pokus, jak uniknout jiným věcem, a on to věděl. Sám se vrtal v jídle, i když každý den méně, a snažil se číst, ač zřídkakdy, a pokoušel se usnout. O to se s ubíhajícím časem snažil stále víc a bylo mu lhostejné, zda slunce stojí vysoko na obloze či zašlo. Spánek přicházel po neklidných kouscích a to, co ho trýznilo v bdělém stavu, se také plížilo jeho sny, takže se pokaždé probudil příliš brzy, aby si aspoň trochu odpočinul. Sebelepší štít nemohl odrazit to, co již bylo uvnitř. Musel se postavit Zaprodancům a dřív nebo později samotnému Temnému. Hlupáci bojovali proti němu nebo prchali, když jejich jedinou nadějí bylo postavit se mu po boku. Proč ho nepřestávají trápit sny? Z jednoho snu se pokaždé probudil dřív, než pořádně začal, ležel v posteli, opovrhoval sám sebou, zmatený nedostatkem spánku, ale ostatní... Věděl, že si je všechny zaslouží.

Ve snu se mu postavila Colavaere se zpustošenou tváří a šál, na němž se oběsila, měla stále zarytý v napuchlém krku. Colavaere, mlčící a obviňující, a za ní stály v mlčenlivých řadách všechny Děvy, jež pro něj zemřely, všechny ženy, jež pro něj zemřely. Z těchhle snů se probouzel s pláčem.

Stokrát přehodil Perrina přes Velký sluneční sál a stokrát ho přemohl žhoucí strach a vztek. Stokrát Perrina ve svých snech zabil a probudil ho vlastní křik. Proč si ten chlap vybral pro jejich hádku Aes Sedai? Rand se marně snažil na ně nemyslet. Dělal, co jen mohl, aby na jejich existenci úplně zapomněl. Děsily ho. Občas se mu zdálo, že je zase spoutaný v jejich bedně, a Galina, Erian, Katerina a ostatní ho vytahují, aby ho ztřískaly. Z těchhle snů se probouzel s pláčem, a plakal i poté, co se přesvědčil, že má otevřené oči a je venku. Děsily ho, protože se bál, že by se mohl poddat svému strachu a hněvu a pak... Snažil se nemyslet na to, co by mohl udělat pak, ale občas se mu o tom zdálo, a to se probouzel zbrocený studeným potem. To by neudělal. Ať už udělal cokoliv, tohle neudělá.

Ve snech sbíral asha’many k útoku na Bílou věž, aby potrestal Elaidu. Pak, naplněný spravedlivým hněvem a saidinem, proskočil průchodem – a zjistil, že Alviarinin dopis byla lež, uviděl ji stát po Elaidině boku, a uviděl tu také Egwain, Nyneivu a Elain, všechny s tvářemi Aes Sedai, protože byl příliš nebezpečný, aby ho nechaly běhat volně. Díval se, jak asha’many ničí ženy, které za sebou měly léta studia jediné síly, ne jen pár měsíců drsné výuky, a z těch snů se neprobouzel dřív, než zemřel poslední muž v černém kabátě, a on tam stál sám, aby čelil moci Aes Sedai. Sám.

Znovu a znovu mluvila Cadsuane o šílencích, kteří slyší hlasy, až sebou trhal, jako by ho s každým slovem šlehla bičem, škubal sebou ve spánku, kdykoliv se objevila. Ve spánku i v bdělém stavu volal Luise Therina, křičel na něj, ječel, ale odpovídalo mu jen ticho. Sám. Ten malý uzlíček citů a pocitů vzadu v jeho hlavě, ten pocit, že se ho Alanna téměř dotýká, mu pomalu začal být útěchou. A mnoha způsoby ho děsil ze všeho nejvíc.

Čtvrtého rána se omámeně probral ze snu o Bílé věži a zvedl ruku, aby si zastínil zarudlé oči před tím, co považoval za zášleh ze saidaru spleteného ohně. Ve slunečním světle, jež proudilo okny a dopadalo až na postel s hranatými ebenovými sloupky se slonovinovými hranami, tančila malá zrnka prachu. Každý kousek nábytku v místnosti byl z leštěného ebenu a slonoviny, hranatý a strohý a dost těžký, aby ladil s jeho náladou. Chvíli tam jen tak ležel, ale pokud by se spánek vrátil, přinesl by jen další sen.

Jsi tam, Luisi Therine? pomyslel si, aniž by doufal v odpověď, unaveně vstal a urovnal si kabátec. Nepřevlékl se od té doby, co se tu uzavřel.

Když se dopotácel do předpokoje, nejdřív si myslel, že se mu zase zdá ten sen, z něhož se vždy rovnou probudil s pocitem hanby, provinění a nenávisti k sobě samému, ale Min k němu vzhlédla z vysokého zlaceného křesla, na klíně měla položenu v kůži vázanou knihu, a on se neprobudil. Tvář jí rámovaly tmavé kučery a velké tmavé oči na něho upírala tak napjatě, až málem cítil její dotek. Spodky ze zeleného hedvábného brokátu jí padly jako druhá kůže, ladící kabát ze stejné látky měla rozepnutý a smetanová blůzka se jí zvedala a klesala, jak dýchala. Modlil se, aby se probudil. Nezavřel se ze strachu, hněvu či pocitu viny kvůli Colavaere nebo kvůli tomu, že Luis Therin zmizel.