„Za čtyři dny bude nějaká slavnost,“ vyhrkla vesele, „Půlměsíční. Z nějakýho důvodu tomu říkají Den lítosti, ale celou noc se bude tancovat. Jak jsem slyšela, má to být umírněný tanec, jenže každý tanec je lepší než žádný.“ Koženou záložkou pečlivě založila stránku a odložila knihu na podlahu. „Teď je právě čas nechat si ušít šaty, když nechám švadlenu šít hned dnes. Teda pokud si chceš se mnou zatancovat.“
Odtrhl od ní oči a zrak mu padl na látkou zakrytý podnos vedle vysokých dveří. Už jenom z pomyšlení na jídlo se mu dělalo špatně. Nandera neměla nikoho pustit, Světlo ji spal! A už určitě ne Min. Nezmínil se o ní výslovně, ale řekl nikoho! „Min, já – nevím, co říct. Totiž –“
„Ovčáku, vypadáš jako něco, kvůli čemu se servali psi. Nyní už chápu, proč byla Alanna tak hysterická. Vlastně žebrala, abych s tebou promluvila, když ji Děvy už asi popátý vyhodily. Nandera by nepustila ani mě, kdyby nepěnila kvůli tomu, že nic nejíš, a já se taky musela doprošovat. Seš mi dlužnej, sedláčku.“
Rand sebou trhl. Hlavou mu proletěly obrazy sebe sama. Jak jí trhá šaty a vrhá se na ni jako bezduché zvíře. Dlužil jí víc, než mohl kdy splatit. Prohrábl si vlasy a přinutil se na ni podívat. Zvedla nohy, takže v křesle seděla se zkříženýma nohama a pěstmi se opírala o kolena. Jak se na něj mohla dívat tak klidně? „Min, to, co jsem udělal, se nedá omluvit. Pokud by existovala spravedlnost, tak bych šel na šibenici. Kdybych mohl, uvázal bych si provaz sám. Přísahám, že jo.“ Slova chutnala hořce. Byl Drak Znovuzrozený a ona bude muset počkat na spravedlnost až do Poslední bitvy. Jaký byl hlupák, že chtěl přežít Tarmon Gai’don. Nezasloužil si to.
„O čem to mluvíš, ovčáku?“ zeptala se pomalu.
„Mluvím o tom, co jsem ti udělal,“ zaúpěl. Jak to mohl udělat, komukoliv, ale hlavně jí? „Min, vím, jak je pro tebe těžké být se mnou v jedné místnosti.“ Pamatoval si její poddajné tělo, její hebkou pleť. Poté, co z ní serval šaty. „Nikdy jsem si neuvědomil, že jsem zvíře, zrůda.“ Ale byl. Nenáviděl sám sebe za to, co udělal. A nenáviděl se ještě víc, protože to chtěl udělat znovu. „Mám jedinou omluvu, totiž že jsem šílený. Cadsuane měla pravdu. Slyšel jsem hlasy. Myslel jsem, že to byl hlas Luise Therina. Můžeš –? Ne. Ne, nemám právo tě prosit o odpuštění. Ale musíš vědět, jak mě to mrzí, Min.“ Mrzelo ho to. A ruce ho bolely, jak ji chtěl hladit po nahých zádech, po bocích. Byl zrůda. „Strašně. Aspoň tohle bys měla vědět.“
Seděla tam, nehýbala se a dívala se na něj, jako by ho ještě nikdy neviděla. Teď mohla přestat předstírat. Teď mohla říci, co si o něm skutečně myslí, a jakkoliv to bude ošklivé, nebude to stačit ani z poloviny.
„Tak proto jsi za mnou nepřišel,“ pravila nakonec. „Poslouchej mě, ty zabedněnej tupoune. Málem jsem se ubrečela k smrti, protože jsem viděla jednoho mrtvýho přes moc, a ty, tys chtěl udělat to samý a ze stejnýho důvodu. Ty moje nevinný jehňátko, my jsme se jen navzájem utěšovali. Kamarádi se v takovejch dobách utěšují. Zavři pusu, ty dvouříčskej blátošlape.“
Poslechl, ale jen aby polkl. Měl dojem, že mu oči vypadnou na podlahu. Prskal, jak rychle mluvil. „Utěšovali? Min, kdyby se ženský kroužek u nás doma doslechl, jak jsme se utěšovali, tak by se všechny seřadily, aby nás stáhly z kůže, i kdyby nám bylo padesát."
„Aspoň je to teď ‚my‘ místo ‚já‘,“ zavrčela rozdurděně. Vstala a cestou k němu vztekle šermovala prstem. „Myslíš, že jsem nějaká panenka, sedláčku? Myslíš, že jsem moc zabedněná, než abych ti řekla, když nechci, abys na mě sahal? Myslíš, že bych ti to neřekla jasně jak facka?“ Volnou rukou vytáhla z kabátu nůž, zašermovala jím a zase ho schovala, aniž by zpomalila proud slov. „Pamatuju se, že jsem ti servala košili ze zad, protožes ji nedokázal přetáhnout přes hlavu dost rychle, aby mi to stačilo. Tak málo jsem chtěla, abys mě objímal! Dělala jsem s tebou, co jsem nikdy nedělala s žádným chlapem – a nemysli, že jsem nikdy neměla pokušení! – a ty tvrdíš, že to všechno jen ty! Jako bych tady já nebyla!"
Nohama narazil na křeslo a konečně si uvědomil, že před ní couvá. Zamračila se na něj a zamumlala: „Myslím, že se mi nelíbí, jak se na mě teďka díváš.“ Náhle ho silně nakopla do holeně, opřela se mu dlaněmi o prsa a zatlačila. Překotil se do křesla tak tvrdě, že málem přepadl na záda i s křeslem. Lokny se zakývaly, jak pohodila hlavou a upravila si brokátový kabátek.
„To je možné, Min, ale –“
„Takhle to je, ovčáku,“ přerušila ho důrazně, „a jestli řekneš ještě něco jinýho, tak by sis měl radši zavolat Děvy a usměrňovat, co to půjde, protože tě ztřískám, dokud nebudeš prosit o smilování. Potřebuješ se oholit. A vykoupat.“
Rand se zhluboka nadechl. Perrin měl takové vyrovnané manželství s usměvavou, laskavou ženou. Proč ho to vždycky přitahovalo k ženám, z nichž se mu točila hlava jako motovidlo? Kdyby jen o ženách věděl desetinu toho co Mat, věděl by, co na to všechno říkat, ale takhle mohl jenom plácat. „V každém případě,“ řekl opatrně, „můžu udělat jenom jedno.“
„A co to tak asi bude?“ Zkřížila ruce na prsou a začala hrozivě podupávat nohou, ale on věděl, že tohle je správné.
„Poslat tě pryč.“ Stejně jako Elain a Aviendhu. „Kdybych se alespoň trochu ovládal, nebyl bych –“ Začala podupávat rychleji. Možná bude lepší nechat to být. Utěšovali? Světlo! „Min, každý v mé blízkosti je v nebezpečí. Zaprodanci nejsou jediní, kdo chce ublížit těm, co jsou mi blízcí, stejně jako mně. A teď jsem tu ještě já. Už se nedokážu ovládat. Min, skoro jsem zabil Perrina! Cadsuane měla pravdu. Zešílím, nebo už jsem šílený. Musím tě poslat pryč, abys byla v bezpečí.“
„Co je zač ta Cadsuane?“ zeptala se tak klidně, že sebou trhl, když si uvědomil, že pořád ještě podupává nohou. „Alanna se o ní zmiňovala, znělo to, jako by to byla Stvořitelova sestra. Ne, neříkej mi to. Je mi to fuk.“ Ne že by mu dala možnost něco vysvětlit. „A Perrin mi taky může být ukradenej. Mně bys ublížil asi tak jako jemu. Myslím, že ten váš velkej veřejnej spor byl nahranej, to si myslím. Je mi jedno, jestli se vztekáš, a je mi jedno, jestli ses zbláznil. Moc šílenej ale být nemůžeš, jinak by sis s tím nedělal hlavu. Podstatný je...“
Sklonila se, až měla ty velké a velmi tmavé oči v jedné rovině s jeho, ale ne moc daleko, a náhle jí zasvítily tak, že popadl saidín, připraven se bránit. „Poslat mě pryč, abych byla v bezpečí?“ zavrčela. „Jak se opovažuješ? Jakým právem si myslíš, že mě můžeš někam posílat? Ty mě potřebuješ, Rande al’Thore! Kdybych ti pověděla polovinu věcí, co jsem u tebe viděla, polovina vlasů by se ti zkroutila a druhá vypadala! Jen se opovaž! Děvy necháš riskovat, jak se jim zachce, a mě chceš poslat pryč jako malou žábu?“
„Děvy nemiluju.“ Jak se tak vznášel v cituprázdné prázdnotě, uslyšel svá slova a šok mu málem prázdnotu roztříštil a propustil saidín.
„No,“ řekla Min a narovnala se. Usmála se a rty se jí zvlnily ještě víc. „A je to venku.“ A uhnízdila se mu na klíně.
Řekla, že Perrinovi by neublížil stejně, jako by neublížil jí, ale teď jí musel ublížit. Musel, pro její vlastní dobro. „Elain miluju taky,“ řekl surově. „A Aviendhu. Vidíš, jaký jsem?“ Z nějakého důvodu to s ní zřejmě vůbec nepohnulo.
„Rhuark miluje víc než jednu ženu,“ poznamenala. Usmívala se skoro stejně vyrovnaně jako Aes Sedai. „A Bael taky a ani na jednom jsem nikdy neviděla trolločí rohy. Ne, Rande, ty mě miluješ a nemůžeš to popřít. Měla bych tě pověsit do průvanu za to, cos mi způsobil, ale... Jen abys to věděl, tak já tě taky miluju.“ Úsměv pohasl a změnil se v zamračení, jak v duchu bojovala, a povzdechla si. „Život by byl občas o dost jednodušší, kdyby mě moje tety nenaučily být čestná,“ zamumlala. „A abych byla čestná, Rande, musím ti říct, že tě Elain taky miluje. A Aviendha taky. Když můžou Mandelaina milovat obě manželky, tak se třem ženám může dařit milovat tebe. Ale já jsem tady, a jestli se mě pokusíš poslat pryč, uvážu si tě k noze.“ Nakrčila nos. „Teda hned, jak se zase začneš koupat. Ale rozhodně nikam nepůjdu.“