Hlava se mu zatočila přesně jako motovidlo. „Ty – že miluješ mě?“ vydechl nevěřícně. „A jak víš, co cítí Elain? Jak vůbec víš o Aviendze? Světlo! Mandelain si může dělat, co se mu zlíbí, Min. Já nejsem Aiel.“ Zamračil se. „Cos to říkala, že mi povídáš jenom polovinu toho, co vidíš? Myslel jsem, že mi říkáš všechno. A taky tě pošlu někam do bezpečí. A přestaň dělat tohle s nosem! Já nesmrdím!“ Rychle stáhl ruku, jak se škrábal pod kabátem.
Její zvednuté obočí vydalo za celé svazky, ale jazyk za zuby ovšem neudržela. „Jak se opovažuješ mluvit tímhle tónem? Jako kdybys tomu nevěřil?“ Náhle začala zvedat hlas a zabodla mu prst do hrudi, jako by ho chtěla propíchnout. „Ty si myslíš, že bych se vyspala s mužem, kterýho nemiluju? Vážně? Nebo si možná myslíš, že nejsi hoden být milovaný? Je to tak?“ Vydávala zvuky jako kočka, na niž někdo šlápne. „Že jsem nějaká chudinka bez mozku, co se zamilovala do hulváta, co? Sedíš tu a civíš jako prašivej vůl a myslíš si, že jsem praštěná pavlačí, že –“
„Jestli nezmlkneš a nezačneš mluvit rozumně,“ zavrčel, „přísahám, že ti naplácám na zadek!“ To se vzalo kdo ví odkud, z bezesných nocí a zmatku, ale než se stačil omluvit, ta žena se usmála.
Usmála se!
„Aspoň už netrucuješ,“ řekla. „Nesmíš fňukat, Rande. Nijak ti to neprospěje. Tak ty chceš rozumnou řeč? Miluju tě a nepůjdu pryč. Jestli se mě pokusíš poslat pryč, tak Děvám řeknu, žes mě zničil a odvrhl. Řeknu to každýmu, kdo bude poslouchat. Udělám –“
Zvedl pravou ruku, prohlédl si dlaň, na níž měl jasně vypálenou volavku, a pak se podíval na ni. Ona ostražitě hleděla na jeho ruku a poposedla si. Pak se mu nápadně zadívala pouze do obličeje.
„Nechci jít, Rande,“ řekla tiše. „Potřebuješ mě.“
„Jak to děláš?“ povzdechl si a opřel se v křesle. „I když mi skáčeš po hlavě, všechny moje potíže se vytrácejí.“
Min si odfrkla. „Je potřeba ti po hlavě skákat častěji. Pověz mi o té Aviendze. Asi není kostnatá a zjizvená jako Nandera, co?“
Proti své vůli se zasmál. Světlo, jak je to dávno, co se smál od srdce? „Min, řekl bych, že je hezká jako ty, ale jak můžeš srovnávat dva východy slunce?“
Chvíli se na něj dívala s lehkým úsměvem, jako by se nemohla rozhodnout, je-li překvapená nebo potěšená. „Jsi velmi nebezpečný muž, Rande al’Thore,“ zamumlala a pomalu se k němu naklonila blíž. Napadlo ho, že by se mohl v jejích očích utopit. Celou tu dobu, než se mu posadila do klína a políbila ho, celou tu dobu si myslel, že si jenom utahuje z vesnického kluka, a málem vyletěl z kůže, jak ji toužil líbat navěky. A když ho teď políbila znovu...
Pevně ji uchopil za paže, vstal a postavil na nohy i ji. Miloval ji a ona milovala jej, ale nesměl zapomínat, že když pomyslel na Elain, chtěl ji taky líbat navěky, o Aviendze nemluvě. Ať už Min říkala o Rhuarkovi nebo ostatních Aielech cokoli, v den, kdy se do něho zamilovala, uzavřela špatnou dohodu. „Říkalas půlku, Min,“ podotkl tiše. „O kterých viděních jsi mi neřekla?“
Vzhlédla k němu s výrazem, jenž mohl být zklamaný, ale samozřejmě nemohl. „Jsi zamilovaná do Draka Znovuzrozeného, Min Farshaw,“ zabručela si pro sebe, „a neměla bys na to zapomínat. A ty taky ne, Rande,“ dodala a odtáhla se. Váhavě, dychtivě ji pustil. Vlastně nevěděl, co cítí. „Jsi v Cairhienu už půl týdne a pořád jsi nic neudělal s tím Mořským národem. Berelain si myslela, že zase přešlapuješ na místě. Nechala mi dopis a žádala mě, abych ti to připomínala, jenomže tys mě nepustil k sobě – No, to je jedno. Berelain si myslí, že jsou pro tebe nějak důležití, říká, že jsi naplněním nějakýho jejich proroctví.“
„Vím o tom všechno, Min. Já –“ Myslel si, že dokáže zařídit, aby se s ním Mořský národ nezapletl. Dračí proroctví, aspoň pokud zjistil, se o nich nezmiňovala. Ale jestli dovolí Min zůstat poblíž, dovolí jí takhle riskovat... Uvědomil si, že vyhrála. S bolavým srdcem se díval, jak Elain odchází, díval se, jak odchází Aviendha, a žaludek měl stažený. Už to nemohl udělat znovu. Min tam stála a čekala. „Zajdu na jejich loď. Zajdu tam dneska. Mořský národ může pokleknout před Drakem Znovuzrozeným ve vší jeho nádheře. Nic jinýho se asi stejně nedá dělat. Buď patří ke mně, nebo to jsou mí nepřátelé. Tak to je zjevně vždy. Tak už mi povíš o těch viděních?“
„Rande, měl bys nejdřív zjistit, jací jsou, než –“
„Ta vidění?“
Zkřížila ruce a zamračila se na něho zpod sklopených víček. Hryzla si ret a mračila se do země. Potřásla hlavou a cosi si pro sebe bručela. Nakonec řekla: „Vlastně je tu jenom jedno, vážně. Přeháněla jsem. Viděla jsem tebe a ještě jednoho muže. Neviděla jsem ani jednomu do tváře, ale věděla jsem, že jeden jsi ty. Dotkli jste se a vypadalo to, jako byste spolu splynuli, a...“ Ustaraně stiskla rty a potichu pokračovala: „Nevím, co to znamená, Rande, až na to, že jeden z vás zemře a druhý ne. Já – Proč se zubíš? Tohle není vtip, Rande. Nevím, který z vás umře.“
„Směju se, poněvadž jsi mi sdělila velmi dobrou zprávu,“ řekl a pohladil ji po líci. Ten druhý muž musel být Luis Therin. Ještě nejsem šílený a neslyším hlasy, pomyslel si nadšeně. Jeden přežije a druhý umře, ale on už dlouho věděl, že zemře. Aspoň nebyl šílený. Aspoň ne tak šílený, jak se obával. Pořád měl vztek, který jen tak tak ovládl. „Víš, já –"
Náhle si uvědomil, že jí drží hlavu v dlaních. Odtáhl ruce, jako by se spálil. Min našpulila rty a káravě se na něj podívala, ale on ji nehodlal zneužívat. Nebylo by to k ní spravedlivé. Naštěstí mu hlasitě zakručelo v břiše.
„Musím něco sníst, jestli mám jít navštívit Mořský národ. Viděl jsem podnos...“
Když se otáčel, Min si odfrkla, ale vzápětí už plula k vysokým dveřím. „Potřebuješ se vykoupat, jestli půjdeme za Mořským národem.“
Nandera byla nadšená a dychtivě přikyvovala a okamžitě poslala Děvy s pořízením. Ale naklonila se k Min a řekla: „Měla jsem tě pustit hned první den. Chtěla jsem ho nakopnout, ale to se nedělá, kopat do Car’a’carna.“ Z jejího tónu bylo jasné, že by se to dělat mělo. Mluvila tiše, ale ne dost, aby ji neslyšel. Byl si jistý, že je to schválně, jinak by se na něj tak nemračila.
Děvy velkou měděnou vanu přitáhly samy, a když ji postavily, zamávaly rukama ve znakové řeči, smály se a byly příliš vzrušené, aby nechaly palácové sloužící přinést i vědra s horkou vodou. Rand zažil těžkou chvíli, když se chtěl sám svléknout. Vlastně měl potíže se sám umýt a neunikl tomu, aby mu Nandera neumyla vlasy. Somera s vlasy jako len a Enaila s ohnivou kšticí trvaly na tom, že ho oholí, když seděl po prsa ve vodě, a soustředily se na to tak, že se zjevně bály, aby mu nepodřízly krk. Byl na to zvyklý z dřívějška, že mu nedovolily se česat a holit vlastnoručně. Byl zvyklý na Děvy, které postávaly kolem, dívaly se a nabízely mu, že mu umyjí záda, nohy nebo ruce, rukama vedly hovory a stále byly dost pohoršené, že někdo sedí ve vodě. Kromě toho se mu podařilo několika se zbavit tím, že je poslal s příkazy.