Nebyl ale zvyklý na Min, sedící na posteli se zkříženýma nohama a bradou v dlaních, pozorující celý proces s nepochybným zaujetím. V celém tom zástupu Děv si neuvědomil, že tam je, dokud nebyl nahý, a pak už si jenom mohl co nejrychleji sednout, až voda vyšplíchla na podlahu. Ta ženská by si jako Děva vedla moc dobře. Bavila se o něm s Děvami zcela nepokrytě a ani se nezačervenala! On byl ale celý rudý.
„Ano, je velmi skromný,“ řekla bezvýhradně souhlasíc s Malindare, která byla nejkulatější z Děv a měla nejtmavší vlasy, jaké kdy Rand u Aielů viděl. „Skromnost je mužovou největší ctností.“ Malindare na to velice vážně kývla, avšak Min se šklebila od ucha k uchu.
A: „Ach ne, Domeille, to by byla škoda, zkazit tak hezkou tvářičku jizvou.“ Domeille, šedivější a hubenější než Nandera, s vystouplou bradou, trvala na tom, že není dost hezký, aby se obešel bez jizvy, která by zdůraznila jeho krásu. Její slova. Zbytek byl ještě horší. Děvy zjevně byly vždycky rády, když byl celý červený hanbou. Min tedy rozhodně ano.
„Dřív nebo později se budeš muset usušit, Rande,“ řekla a oběma rukama mu podávala dlouhou bílou osušku. Stála dobré tři kroky od vany a Děvy couvly a vytvořily kruh. Min se tvářila tak nevinně, že by ji každý soudce uznal vinnou už jenom kvůli tomu. „Pojď a osuš se, Rande.“
V životě ještě nebyl tak rád, když na sebe dostal šaty.
Tou dobou už byly všechny jeho rozkazy vykonány a vše bylo připraveno. Rand al’Thor byl ve vaně možná zahnaný do kouta, ale Drak Znovuzrozený půjde navštívit Mořský národ v takovém stylu, že padne bázní na kolena.
34
Ta’veren
Vše bylo připraveno tak, jak to Rand nařídil, na nádvoří před Slunečním palácem. Nebo skoro vše. Ranní sluníčko vrhalo šikmé stíny stupňových věží, takže jen deset kroků před vysokou bronzovou bránou bylo v plném slunci. Dashiva, Flinn a Narishma, tři asha’mani, jež si podržel, čekali vedle svých koní, a dokonce i Dashiva byl v plném lesku, se stříbrným mečíkem a rudozlatým drakem na černém límci, i když se mu stále dařilo zacházet s mečem u boku, jako by ho neustále překvapovalo, že ho tam má. Stovka Dobrainových ozbrojenců seděla na koních za Dobrainem samotným, pod dvěma dlouhými plameny, zplihle visícími v nehybném vzduchu. Tmavou zbroj měli nově nalakovanou, až se ve slunci leskla, a pod hlavicemi kopí měli přivázané hedvábné červené, bílé a černé fáborky. Když se objevil Rand, s opaskem ze zlacenou Dračí přezkou přes červený kabát hustě krumplovaný zlatem, začali jásat.
Nádvořím se neslo: „Al’Thor! Al’Thor! Al’Thor!“ K volání se připojili lidé tlačící se na střeleckých balkonech, Tairenové i Cairhieňané v hedvábí a krajkách, kteří před týdnem zcela jistě zdravili stejně hlasitě Colavaere. Lidé, kteří by byli stejně rádi, kdyby se do Cairhienu už nikdy nevrátil, aspoň někteří z nich, mávali rukama a volali. Rand zvedl Dračí žezlo, aby jim poděkoval, a oni začali volat ještě hlasitěji.
Jásotem proniklo hromové dunění bubnů a břeskný zvuk trub. Hudbu vyluzoval další tucet Dobrainových mužů v karmínových tabardech s černobílým kotoučem na prsou, z nichž polovina měla dlouhé trouby, ovinuté stejnou látkou, druhá polovina kotle, také zdobené, zavěšené na sedlech. Když sestupoval po širokém schodišti, vstříc mu vyšlo pět Aes Sedai se šátky. Alespoň k němu vypluly. Alanna si ho pátravě prohlédla svýma velkýma, tmavýma, pronikavýma očima – uzlíček emocí v hlavě říkal, že je klidnější, uvolněnější, než se pamatoval – pátravě si ho prohlédla a pak mávla rukou a Min se ho dotkla a odešla s ní stranou. Bera a ostatní předvedly nepatrné pukrle a lehce sklonily hlavy, jak se za ním z paláce vyhrnuli Aielové. Nandera vedla dvě stovky Děv – nehodlaly se nechat předčit „křivopřísežníky" – a Camar, štíhlý, dlouhonohý Daryne z Ohnutého vršku, šedivější než Nandera a o půl hlavy vyšší než Rand, vedl dvě stě Seia Doon, kteří se nehodlali nechat předčit Far Dareis Mai, natož Cairhieňany. Rozestoupili se na nádvoří vedle něj a Aes Sedai. Bera, jako pyšná selka, a Alanna, jako nějaká snědě krásná královna, v šátcích se zelenými třásněmi, kyprá Rafela, zabalená do modré, ho úzkostlivě pozorovala, a Faeldrin, další zelená s chladnýma očima, s barevnými korálky vpletenými do tenkých cůpků, a štíhlá Merana v šedém, vedle jejíhož mračení vypadala Rafela jako zosobnění aessedaiovské vyrovnanosti. Pět.
„Kde jsou Kiruna a Verin?“ chtěl vědět. „Zavolal jsem vás všechny.“
„To jsi udělal, můj pane Draku,“ odpověděla Bera úlisně. Taky udělala další pukrle. Jen nepatrné, ale zarazilo ho to. „Nemohly jsme Verin najít. Je někde v aielských stanech. Vyslýchá...“ úlisný tón se na okamžik zadrhl, „...zajatce, myslím, ve snaze zjistit něco o tom, co se mělo stát po návratu do Tar Valonu.“ Po jeho příchodu do Tar Valonu. Věděla dost na to, aby to nevybreptla někde, kde by to mohly slyšet nepovolané uši. „A Kiruna je... na poradě se Sorileou ohledně protokolu. Avšak jsem si docela jistá, že se k nám moc ráda připojí, když Sorilee pošleš osobní povolání. Můžu jít já, jestli –“
Mávnutím ji odehnal. Pět by mělo stačit. Třeba se Verin něco dozví. Chtěl to vědět? A Kiruna. Ohledně protokolu? „Jsem rád, že s moudrými vycházíte.“ Bera chtěla něco říci, ale pak pevně zavřela pusu. Ať už se Alanna bavila s Min o čemkoliv, Min na lících naskočily rudé skvrny a zvedla bradu, byť kupodivu zřejmě odpovídala dost klidně. Napadlo ho, jestli mu to řekne. Jediná věc, kterou si byl u žen jist, byla, že každá má v srdci tajná místečka, o něž se občas podělí s jinou ženou, ale nikdy ne s mužem. To bylo jediné, čím si byl u žen jist.
„Nepřišel jsem ven, abych tady postával celý den,“ utrousil podrážděně. Aes Sedai se postavily s Berou v čele, ostatní o půl kroku za ní. Kdyby v čele nestála Bera, byla by to Kiruna. Tohle bylo jejich uspořádání, ne jeho. Vlastně mu na tom nezáleželo, pokud budou dodržovat přísahy, a možná by to nechal plavat, nebýt Min a Alanny. „Odteď za vás bude mluvit Merana. Rozkazy budete přijímat od ní."
Z toho, jak náhle vyvalily oči, by si mohl myslet, že jim všem vyťal políček. Včetně Merany. Dokonce i Alanna otočila hlavu. Proč je to tak polekalo? Pravda, Bera nebo Kiruna mluvily od Dumajských studni nejvíc, ale Merana byla vyslankyně v Caemlynu.
„Už můžeš, Min?“ zeptal se, a aniž by počkal na odpověď, vykročil. Přivedli mu velkého černého valacha s ohnivýma očima, na němž přijel od Dumajských studní, s vysokým, silně zlaceným sedlem a červenou čabrakou, která měla v rozích vyšitý černobílý kotouč. Postroj se ke zvířeti hodil, i k jeho jménu. Tai’daišar, ve starém jazyce Pán slávy. Kůň i postroj se hodily k Draku Znovuzrozenému.
Když nasedal, přivedla si Min kobylu myší barvy, na níž také přijela, a než se vyhoupla do sedla, natáhla si jezdecké rukavičky. „Seiera je hezký zvíře,“ poznamenala a poplácala klisnu po klenuté šíji. „Škoda že není moje. Líbí se mi i její jméno. My tý kytce kolem Baerlonu říkáme barvínek. Na jaře rostou všude.“
„Je tvoje,“ řekl Rand. Ať už klisna patřila kterékoliv Aes Sedai, ta mu ji jistě neodmítne prodat. Byl by dal Kiruně za Tai’daišara tisíc korun. Nemohla si stěžovat. Nejlepší hřebec tairenské krve nestál ani desetinu. „Popovídala sis s Alannou?“