„Nic, co by tě zajímalo,“ řekla ledabyle. Ale tváře jí znovu lehce zrudly.
Tiše si odfrkl a pak zvýšil hlas. „Urozený pane Dobraine, myslím, že jsme nechali Mořský národ čekat už dost dlouho.“
Průvod cestou širokými třídami přitahoval davy, lidé se tlačili v oknech a na střechách, jak se zpráva šířila. V čele jelo dvacet Dobrainových kopiníků, aby pročistili cestu, spolu se třiceti Děvami a stejně tolika Černýma očima, pak hlasitě bubnující bubeníci a trubači, kteří bubnováním podtrhovali trylky. Praporce vlály těsně před Dobrainem a Randem, bílý Dračí praporec a šarlatový Prapor Světla, a vedle kopiníků, jejichž fáborky také povlávaly ve větru, klusali zahalení Aielové. Občas mu lidé házeli květiny. Možná k němu nechovali skutečnou nenávist. Možná se ho jen báli. Bude to muset stačit.
„Průvod hodný krále,“ řekla Merana nahlas, aby ji slyšel.
„Pro Draka Znovuzrozeného to není dost,“ odsekl ostře. „Drž se zpátky. Ty taky, Min.“ Na jiných střechách byli najatí vrazi. Šíp nebo šipka z kuše určená pro něj si dnes nenajde cíl v ženě.
Zařadily se za jeho velkého vraníka na celé tři kroky, pak byly zpátky vedle něj a Min mu vykládala, co Berelain napsala o Mořském národě na lodích, o Jendajském proroctví a Coramoorovi, a Merana dodala, co věděla o proroctví, třebaže přiznala, že toho není moc, jen o málo víc, než věděla Min.
Rand sledoval střechy a poslouchal je na půl ucha. Nedržel saidín, ale cítil ho z Dashivy a druhých dvou těsně za sebou. Necítil svrbění, které by prozradilo, že se pravého zdroje chopila některá z Aes Sedai, ale taky jim řekl, že to bez jeho svolení nemají dělat. Možná by to měl změnit. Zjevně své přísahy dodržovaly. Jak by taky ne? Byly Aes Sedai. Hezká věc, kdyby ho probodl nějaký vrah, zatímco by se sestra snažila rozhodnout, jestli sloužit znamená zachránit ho nebo poslouchat znamená neusměrňovat.
„Čemu se směješ?“ vyzvídala Min. Seiera přiklusala blíž a Min se na něj usmála.
„Tady není nic k smíchu, můj pane Draku,“ poznamenala z druhé strany kysele Merana. „Atha’an Miere umějí být velmi vybíraví. Když dojde na jejich proroctví, jsou úzkostliví všichni.“
„Svět je směšný,“ řekl jí. Min se zasmála s ním, ale Merana zaprskala, a jakmile se přestal smát, hned pokračovala ve výkladu o Mořském národě.
U řeky spadaly městské hradby až k vodě a lemovaly dlouhá mola ze šedého kamene, vystupující z nábřeží. Všude kotvily říční lodě, čluny a bárky všech druhů a velikostí, posádky byly na palubách, aby viděly ten zmatek, ale plavidlo, které Rand hledal, bylo připravené a čekalo, přivázané na konci mola, odkud již odešli všichni dělníci. Lodice, tak se to nazývalo, nízká úzká skořepina bez stěžně, jen s jednou žerdí na přídi, dva sáhy vysokou, na níž byla lucerna, a druhou na zádi. Měla skoro patnáct sáhů na délku a třicet párů vesel a neunesla by náklad, jaké by uvezla plachetnice o stejné velikosti, ale zase nebyla závislá na větru a měla mělký ponor, mohla cestovat dnem i nocí a veslaři se mohli střídat. Lodice se používaly na řece pro důležité a naléhavé náklady. Připadala mu vhodná.
Když Rand sestupoval po lávce, zavěšený do Min a s Aes Sedai a asha’many za patami, kapitán se opakovaně klaněl. Elver Shaene byl hubenější než jeho plavidlo, oblečený ve žlutém kabátě murandského střihu, který mu visel ke kolenům. „Je pro mě čest, že tě povezu, můj pane Draku,“ mumlal a velkým kapesníkem si utíral holou hlavu. „Čest to je. Opravdu čest. Čest.“
Bylo jasné, že by měl raději loď plnou živých zmijí. Zamrkal na šátky Aes Sedai a zíral na jejich bezvěké tváře, olizoval si rty a celý nesvůj pohledem přeskakoval z nich na Randa. Z asha’manů mu spadla brada, když si dal konečně dohromady jejich černé kabáty s tím, co se povídalo v ulicích, a pak se na ně už ani nepodíval. Shaene se díval, jak Dobraine vede na palubu své muže s prapory, pak trubače a bubeníky, táhnoucí své bubny, a pak si prohlédl jezdce na molu, jako by čekal, že snad taky chtějí nastoupit. Nandera, s dvaceti Děvami, a Camar, s dvacítkou Černých očí, všichni se šufami ovinutými kolem hlav, ač nebyli zahaleni, kapitána polekali natolik, že couvl a postavil se tak, aby mezi nimi a sebou měl Aes Sedai. Aielové se mračili, protože okamžik, kdy by se museli zahalit, by je mohl zpomalit, přičemž se mohli těžko tvářit, že jsou v nebezpečí. Randa napadlo, že Shaene si kapesníkem brzy vydře ten zbyteček šedých vlasů, co mu ještě zbýval.
Lodice dlouhými vesly odrazila od mola, dva prapory povlávaly na přídi, bubny duněly a trubky vřeštěly. Na lodích na řece se objevovali lidé, aby se podívali, dokonce lezli do ráhnoví. Na lodi Mořského národa také vyšli ven, lidé v jasných barvách, oproti bezvýrazným šatům na ostatních plavidlech. Bílá pěna byla větší než většina ostatních plavidel, a přesto zároveň štíhlá a elegantní, se dvěma vysokými stěžni, skloněnými hodně dozadu s ráhny rovně mezi nimi, kde skoro všechny jiné lodě měly šikmá ráhna delší než stěžně a na nich většinu oplachtění. Všechno tu mluvilo o odlišnosti, ale Rand věděl, že v jedné věci musejí být Atha’an Miere stejní jako všichni ostatní. Mohli buď souhlasit, že ho budou následovat dobrovolně, nebo k tomu budou donuceni. Proroctví říkala, že k sobě připoutá lidi všech zemí – „Sever se spojí s východem, západ bude připoután k jihu,“ stálo v nich – a nikdo nesměl zůstat stát stranou. Teď už to věděl.
Jelikož posílal rozkazy z vany, neměl příležitost upřesnit, co má v plánu, až dorazí na Bílou pěnu, takže jim to oznámil nyní. Podrobnosti vyvolaly u asha’manů úsměv, jak čekal – no, Flinn a Narishma se usmáli, Dashiva nepřítomně zamrkal – a mračení u Aielů, jak ostatně také čekal. Nebyli rádi, když je někdo nechával vzadu. Dobraine jenom kývl. Věděl, že dneska je tu jen na ukázku. Co ale Rand nečekal, byla reakce Aes Sedai.
„Stane se, jak přikazuješ, můj pane Draku,“ řekla Merana s tím nepatrným pukrletem. Ostatní si vyměnily pohledy, ale také se klaněly a bručely „jak přikazuješ“ hned po ní. Žádná nic nenamítla, nezamračila se, povýšeně se na něj nepodívala ani mu neodříkala, proč by se to mělo udělat jakkoliv jinak, jen ne tak, jak to chtěl on. Může jim začít věřit? Nebo našly nějaký ten aessedaiovský trik, jak se vyvléknout z přísahy, jakmile se k nim obrátil zády?
„Ony slovo dodrží,“ ozvala se náhle Min, jako by mu četla myšlenky. Zavěsila se do něho a oběma rukama ho popadla za rukáv a mluvila tak, že ji slyšel jenom on. „Právě jsem viděla těchhle pět ve tvý dlani,“ dodala pro případ, že by nepochopil. Nebyl si jistý, jestli to dokáže přijmout, i když to viděla.
Na zkoušku neměl moc času. Lodice letěla po hladině a za chvíli už vesla zabírala zpětně pár sáhů od mnohem vyšší Bílé pěny. Bubny a trubky se odmlčely a Rand usměrnil a ze vzduchu protkaného ohněm vytvořil most, jímž spojil zábradlí lodice se zábradlím lodi Mořského národa. S Min po boku se po něm vydal, pro všechny kromě asha’manů kráčeli vzduchem.
Zpola čekal, že Min zaváhá, aspoň na začátku, ale ona prostě šla vedle něj, jako by měla pod holínkami se zelenými podpatky pevný kámen.
„Věřím ti,“ řekla tiše. Taky se usmála, částečně na uklidněnou a částečně, protože ji pobavilo, že mu zase četla myšlenky.
Napadlo ho, jak moc by mu věřila, kdyby věděla, že tohle je nejdelší most, jaký tímto způsobem dokáže udělat. O krok dál, o loket, a celá věc by se při prvním kroku zbortila. V té chvíli by to bylo stejné jako snažit se zvednout s pomocí jediné síly. Zhola nemožné. Dokonce ani Zaprodanci nevěděli, proč to nejde, stejně jako nevěděli, proč žena dokáže udělat delší most než muž, i když by nebyla tak silná. Nebyla to otázka váhy. Most udržel cokoliv.