Těsně před zábradlím Bílé pěny se zastavil – stál ve vzduchu. Přestože mu je Merana popisovala, byli pro něj lidé, kteří k němu vzhlíželi, překvapením. Snědé ženy a muži do pasu nazí, s barevnými šerpami, jejichž konce jim visely po kolena, a stříbrnými či zlatými řetězy kolem krku, kroužky v uších a u některých žen dokonce v nose. Ženy nosily tmavé pytlovité kalhoty a haleny duhových barev. Všichni se tvářili asi stejně jako Aes Sedai, když se hodně snažily. Čtyři z žen, přestože byly bosé jako ostatní, byly v jasném hedvábí, dvě z nich v brokátu, a měly víc náhrdelníků a náušnic než kdokoliv z ostatních, a od náušnice ke kroužku v nose jim vedl řetízek se zlatými medailonky. Neříkaly nic, jen tam stály, dívaly se na něj a čichaly ke zlatým filigránovým krabičkám, které jim na řetěze visely kolem krku. Ohlásil se jim.
„Jsem Drak Znovuzrozený. Jsem Coramoor.“
Posádkou proběhl kolektivní povzdech. Ženy se ale nepřipojily.
„Jsem Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein,“ sdělila mu ta s největším počtem náušnic, hezká žena s plnými rty v červeném brokátu, s pěti tlustými zlatými kroužky v každém uchu. V rovných černých vlasech měla bílé prameny a v koutcích očí jemné vrásky. Byla působivě důstojná. „Mluvím tu za paní lodí. Zlíbí-li se Světlu, Coramoor smí vstoupit na palubu.“ Z nějakého důvodu sebou trhla, a stejně ty tři vedle, ale znělo to příliš jako povolení. Rand vstoupil na palubu s Min a přál si, aby nebyl čekal.
Propustil most i saidin, ale cítil, jak se most okamžitě znovu vytvořil. Asha’mani a Aes Sedai byli vzápětí u něj, sestry stejně nevzrušené jako Min, i když si snad jedna dvě urovnávaly sukně víc, než bylo nutné. V přítomnosti asha’manů pořád nebyly tak klidné, jak předstíraly.
Čtyři ženy Mořského národa se na Aes Sedai jednou podívaly a okamžitě se shlukly k sobě a cosi si špitaly. Harine toho namluvila hodně, a stejně tak mladá hezoučká žena v zeleném hedvábí s osmi kroužky dohromady, ale i párek v obyčejném hedvábí občas něco přidal.
Merana nenápadně zakašlala a promluvila do dlaně, jak to zakrývala. „Slyšela jsem, jak tě jmenovala Coramoorem. Atha’an Miere umějí skvěle vyjednávat, ale myslím, že ona něco pustí.“ Rand kývl a podíval se na Min. Šilhala na ženy Mořského národa, ale jakmile si všimla, že se na ni dívá, lítostivě zavrtěla hlavou. Zatím neviděla nic, co by mu pomohlo.
Harine se otočila tak klidně, jako by k té spěšné poradě vůbec nedošlo. „Toto je Shalon din Togara Ranní příliv, hledačka větru klanu Shodein,“ řekla a lehce se uklonila ženě v zeleném hedvábí, „a toto Derah din Selaan Stoupající vlna, paní plavby na Bílé pěně.“ Obě ženy se lehce uklonily a dotkly se prsty rtů.
Derah, hezká žena zhruba ve středních letech, měla prosté hedvábí a také osm náušnic, i když náušnice, kroužek v nose a řetízek mezi nimi byly lepší než Harininy nebo Shaloniny. „Vítám tě na mé lodi,“ řekla Derah, „a milost Světla tobě, dokud neopustíš jeho paluby.“ Lehce se uklonila čtvrté ženě ve žlutém. „Toto je Taval din Chanai Devět racků, hledačka větru Bílé pěny.“ Taval měla v uších jen po třech kroužcích, hezkých jako měla paní plavby. Vypadala mladší než Shalon, asi v jeho věku.
Slova se znovu ujala Harine a ukázala na zvýšenou záď lodi. „Promluvíme si v mé kajutě, zlíbí-li se ti. Briga není zrovna velké plavidlo, Rande al’Thore, a kajuta je malá. Zlíbí-li se ti, pojď sám, všichni tu jsou zárukou tvého bezpečí.“ Aha. Od Coramoora k obyčejnému Randu al’Thorovi. Pokud to půjde, vezme si zpátky, co dala.
Už chtěl otevřít ústa a souhlasit – hlavně aby to měl za sebou. Harine už mířila ke kajutě a kývala na něj, ať jde. Ostatní ženy šly s ní – když si Merana zase odkašlala.
„Hledačka větru umí usměrňovat,“ zamumlala chvatně do dlaně. „Měl bys s sebou vzít dvě sestry, jinak budou mít dojem, že získaly navrch.“
Rand se zamračil. Navrch? On byl Drak Znovuzrozený. Ale přece... „Půjdu rád, paní vln, ale tady Min chodí všude se mnou.“ Poplácal Min po ruce, kterou měla položenou na jeho paži – ani na chvíli se ho nepouštěla – a Harine kývla. Taval už držela dveře otevřené. Derah se zase lehce uklonila a pokynula mu dál.
„A taky Dashiva, samozřejmě.“ Muž sebou při zmínce o sobě trhl, jako by spal. Aspoň nezíral s vyvalenýma očima po palubě jako Flinn a Narishma. Zíral totiž na ženy. Na svůdnou krásu a půvab žen Mořského národa se pěly ódy a Rand to chápal – chodily, jako by se měly dát vzápětí do tance, a svůdně se vlnily – ale nepřivedl sem muže, aby slintali. „Mějte oči otevřené!“ nařídil jim drsně. Narishma zrudl, prudce se narovnal a přitiskl si pěst k hrudi. Flinn prostě zasalutoval, ale oba vypadali pozorněji. Min se na něj z nějakého důvodu podívala se slabým, hořkým úsměvem.
Harine netrpělivě kývla. Z posádky vystoupil muž v pytlovitých spodcích ze zeleného hedvábného brokátu a za šerpou měl meč se slonovinovým jílcem a dýku. Měl víc bílých vlasů než ona a měl taky v každém uchu pět tlustých kroužků. Ještě netrpělivěji ho zahnala. „Jak se ti zlíbí, Rande al’Thore,“ řekla.
„A samozřejmě,“ dodal Rand, jako kdyby ho to napadlo až teď, „musím mít Meranu a Rafelu.“ Nebyl si jistý, proč si vybral tu druhou – možná proto, že baculatá tairenská sestra byla kromě Merany jediná ne zelená – ale k jeho překvapení se Merana pochvalně usmála. Vlastně i Bera kývla, a Faeldrin a Alanna taky.
Harine se to nelíbilo. Než se ovládla, stiskla rty. „Jak se ti zlíbí,“ řekla zdaleka ne tak příjemně jako předtím.
Když byl ve strohé kajutě, kde zřejmě všechno kromě pár mosazí obitých truhlic bylo zabudováno do stěn, Rand si nebyl jistý, že ta žena nezískala, co chtěla, už jen tím, že ho sem přivedla. Například musel stát přikrčený, dokonce i mezi stropními trámy, nebo jak se tomu na lodi říkalo. Přečetl o lodích pár knih, ale žádná se o tom nezmiňovala. Židle, kterou mu nabídli na konci úzkého stolu, se nedala odstrčit, protože byla připevněná k palubě, a když mu Min ukázala, jak odsunout opěrku a otočit ji, aby se mohl posadit, narazil koleny zespodu na stůl. Bylo tu jen osm židlí. Harine seděla v čele, zády k oknům s červenými okenicemi na zádi, se svou hledačkou větru po levici a paní plavby po pravici a Taval vedle. Merana a Rafela se usadily vedle Shalon a Min si sedla Randovi po levici. Na Dashivu žádná židle nezbyla, a tak se postavil ke dveřím. Mohl stát docela zpříma, i když i on se vlasy otíral o trámy. Mladá žena v jasně modré blůze s jednou tenkou náušnicí v každém uchu přinesla silné šálky čaje, který byl černý a hořký.
„Tak to vyřídíme,“ řekl Rand nedůtklivě, jakmile žena s podnosem odešla. Nechal šálek na stole, když jednou usrkl. Nemohl si natáhnout nohy. Hrozně nerad se cítil stísněný. Hlavou mu proletěly vzpomínky, jak byl skrčený v truhle, a měl co dělat, aby se ovládl. „Tearský Kámen padl, Aielové přešli přes Dračí stěnu, všechny části vašeho Jendajského proroctví se naplnily. Já jsem Coramoor.“
Harine se přes šálek usmála, chladně, bez veselí. „To musí být pravda, zlíbí-li se Světlu, ale –“