Rand přikývl. Mořský národ byl jeho, nebo jako kdyby byl. Co záleželo na tom, jestli je Valerský roh v Bílé věži? On je ta’veren. Je Drak Znovuzrozený a Coramoor. Zlaté slunce stále zářilo těsně pod vrcholem své dráhy. „Den je ještě mladý, Min.“ Mohl udělat cokoliv. „Nechtěla bys mě vidět, jak to vyřídím se vzbouřenci? Tisíc korun proti hubičce, že do západu slunce budou moji.“
35
Do lesů
Min seděla se zkříženýma nohama na Randově posteli a pozorovala ho, jak se jen v košili probírá kabáty ve velkém, slonovinou vykládaném šatníku. Jak mohl spát v tomhle pokoji se vším tím černým, těžkým nábytkem? Mimoděk ji napadlo, že všechno přestěhuje a nahradí těmi vyřezávanými kousky, které viděla v Caemlynu, lehce pozlacenými, a dá sem světlé draperie a povlečení, které mu nebude připadat tak skličující. Zvláštní, dosud jí na nábytku nebo povlečení nikdy ani zbla nezáleželo. Ale ten nástěnný koberec, na němž byl osamělý šermíř obklíčen nepřáteli a téměř před koncem – ten bude muset rozhodně pryč. Ale hlavně se dívala na Randa.
V očích, modrých jako obloha po ránu, měl napjatý výraz a pokaždé, když se natáhl hluboko do šatníku, sněhobílá košile se mu napjala na zádech. Měl nádherné nohy a úžasná lýtka, která byla v tmavých těsných spodcích dobře vidět. Občas se zamračil a prsty si prohrábl tmavě rezavé vlasy. I kdyby se česal sebevíc, stejně by je neuhladil. Kolem uší a na šíji se mu pořád lehce kroutily. Min nepatřila k těm hloupým ženám, které muži k nohám se srdcem hodí i mozek. Jenom občas, když byla v jeho blízkosti, měla trochu problémy s myšlením. To bylo vše.
Jeden hedvábný vyšívaný kabát za druhým padal na hromadu na ten, co měl na lodi Mořského národa. Proběhlo by vyjednávání zpola tak dobře, kdyby nebylo jeho vlivu ta’veren? Kdyby tak jen u Mořského národa viděla něco užitečného. Pro její oči se kolem něj jako obvykle mihotaly obrazy a barvité aury. Většina zmizela dřív, než si je stačila prohlédnout, ale prozatím jí žádný až na jeden nedával žádný smysl. To jediné vidění přišlo a odešlo stokrát za den, kdykoliv byli přítomni i Mat a Perrin, obalilo je všechny tři a občas i ostatní. Snesl se nad něj obrovský stín a polykal tisíce a tisíce světýlek, připomínajících světlušky, která se do něj vrhala ve snaze naplnit prázdnotu. Dneska to byly bezčetné desítky tisíc světlušek, ale stín taky vypadal větší. To vidění nějak představovalo boj se Stínem, ale on skoro nikdy nechtěl vědět, jak si stojí. Ne že by mu to mohla říci, kromě toho, že stín zřejmě vždycky tak či onak vyhrál. Když viděla, jak ten obraz mizí, vydechla si úlevou.
Cítila se provinile a poposedla si na přehozu. Vlastně ani nelhala, když se ptal na vidění a ona se držela zpátky. Vlastně nelhala. K čemu by mu bylo, kdyby mu řekla, že téměř jistě neuspěje bez ženy, která je mrtvá? Už tak se snadno zasmušil. Musela ho rozveselit, znovu ho rozesmát. Jenomže...
„Podle mě to není dobrej nápad, Rande.“ Říci tohle mohla být chyba. Muži byli v mnoha směrech divní. Chvilku poslouchali rozumné rady a vzápětí udělali pravý opak. Zřejmě schválně udělali opak. Ale z nějakého důvodu toužila... ochraňovat... toho vysokého chlapa, jenž by ji nejspíš dokázal zvednout jednou rukou. A ani by nemusel usměrňovat.
„Je to skvělý nápad,“ prohlásil a odhodil modrý kabát se stříbrnou výšivkou. „Já jsem ta’veren a dneska to očividně pracuje pro změnu pro mě.“ Na podlahu letěl zlatem vyšívaný zelený kabát. „Nechtěl bys mě radši znovu utěšit?“
Prudce se zarazil a zíral na ni se stříbrem vyšívaným červeným kabátem zapomenutým v rukou. Doufala, že se nečervená. Utěšit. Kde se ten nápad vůbec vzal? napadlo ji. Tety, které ji vychovaly, byly laskavé, milé ženy, ale rozhodně si potrpěly na slušné chování. Neschvalovaly, že nosí spodky, a neschvalovaly, že pracuje ve stájích, kteroužto práci milovala nejvíc, protože se tak dostala ke koním. Nebylo pochyb, co by si pomyslely o utěšování s mužem, za něhož nebyla provdána. Kdyby to zjistily, přijely by z Baerlonu až sem, jen aby ji stáhly z kůže. A jeho taky, samozřejmě.
„Musím... něco dělat, dokud vím, že to ještě funguje,“ řekl váhavě a pak se docela rychle vrátil k šatníku. „Tenhle ujde,“ vykřikl a vytáhl kabátec z prostého zeleného sukna. „Nevěděl jsem, že ho tu mám.“
Byl to kabát, který měl na sobě cestou zpátky od Dumajských studní, a Min si všimla, jak se mu při té vzpomínce roztřásly ruce. Ve snaze chovat se nonšalantně vstala a šla ho obejmout. Když si mu opřela hlavu o prsa, pomačkala kabátec.
„Miluju tě,“ víc neřekla. Přes košili cítila kulatou, zpola zahojenou jizvu, kterou měl na levém boku. Tenkrát to bylo poprvé, kdy ho objala, zatímco ležel v bezvědomí a blíže k smrti.
On jí položil ruce na záda a prudce ji k sobě přitiskl, mačkal ji tak, až nemohla dýchat, ale pak, k jejímu zklamání, se odtáhl. Měla dojem, že si mumlá něco jako „není to spravedlivé". Myslel na Mořský národ, zatímco ji objímal? Vážně by měl. Merana byla šedá, nicméně se říkalo, že Mořský národ dokáže přimět klít i Domanku. Měl by na ně myslet, ale... Napadlo ji, že ho kopne do kotníku. On ji jemně odstavil a začal se oblékat.
„Rande,“ řekla rázně, „nemůžeš si být jistej, jestli to bude nějak účinkovat, jenom kvůli Harine. Jestli to, že jsi ta’veren, všechno pořád ovlivňuje, tak by ti měli touhle dobou klečet u nohou všichni vládcové a bělokabátníci taky.“
„Jsem Drak Znovuzrozený,“ opáčil povýšeně, „a dneska můžu udělat cokoli.“ Sebral opasek s mečem a připnul si ho kolem pasu. Teď na něm měl prostou přezku. Zlacený drak ležel na přehozu na posteli. Rukavice z tenké černé kůže zakryly zlatohřívé hlavy na hřbetech rukou a volavky vypálené na dlaních. „Ale nevypadám jako on, co?“ S úsměvem rozhodil rukama. „Nezjistí to, dokud nebude pozdě."
Málem rozhodila rukama. „Ale jako hlupák taky nevypadáš.“ A ať si to přebere, jak bude chtít. Ten pitomec po ní loupl okem, jako by si nebyl jistý. „Rande, jakmile uvidí Aiely, utečou, nebo začnou bojovat. Jestli nebereš Aiely, vezmi alespoň ty asha’many. Jeden šíp, a jsi mrtvý, Drak Znovuzrozený nebo pasák koz!“
„Ale já jsem Drak Znovuzrozený, Min,“ řekl jí vážně. „A ta’veren. Půjdeme sami, jen ty a já. Teda pokud ještě pořád chceš jít.“ „Beze mě nikam nepůjdeš, Rande al’Thore.“ Zarazila se a neřekla, že by si sám zakopl o vlastní nohy. Tahle euforie byla skoro stejně špatná jako těžká bezútěšnost. „Nandeře se to nebude líbit.“ Nevěděla, co přesně se mezi ním a Děvami děje – občas to bylo vážně divné, podle toho, co viděla – ale naděje, že by ho to mohlo zastavit, se vypařila, když se na ni zakřenil jako kluk, který něco provádí mámě za zády.
„Nedozví se to, Min.“ Dokonce se mu jiskřilo v očích! „Tohle dělám pořád a ony to nevědí.“ Natáhl ruku v rukavici, jak čekal, že skočí na jeho zavolání.
Nemohla dělat nic jiného než si urovnat zelený kabátek, podívat se do stojacího zrcadla, aby si upravila vlasy – a vzít ho za ruku. Potíž byla v tom, že byla až příliš připravená skočit, kdykoliv kývl prstem. Jenom chtěla zařídit, aby na to nikdy nepřišel.
V předpokoji udělal průchod na zlatém vycházejícím slunci, zasazeném do podlahy, a ona se nechala provést do kopcovitých lesů, kde byla půda pokrytá suchým listím. Vyletěl pták a roztáhl červená křídla. Na větvi se objevila veverka a zašvitořila, mávajíc huňatým ocasem s bílou špičkou.