Nebyl to les, na jaký byla zvyklá z okolí Baerlonu. V blízkosti města Cairhienu bylo jen málo skutečných lesů. Většina stromů tu rostla dva tři sáhy od sebe, vysoké kaliny a borovice, ještě vyšší duby a stromy, které neznala, rostly na planině, na níž s Randem stáli, a na svahu, který začínal o několik kroků dál. Dokonce i podrost vypadal řidší než doma. Keře, liány a kapradí rostly v trsech, i když některé nebyly vyloženě malé. Všechno bylo zhnědlé a suché. Min z rukávu vytáhla krajkou obšitý kapesníček a oťukávala si pot, jenž jí náhle vyrazil na obličeji.
„Kudy půjdeme?“ zeptala se. Podle slunce ležel sever za kopcem, směrem, jejž by si vybrala. Město by mělo být sedm osm mil tím směrem. S trochou štěstí by se mohli vrátit pěšky, aniž by někoho potkali. Nebo, vzhledem k jejím holínkám na podpatku a terénu, nemluvě o horku, by to Rand mohl vzdát a udělat další průchod zpět do Slunečního paláce, což by bylo ještě lepší. V paláci byl ve srovnání s tímhle chládek.
Ale ještě dřív než mohl odpovědět, praskající křoví a listí ohlásilo něčí příchod. Jezdcem, jenž se objevil na dlouhonohém šimlovi s uzdou a otěžemi zdobenými barevnými střapci, byla cairhienská žena, malá a poměrně štíhlá, v tmavomodrých, téměř černých hedvábných jezdeckých šatech s vodorovnými červenozelenobílými pruhy od krku pod kolena. Ani zpocený obličej nemohl pokazit její bledou krásu, a její oči pořád vypadaly jako velké tmavé tůně. Na čele jí na zlatém řetízku, upevněném v černých vlasech, jež jí ve vlnách spadaly na ramena, visel malý průsvitný zelený kamínek.
Min zalapala po dechu, ale nebylo to kvůli lovecké kuši, kterou žena nedbale držela v ruce v zelené rukavičce. Chvíli si byla jistá, že je to Moirain. Ale...
„Nevzpomínám si, že bych vás dva viděla v táboře,“ řekla žena hrdelním, téměř smyslným hlasem. Moirain měla hlas čistý jako křišťál. Kuši sklopila, stále jako by nedbale, až mířila Randovi na prsa.
Rand si jí nevšímal. „Řekl jsem si, že bych se mohl podívat na váš tábor,“ prohlásil s lehkou úklonou. „Ty jsi urozená paní Caraline z Damodredů, že?“ Štíhlá žena sklonila hlavu a přiznala se ke svému jménu.
Min si lítostivě povzdechla, ale ne proto, že by skutečně čekala, že se Moirain objeví živá. Moirainino bylo jediné vidění, které se kdy nevyplnilo. Ale Caraline z Damodredů osobně, jedna z vůdců povstání proti Randovi tady v Cairhienu a uchazečka o Sluneční trůn... Vážně k sobě přitahoval všechny nitky vzoru, že se tu objevila právě ona.
Urozená paní Caraline pomalu zvedla kuši. Tětiva hlasitě pleskla a šipka se širokou hlavicí vyletěla do vzduchu.
„Pochybuji, že by to na tebe působilo,“ poznamenala a pobídla valacha blíž, „a nerada bych, aby sis myslel, že tě ohrožuji.“ Mrkla na Min – byl to jen krátký pohled, ale změřila si ji od hlavy k patě a určitě jí nic neuniklo – jinak ale upírala zrak jen na Randa. Tři kroky od něj přitáhla otěže, dost daleko, aby se k ní nedostal, kdyby koně pobídla. „Napadá mě jen jeden šedooký muž tvé výšky, který by se mohl najednou objevit z čista jasna, leda bys byl Aiel v převleku, ale třeba budeš tak laskav a sdělíš mi své jméno.“
„Jsem Drak Znovuzrozený,“ řekl Rand stejně nadutě, jako když hovořil s Mořským národem, ale pokud kolem něj skutečně působil vliv ta’veren, na ženě na koni to nebylo znát.
Místo aby seskočila na zem a padla na kolena, jen kývla a našpulila rty. „Tolik jsem o tobě slyšela. Slyšela jsem, že jsi odešel do Věže pokořit se před amyrlininým stolcem. Slyšela jsem, že chceš dát Sluneční trůn Elain z Trakandů. Taky jsem slyšela, že jsi zabil Elain i její matku."
„Před nikým se nepokořuji,“ opáčil Rand ostře. Hleděl na ni velice zuřivě, že ji pohledem málem stáhl z koně. „Elain je, jak zde mluvíme, na cestě do Caemlynu, aby převzala andorský trůn. Poté bude korunována i v Cairhienu.“ Min sebou škubla. Musel mluvit jako polštář nacpaný nadutostí? Doufala, že se po hovoru s Mořským národem trochu uklidní.
Urozená paní Caraline si položila kuši přes sedlo a rukou v rukavičce ji pohladila. Možná litovala, že vystřelila. „Mohla bych přijmout svou mladou sestřenku na trůně – lepší ona než některé jiné – ale...“ Ty velké tmavé oči, prve tak vlahé, náhle ztvrdly na kámen. „Ale nejsem si jistá, že dokážu přijmout tebe v Cairhienu, a nemyslím jen, jak měníš zvyky a zákony. Ty... měníš osud pouhou svou přítomností. Ode dne, kdy jsi přišel, lidé umírají při nehodách tak bizarních, že se jim nechce věřit. Tolik manželů opouští své ženy a manželek muže, že už to nikdo ani nekomentuje. Rveš Cairhien na kusy už jen tím, že tu zůstáváš.“
„Rovnováha,“ pospíšila si Min. Randovi potemněla tvář tak, že byl připraven vybuchnout. Možná měl nakonec pravdu, že sem šel. Rozhodně nemělo smysl nechat ho, aby tuto schůzku zahodil kvůli výbuchu vzteku. Nedala nikomu příležitost promluvit. „Vždy je tu rovnováha, dobré proti zlému. Tak pracuje vzor. To nezmění dokonce ani on. Jako noc vyrovnává den, tak dobré vyrovnává bolest. Od té doby, co přišel, jediná žena ve městě nepotratila, nenarodilo se zmrzačené dítě. V některých dnech je víc svateb, než bývalo za týden, a na každého muže, který uškrtí svého otce, je tu žena, která spadne ze schodiště, a místo aby si zlámala vaz, vstane bez jediné modřiny. Řekni něco zlého a můžeš ukázat na dobré. Otáčení kola vyžaduje rovnováhu a on jenom zvyšuje šance na to, co by se stejně mohlo stát.“ Náhle zrudla, neboť si uvědomila, že na ni oba hledí. Tedy spíš civí.
„Rovnováha?“ Rand zvedl obočí.
„Četla jsem knížky mistra Fela,“ vyhrkla chabě. Nechtěla, aby si někdo myslel, že si hraje na filozofa. Urozená paní Caraline se na ni usmála přes vysokou přední rozsochu a pohrávala si s otěžemi. Ta ženská se jí smála. Ukáže jí, čemu se může smát!
Náhle se podrostem přihnal vysoký vraný válečný oř, na kterém seděl muž ve středních letech s nakrátko přistřiženými vlasy a špičatou bradkou. Přes žlutý tairenský kabátec s bachratými rukávy prostřihávanými zeleným saténem měl překvapivě hezké modré oči, které v jeho zpocené snědé tváři vypadaly jako leštěné světlé safíry. Nebyl zrovna švihák, avšak oči vyrovnávaly jeho příliš dlouhý nos. V jedné ruce držel kuši a v druhé šipku se širokou hlavicí.
„Tohle mi proletělo pár coulů od obličeje, Caraline, a má to tvoji značku! To, že tu není lovná zvěř, neznamená –“ V té chvíli si uvědomil přítomnost Randa a Min a namířil nataženou kuši na ně. „Tihle dva zabloudili, Caraline, nebo jsi našla špehy z města? Já nikdy nevěřil, že nás tady ten al’Thor nechá v klidu.“
Za ním se objevilo půl tuctu dalších jezdců, celých zpocených. Muži měli kabátce s nabíranými rukávy se saténovými pruhy, ženy jezdecké šaty se širokými krajkovými límci. Všichni měli kuše. Poslední jezdci nezastavili, koně dupali a pohazovali hlavami, dokud se dvakrát tolik koní neobjevilo z opačné strany a nezastavilo vedle Caraline. Jezdci byli útlí, bledí muži a ženy v tmavých šatech z barevnými pruhy občas až pod pás. Všichni s kušemi. Za nimi se objevili opěšalí sloužící, udření a funící z panujícího vedra, muži, kteří by rozbourali a odnesli případnou kořist. Příliš nezáleželo na tom, že žádný neměl u pasu víc než zavazák. Min polkla a mimoděk si začala kapesníčkem oťukávat tváře důrazněji. Pokud by jediný z nich poznal Randa dřív, než by si to on uvědomil...