Perrin potřásl hlavou. Aes Sedai zřejmě měly spoustu práce s ignorováním toho, co nechtěly přiznat. Například muže v černých kabátcích, stojící nad nimi. Na každou sestru tu byl jeden asha’man, dokonce i pro ty tři, které byly utišeny, a ani nemrkli. Aes Sedai se zase dívaly za ně nebo skrz ně. Jako by neexistovali.
Byla to docela fuška. On nedokázal na asha’many zapomenout a jeho nehlídali. Byli tu muži všech věků, od kluků, co jim ještě teklo mlíko po bradě, po šedovlasé, plešatějící dědky, a nebezpeční nebyli kvůli svým pochmurným černým kabátcům s vysokými límci, ani mečům, jež nosili u pasu. Každý asha’man mohl usměrňovat a nyní nějak bránili v usměrňování Aes Sedai. Muži, kteří vládli jedinou silou, přízraky z nočních můr. Rand to taky dokázal, samozřejmě, jenže to byl Rand a kromě toho Drak Znovuzrozený. Z těchhle chlapíků se Perrinovi ježily vlasy.
Přeživší strážci zajatých Aes Sedai seděli opodál pod další stráží, kterou tvořilo asi třicet ozbrojenců urozeného pána Dobraina v cairhienských zvonových přilbách a stejně tolik mayenerských okřídlených gardistů v červených kyrysech, a všichni se měli na pozoru, jako kdyby hlídali levharty. Za daných okolností to byl odpovídající přístup. Bylo tu víc strážců než Aes Sedai. Hodně zajatkyň bylo zjevně ze zeleného adžah. Strážných bylo víc než strážců, o hodně víc, ale možná ani to nestačilo.
„Světlo dej, aby nám už ta banda nezpůsobila další hoře,“ zamumlal Perrin. Dvakrát během noci se strážci pokusili uprchnout. Tyhle výbuchy však popravdě potlačili spíš asha’mani než Cairhieňané či Mayenerové, a nebyli při tom zrovna mírní. Žádného ze strážců nezabili, ale aspoň tucet měl zpřelámané kosti, a žádné sestře zatím nedovolili je vyléčit.
„Jestli se pán Drak nedokáže rozhodnout,“ podotkl Aram tiše, „možná by to měl udělat někdo jiný. Aby ho ochránil.“
Perrin se na něj podíval koutkem oka. „Jak rozhodnout? Sestry jim pověděly, ať se už o nic nepokoušejí, a oni svý Aes Sedai poslouchají.“ Zlámané kosti nezlámané kosti, jakkoliv byli odzbrojení, s rukama svázanýma za zády, strážci pořád vypadali jako vlčí smečka čekající jenom na rozkaz vedoucího vlka k útoku. Žádný si v klidu neodpočine, dokud jeho Aes Sedai nebude volná, nebo možná dokud nebudou volné všechny sestry. Aes Sedai a strážci, hranice hezky suchého dřeva připraveného vzplanout. Ale dokonce ani strážci a Aes Sedai nebyli pro asha’many vážným soupeřem.
„Nemyslel jsem strážce.“ Aram zaváhal, potom se pošoupl blíž k Perrinovi a ještě ztišil hlas, do drsného šepotu. „Aes Sedai unesly pána Draka. Nemůže jim věřit, už nikdy, ale ani neudělá, co musí. Kdyby umřely dřív, než by se to dozvěděl –“
„O čem to mluvíš?“ Perrin se málem udávil a prudce se narovnal. Nikoliv poprvé ho napadlo, jestli v druhém muži zbyla aspoň špetka z Cikána. „Jsou bezmocný, Arame! Bezmocný ženy!“
„Jsou to Aes Sedai.“ Tmavé oči před Perrinovýma zlatýma neuhnuly. „Nedá se jim věřit a nemůžou se jen tak pustit. Jak dlouho můžeš držet Aes Sedai proti jejich vůli? Dělají to, co dělají, mnohem dýl než asha’mani. Musejí toho vědět víc. Jsou pro pána Draka nebezpečný, i pro tebe, pane Perrine. Viděl jsem, jak se na tebe koukají.“
Na druhém konci vozového kruhu se mezi sebou sestry bavily šeptem, který ani Perrin nezaslechl, a nakláněly se k sobě. Občas se na něj a na Arama některá podívala. Na něj, ne na Arama. Zachytil několik jmen. Nesune Bihara. Erian Boroleos a Katerina Alruddin. Coiren Saeldain, Sarene Nemdahl a Elza Penfell. Janine Pavlara, Beldeine Nyram, Marith Riven. Ty poslední byly mladé sestry, ale ať mladé či bezvěké, pozorovaly ho s tvářemi tak klidnými, až se zdálo, že mají i přes asha’many navrch. Porazit Aes Sedai nebylo snadné. Přinutit je porážku přiznat bylo zhola nemožné.
Perrin otevřel pěsti a položil ruce na kolena, působil klidně, přestože se tak zdaleka necítil. Ony věděly, že je ta’veren, jeden z těch mála lidí, kolem nichž se na čas otáčel sám vzor. Horší bylo, že věděly, že je k Randovi připoután nějakým způsobem, jemuž nikdo nerozuměl, a nejméně ze všeho on a Rand. Nebo Mat. Mat do toho byl zapletený taky, další ta’veren, ačkoliv ani on, ani Perrin nebyli tak silní jako Rand. Kdyby dostaly sebemenší šanci, tyhle ženy by ho – a Mata – strčily do Bílé věže stejně rychle jako Randa, svázané jako kozy před příchodem lva. A ony Randa unesly, chovaly se k němu hrozně. Aram měl pravdu v jedné věci. Nedalo se jim věřit. Ale to, co Aram navrhoval – nebude – nesmí! – schvalovat. Z toho pomyšlení mu nebylo nejlépe.
„Už o tom nechci slyšet,“ zavrčel. Bývalý Cikán otevřel ústa, ale Perrin ho uťal. „Ani slovo, Arame, slyšíš mě? Ani slovíčko!“
„Jak můj pán Perrin velí,“ zamumlal Aram a sklonil hlavu.
Perrin si přál, aby mu viděl do tváře. Necítil z něho strach ani zášť. To na tom bylo nejhorší. Pach hněvu nebyl z Arama cítit, ani když navrhoval vraždu.
Na kola vedlejšího vozu se vyšplhala dvojice dvouříčských mužů, zadívala se přes vůz dolů z kopce k severu. Každému se na pravém boku ježil toulec plný šípů a pořádný nůž s dlouhou čepelí, skoro jako menší meč, měli u levého boku. Perrina sem z domova následovaly dobré tři stovky mužů. Perrin proklínal den, kdy ho první z nich nazval urozeným panem Perrinem, proklínal den, kdy se přestal snažit jim to zarazit. Dokonce i přes mumlání a zvuky obvyklé pro takhle velký tábor neměl problémy oba muže slyšet.
Tod al’Caar, o rok mladší než Perrin, si dlouze vydechl, jako by to, co leželo dole, uviděl poprvé. Perrin skoro cítil, jak hubeňour hýbe pusou. Todova matka ho pustila jenom kvůli cti, že její syn jde s Perrinem Zlatookým. „Slavný vítězství,“ řekl Tod nakonec. „Tak jsme vyhráli. Že jo, Jondyne?“
Prošedivělý Jondyn Barran, pokroucený jako starý dub, byl mezi třemi stovkami bojovníků jedním z nejstarších. Byl nejlepším střelcem v celém Dvouříčí až na pantátu al’Thora a vůbec nejlepším lovcem a byl ve Dvouříčí jedním z nechvalně známých usedlíků. Jondyn nepracoval ani o den víc než musel od chvíle, kdy byl dost starý, aby opustil otcův statek. Lesy a lov byly to jediné, co ho zajímalo, to a přespřílišné pití o svátcích. Teď si odplivl. „Když říkáš, chlapče. A stejně to vyhráli ti zatracení asha’mani. A já říkám, dobře tak. Špatný je, že se neseberou a nejdou někam slavit.“
„Nejsou tak špatní,“ namítal Tod. „Mně by nevadilo stát se jedním z nich.“ To znělo spíš jako chvástám než jako pravda. Taky tím byl cítit. Perrin, aniž se podíval, si byl jist, že si olizuje rty. Todova matka nejspíš ještě před pár lety používala příběhy o mužích, kteří dokážou usměrňovat, aby ho vystrašila. „Chci říct, Rand – teda pán Drak – pořád to zní divně, co? Že Rand al’Thor je Drak Znovuzrozenej a tak?“ Tod se zasmál, jen krátce a nejistě. „No, on může usměrňovat a nevypadá tak – není – totiž...“ Hlasitě polkl. „Kromě toho, co bychom si bez nich počali s těma Aes Sedai?“ Tohle už šeptal. Nyní byl cítit strachem. „Jondyne, co budem dělat? Totiž, Aes Sedai jako zajatci?"
Stařík si znovu odplivl. A nenamáhal se ani ztišit hlas. Jondyn vždycky říkal, co si myslel, bez ohledu na to, kdo ho slyšel, další důvod, proč měl tak špatnou pověst. „Lepší by pro nás bylo, kdyby včera chcíply všechny, chlapče. Než to skončí, ještě za to zaplatíme. Dej na mě, zaplatíme.“