Min věděla, že to musí být práce ta’veren. Ten člověk by nikdy nemluvil takhle s někým, koho potkal náhodou, ať už by to byl údajný bratranec Caraline z Damodredů nebo ne. Co si ale myslel Rand? Nemohla se dočkat, až mu poví o té koruně.
Vyjeli na kopec a narazili na hlouček oštěpníků. Někteří měli zprohýbané kyrysy či přilby, většina byla beze zbroje. Jakmile oddíl uviděli, hned se klaněli. Napravo a nalevo mezi stromy Min viděla další skupinky stráží. Dole se ve zdánlivě věčném prašném oparu rozkládal tábor, zabíral svah téměř beze stromů, celé údolí a kopec naproti. Stanů nebylo mnoho, byly velké a na žerdi nad vrcholem zplihle visel prapor toho či onoho šlechtice. Bylo tu uvázáno skoro tolik koní, kolik tu bylo lidí. Kolem povozů a ohňů na vaření se motaly tisíce mužů a hrstka žen. Když přijel jejich vůdce, nikdo nejásal.
Min si je prohlížela přes kapesník, který si tiskla k nosu kvůli prachu, a bylo jí jedno, jestli Caraline vidí, co dělá. Dívali se na ně sklíčení lidé, zachmuření lidé, lidé, kteří věděli, že jsou v pasti. Občas některému muži visel ztuhle nad hlavou con, nicméně většina na sobě měla to, co jim právě přišlo pod ruku, kousky zbroje, které spolu neladily ani nositeli zrovna nepadly. Ale hodně jich bylo na Cairhieňany příliš vysokých a pod otlučenými kyrysy měli červené kabátce. Min na špinavém červeném rukávě zahlédla vyšitého již téměř sedřeného stříbrného lva. Darlin sem na lodici mohl přivézt jen pár lidí, možná jen svůj lovecký oddíl. Caraline se cestou přes tábor dívala přímo před sebe, ale když se přiblížili k muži v červeném kabátě, stiskla rty.
Darlin sesedl před obrovským stanem, největším, jaký kdy Min viděla, byl větší, než si vůbec uměla představit. Byl to velký červeně pruhovaný ovál a na slunci se leskl jako hedvábí, střechu tvořily čtyři vysoké kužely a nad každým se ve větru líně vlnilo vycházející slunce Cairhienu, zlaté na modrém poli. Mumláním hlasů, připomínajícím štěbetání hus, se nesl zvuk harf. Když sloužící odváděli koně, Darlin nabídl rámě Caraline. Po dost dlouhé pauze mu zlehka položila prsty na zápěstí a s dokonale bezvýraznou tváří mu dovolila, aby ji doprovodil dovnitř.
„Má paní?“ řekl Rand s úsměvem a natáhl ruku.
Min si odfrkla a položila ruku na jeho. Raději by ho třískla. Neměl právo si z toho tropit šprýmy. Neměl právo ji sem přivést, ta’veren neta’veren. Mohli ho tu zabít, Světlo ho spal! Ale co jemu záleželo na tom, jestli ona propláče zbytek života? Cestou do stanu sáhla na pruhovanou chlopeň a údivem zakroutila hlavou. Bylo to hedvábí. Hedvábný stan!
Sotva se dostali dovnitř, Rand ztuhl. Darlinův a Caralinin zmenšený doprovod se kolem nich protlačil s neupřímnými omluvami. Mezi čtyřmi hlavními stanovými tyčemi se dlouhé stoly na kozách prohýbaly jídlem a pitím. Na podlaze byly rozloženy barevné koberce a všude byli lidé, cairhienští šlechtici ve svých nejlepších šatech, pár vojáků s vyholenými a napudrovánými čely, podle dobrého střihu kabátců očividně s vysokou hodností. V davu hrála hrstka bardů, kteří se poznali stejně tak podle mnohem nafoukanějšího chování, než měl kterýkoliv šlechtic, jako podle vyřezávaných a zlacených harf. Přesto Minin pohled přitáhlo to, nač se ustaraně díval Rand, na tři Aes Sedai, hovořící spolu, se šátky se zelenými, hnědými a šedými třásněmi. Kolem nich se míhaly obrazy a aury, ale nic z toho, co viděla, nedávalo smysl. Zavíření v davu odhalilo další, příjemnou ženu s kulatými tvářemi. Další obrazy, další zářící barvy, ale Min stačil šátek s červenými třásněmi, přehozený přes kypré ruce.
Rand si strčil její ruku pod paži a poplácal ji. „Neboj se,“ řekl tiše. „Všechno jde dobře.“ Byla by se ho zeptala, co tady dělají, ale bála se, že by jí to řekl.
Darlin a Caraline zmizeli v davu spolu se svými dvořany, ale když jim uklánějící se sloužící s červenozelenobílými pruhy na tmavých manžetách nabídl na podnose stříbrné číše, Caraline se zase objevila a setřásla dotěru s protáhlou tváří v jednom z těch červených kabátů. Když si vzala číši s punčem a pokynem sluhu propustila, muž se na ni zlobně zamračil, a Min zalapala po dechu, když kolem něj náhle vzplála aura, ošklivé modravé odstíny, tak tmavé, až byly skoro černé.
„Nevěř tomu muži, urozená paní Caraline.“ Neovládla se. „Zavraždí každého, o kom si myslí, že mu stojí v cestě. Zabije z rozmaru, zabije každýho.“ Prudce zavřela pusu, než řekne víc.
Caraline se ohlédla přes rameno a muž v červeném kabátě se náhle otočil zády. „U Daveda Hanlona tomu klidně věřím,“ prohlásila trpce. „Jeho Stříbrní lvi bojují pro zlato, ne pro Cairhien, a rabují hůř než Aielové. V Andoru je již zřejmě pálí půda pod nohama.“ A vrhla na Randa povýšený pohled. „Toram mu, myslím, slíbil hodně zlata a pozemky, které znám.“ Vzhlédla k Min. „Ty toho člověka znáš, Jaisi?“
Min jenom vrtěla hlavou. Jak vysvětlit, co o Hanlonovi věděla teď, že mu ruce zrudnou krví z dalších znásilnění a vražd, než sám zemře? Kdyby věděla kdy nebo koho... Ale věděla jen, že to udělá. A stejně když někomu o vidění řekla, tak se tím nic nezměnilo. Co viděla, to se stalo, ať toho člověka varovala nebo ne. Občas, než se poučila, se to stalo právě proto, že ho varovala.
„O těch Stříbrných lvech jsem slyšel,“ poznamenal Rand chladně. „Hledej mezi nimi temné druhy a nebudeš zklamána.“ Byli mezi nimi Gaebrilovi vojáci. Tolik Min věděla, ale to bylo všechno, jenom že urozený pán Gaebril byl ve skutečnosti Rahvin. Bylo naprosto logické, že mezi vojáky, sloužícími Zaprodanci, budou temní druzi.
„Co on?“ Rand kývl na muže na druhé straně stanu, který měl na dlouhém tmavém kabátě stejně tolik pruhů jako Caraline. Na Cairhieňana byl hodně vysoký, snad jen o hlavu menší než Rand, štíhlý, ale širokoplecí, a úžasně pohledný, se silnou bradou, tmavými vlasy a nepatrně prošedivělými spánky. Z nějakého důvodu Minin pohled přitáhl jeho společník, hubený mužíček s velkým nosem a ušima, ve špatně padnoucím hedvábném červeném kabátě. Pořád hladil zakřivenou dýku u pasu, vyumělkovaný kousek ve zlaté pochvě s velkým červeným kamenem na jílci, který temně chytal světlo. Kolem něho žádné aury neviděla. Připadal jí nějak známý. Oba se dívali na ni a na Randa.
„To,“ vydechla Caraline napjatým hlasem „je sám urozený pán Toram Riatin. A jeho společník z posledních dní, mistr Jeraal Mordeth. Odporný chlap. Když se na mě podívá, chtěla bych se umýt. Z obou se cítím špinavá.“ Zamrkala, překvapena, že to řekla, ale rychle se vzpamatovala. Min usoudila, že Caraline z Damodredů jen máloco vyvede z míry na delší dobu. „Být tebou, měla bych se na pozoru, bratranče Tomasi,“ pokračovala. „Na mě jsi možná použil nějaké kouzlo nebo vliv ta’veren – a možná i na Darlina – i když nevím, kam směřovalo – a já ti nic neslibuji – ale Toram tě z duše nenávidí. Nebylo to tak zlé, dokud se k němu nepřipojil Mordeth, ale od té doby... Toram chce, abychom v noci zaútočili na město. Hned. Říká, že až budeš mrtvý, Aielové odejdou, ale já myslím, že teď usiluje víc o tvou smrt než o trůn.“