„Mordeth,“ řekl Rand. Zalétl pohledem k Toramu Riatinovi a hubenému mužíkovi. „Jmenuje se Padan Fain a na jeho hlavu je vypsaná odměna sto tisíc zlatých korun.“
Caraline téměř upustila číši. „Královny byly vyměněny za menší výkupné. Co udělal?“
„Zničil můj domov, protože to byl můj domov.“ Rand měl tvář jako z ledu a hlas rovněž. „Přivedl trolloky, aby zabili mé přátele, protože to byli mí přátelé. Je to temný druh a mrtvý muž.“ Poslední slova procedil se zaťatými zuby. Ze stříbrné číše, kterou ohnul v ruce, vyšplíchl na koberec punč.
Min ho bylo líto, pro tu bolest – slyšela, co Fain napáchal ve Dvouříčí – ale polekaně Randovi položila ruku na hruď. Jestli se teď prozradí a usměrní, když je kolem kdo ví kolik Aes Sedai... „Pro lásku Světla, ovládej se,“ začala a za ní promluvila příjemným hlasem jakási žena.
„Představíš mě svému vysokému mladému příteli, Caraline?"
Min se ohlédla přes rameno přímo do bezvěké tváře s chladnýma očima pod ocelově šedými vlasy staženými do drdolu, z něhož visely malé zlaté ozdůbky. Min spolkla zaječení a zakašlala. Myslela si, že Caraline si ji pořádně prohlédla, ale tyhle chladné oči jako by o ní věděly věci, které sama již zapomněla. Úsměv Aes Sedai, když si upravovala šátek se zelenými třásněmi, nebyl zdaleka tak příjemný jako její hlas.
„Jistě, Cadsuane Sedai.“ Caraline mluvila otřeseně, ale ovládla se dávno předtím, než dokončila představování svého „bratrance“ a jeho „ženy". „Ale obávám se, že Cairhien teď pro ně není zrovna vhodné místo,“ prohlásila znovu s dokonalým sebeovládáním a lítostivě se usmívala, že si tu nemůže Randa a Min podržet déle. „Souhlasili, že poslechnou mou radu a vrátí se do Andoru.“
„Skutečně?“ opáčila Cadsuane suše. Min pokleslo srdce. I když o ní Rand nemluvil, z toho, jak se na něj dívala, bylo jasné, že ho zná. Když kroutila hlavou, malí zlatí ptáčci, měsíčky a hvězdičky se zahoupaly. „Většina chlapců se naučí nestrkat prsty do hezkého ohýnku ve chvíli, kdy se poprvé spálí, Tomasi. Jiní potřebují naplácat, aby se to naučili. Lepší bolavý zadek než spálená ruka.“
„Víš, já nejsem dítě,“ řekl jí Rand ostře.
„Vážně?“ Prohlédla si ho od hlavy k patě a podle toho, jak se dívala, zrovna moc vysoký nebyl. „No, zdá se, že brzy zjistím, jestli potřebuješ naplácat nebo ne.“ Chladnýma očima zalétla k Min a ke Caraline, naposledy škubla šálem a odplula do davu.
Min spolkla knedlík v krku a s radostí si všimla, že Caraline udělala totéž. Rand – ten slepý hlupák! – se za Aes Sedai díval, jako by za ní chtěl jít. Tentokrát mu ruku na hruď položila Caraline. „Soudím, že Cadsuane znáš,“ vydechla. „Dávej si na ni pozor. Dokonce i ostatní sestry se jí bojí.“ Do hrdelního hlasu se jí vloudil vážný tón. „Nemám tušení, co z toho vzejde, ale ať je to cokoliv, myslím, že je čas, abys šel, ‚bratránku Tomasi‘. Vlastně už byl. Nechám připravit koně –“
„Tohle je tvůj bratranec, Caraline?“ pravil zvučný mužský hlas a Min proti své vůli nadskočila.
Toram Riatin vypadal zblízka ještě lépe než z dálky, byl krásný takovým tím silným mužným způsobem a choval se jako světa znalý muž, ten druh, který by Min před setkáním s Randem přitahoval. No, pořád jí tihle muži připadali přitažliví, jenom ne tolik jako Rand. Usmíval se velmi půvabně.
Toram se podíval na Caralininu ruku, kterou stále držela Randovi na prsou. „Urozená paní Caraline bude mou ženou,“ řekl líně. „Věděli jste to?“
Caraline rozzlobeně zrudla. „To neříkej, Torame! Řekla jsem ti, že ne, a taky si tě nevezmu!“
Toram se usmál na Randa. „Myslím, že ženy nikdy nevědí, co si myslet, dokud jim to neřekneš. Co myslíš ty, Jeraale? Jeraale?“ Zamračeně se rozhlédl kolem. Min na něho užasle zírala. A byl tak hezký, s tím správným... Přála si, aby mohla přivolat vidění na povel. Moc ráda by byla věděla, co čeká tohoto muže.
„Viděla jsem tvého přítele mizet támhle tudy, Torame.“ Caraline, se rty zkřivenými odporem, nejasně mávla rukou. „Najdeš ho, myslím, někde u pití nebo jak obtěžuje služebné.“
„Později, drahoušku.“ Pokusil se jí sáhnout na tvář a zatvářil se velice pobaveně, když couvla. Bez přestávky přenesl své pobavení na Randa. A na meč po jeho boku. „Co takhle trocha zábavy, bratránku? Říkám ti tak, protože jakmile se Caraline stane mou ženou, budou z nás, samozřejmě, bratranci.“
„To rozhodně ne,“ zasmála se Caraline. „Je to ještě chlapec, Torame, a těžko pozná jeden konec od druhého. Jeho matka by mi nikdy neodpustila, kdybych dovolila –“
„Zábava,“ přerušil ji náhle Rand. „Klidně můžu zjistit, kam tohle povede. Souhlasím.“
36
Čepele
Min nevěděla, jestli má úpět nebo se posadit na zadek a rozbrečet se. Caraline, třeštící oči na Randa, měla zřejmě úplně stejné potíže.
Toram si se smíchem zamnul ruce. „Poslouchejte, všichni,“ zvolal. „Teď se pobavíte. Udělejte místo. Udělejte místo.“ Odešel a vyháněl lidi z prostředka stanu.
„Ovčáku,“ zavrčela Min, „ty nemáš místo mozku vlnu. Ty nemáš žádnej mozek!“
„Tak bych to sice neřekla,“ přisadila si Caraline velmi suchým tónem, „ale radím vám, abyste hned odešli. Ať už si myslíš, že použiješ jakékoliv... triky... tady ve stanu je sedm Aes Sedai a z toho čtyři červené. Nedávno sem přibyly z jihu a jsou na cestě do Tar Valonu. Kdyby některá vytušila pravdu, velmi se bojím, že to, co by z dneška mohlo vzejít, se nikdy nenaplní. Odejděte.“
„Já nepoužiju žádné... triky.“ Rand si odepjal opasek s mečem a podal ho Min. „Jestli jsem tebe a Darlina nějak ovlivnil, třeba Torama ovlivním jinak.“ Lidé couvali a mezi dvěma stanovými tyčemi uprostřed se udělalo místo asi dvacet kroků v průměru. Někteří se dívali na Randa a šťouchali se do žeber a zlomyslně se smáli. Aes Sedai samozřejmě dostali čestné místo. Cadsuane a její dvě kamarádky na jedné a čtyři bezvěké ženy v šátcích červeného adžah na druhé straně. Cadsuane a její společnice se na Randa dívaly s otevřeným nesouhlasem a natolik podrážděně, nakolik to jen Aes Sedai dávaly najevo, ale červené sestry vypadaly ustaraněji. Aspoň, třebaže stály přímo naproti, dařilo se jim tvářit se, že přítomnost ostatních sester nevnímají. Takhle slepý nemohl být nikdo bez námahy.
„Poslouchej mě, bratranče.“ Caralinin tichý hlas se málem lámal naléhavostí. Stála hodně blízko a zakláněla hlavu, aby na něj viděla. Nesahala mu ani k ramenům a vypadalo to, že mu dá za uši. „Jestli nepoužiješ ty své zvláštní triky,“ pokračovala Caraline, „tak ti může ošklivě ublížit, i s cvičnými meči, a udělá to. Nikdy se mu nelíbilo, když někdo sáhl na něco, co považoval za své, a každého hezkého mladého muže, který se mnou promluví, podezírá, že je mým milencem. Když jsme byli malí, strčil přítele – přítele! – ze schodů, protože se Derowin projel na jeho poníkovi bez dovolení. Jdi, bratranče. Nikdo si o tobě nebude myslet nic špatného. Nikdo nečeká, že se kluk postaví mistru šermíři. Jaisi... ať už se skutečně jmenuješ jakkoliv... pomoz mi ho přesvědčit!“
Min pootevřela ústa – a Rand jí položil prst na rty. „Jsem, kdo jsem,“ usmál se. „A kdybych nebyl, tak bych před ním nejspíš nedokázal utýct. Takže on je mistr šermíř.“ Rozepnul si kabát a došel na volné místo.
„Proč musejí být tak umínění zrovna ve chvíli, kdy si to přeješ nejméně?“ zašeptala zoufale Caraline. Min mohla jen přikývnout na souhlas.