Mlha byla studená jako v zimě. Šeď kolem nich vířila, tak těžká, že na ostatní viděli jen stěží. Zato slyšet bylo dobře. Šerem se nesl křik, muži i ženy ječeli, koně řičeli. Mlha zvuky nějak tlumila, takže zněly dutě a ten hrozný křik se naštěstí ozýval jakoby z dálky. Mlha před nimi zhoustla, avšak ohnivé koule, které Cadsuane létaly z rukou, ledovou šeď propalovaly a hustá břečka vybuchovala v plamenech. Řev vzadu, světlo blýskající v mlze jako blesky v oblacích, byly důkazem, že ani ostatní sestry nezahálejí. Min se ani nechtěla ohlížet. To, co viděla, jí víc než stačilo.
Procházeli kolem podupaných stanů, nejasných v šedavém oparu, kolem těl a občas částí těl, které zdaleka nebyly dost nejasné. Noha. Paže. Muž, jemuž chyběla spodní polovina trupu. Jednou ženská hlava, která se na ně křenila z převráceného vozu. Terén začal stoupat. Připotácel se k nim muž v jednom z těch červených kabátů a chabě mával levou rukou. Pravá mu chyběla a tam, kde míval půlku obličeje, byla vidět vlhká bílá kost. Z hrdla mu bublalo něco, co mohla být slova. Potom se zhroutil. Samitsu k němu poklekla a položila prsty na zkrvavené čelo. Vstala a zavrtěla hlavou. Pokračovali v cestě. Stále výš do kopce, až Min napadlo, jestli nešplhají na horu, místo do kopce.
Těsně před Darlinem mlha náhle získala tvar, vypadala jako člověk, samé chapadlo a vyceněné ostré zuby. Vznešený pán možná nebyl mistr šermiř, ale pomalý taky nebyl. Vrazil meč doprostřed zhmotňující se postavy, otočil a rozsekl ji od hlavy k patě. Na zem dopady čtyři kusy mlhy, hustší než okolní opar. „No,“ prohlásil, „aspoň víme, že ocel na tyhle... tvory... platí.“
Hustší kousky mlhy splynuly do sebe a znovu se začaly zvedat. Cadsuane natáhla ruku a z prstů jí padaly ohnivé kapičky. Vyšlehl plamen a tuhnoucí mlhu spálil. „Ale zřejmě jen dočasně,“ zamumlala.
Před nimi napravo se náhle objevila nějaká žena, jíž kolem nohou vířily šedé hedvábné sukně, které si při běhu držela nahoře, a cestou ze svahu k nim málem upadla. „Díky Světlu!“ zaječela. „Díky Světlu! Myslela jsem, že jsem sama!“ Přímo za ní se mlha srazila a vztyčila se nad ni. Vypadalo to jako noční můra samý zub a dráp. Min si byla jistá, že kdyby to byl muž, Rand by byl počkal. Zvedl ruku dřív než Cadsuane a pruh... něčeho... tekutého bílého ohně jasnějšího než slunce... proletěl běžící ženě nad hlavou. Stvoření prostě zmizelo. Na jeho místě byl chvíli čistý vzduch, než se mlha znovu zavřela. Žena chvíli stála jako přimražená. Pak zaječela z plných plic, otočila se a utíkala pryč od nich, stále z kopce, prchala před tím, čeho se bála víc než nočních můr v mlze.
„Ty!“ zařval Toram tak hlasitě, že se k němu Min otočila a zvedla nože. Stál tam a ukazoval mečem na Randa. „Ty jsi on! Měl jsem pravdu! Tohle je tvoje práce! Mě nechytíš, al’Thore!“ Náhle uhnul a divoce se hnal do kopce. „Mě nechytíš!“
„Vrať se!“ volal za ním Darlin. „Musíme se držet pohromadě! Musíme...“ Odmlčel se a podíval se na Randa. „Ty jsi on. Světlo mě spal, ty jsi on!“ Zpola se otočil, jako by se chtěl postavit mezi Randa a Caraline, ale aspoň neutekl.
Cadsuane klidně popošla k Randovi. A vrazila mu facku, až trhl hlavou. Min šokovaně zalapala po dechu. „Tohle už nikdy neuděláš,“ řekla Cadsuane. V jejím hlase nebyl žár, jen ocel. „Slyšíš mě? Ne odřivous. Už nikdy.“
Rand si překvapivě jen třel tvář. „Mýlila ses, Cadsuane. On je skutečný. Jsem si tím jistý. Vím, že je.“ A ještě překvapivější bylo, že mluvil, jako by jí chtěl věřit.
Min s ním soucítila. Zmínil se o tom, že slyší hlasy. Musel myslet tohle. Natáhla k němu pravou ruku, přičemž zapomněla, že v ní drží nůž, a otevřela ústa, aby řekla něco na uklidněnou. Ale nebyla si tak docela jistá, že ještě někdy dokáže to slovo použít neškodně. Otevřela ústa – a z mlhy za Randem vyskočil Padan Fain a v pěsti se mu leskla ocel.
„Za tebou!“ zavřískla Min a ukázala nožem v natažené ruce, přičemž hodila tím v levé. Všechno se událo naráz, rozmazané ve studené mlze.
Rand se začal otáčet a zkroutil se stranou a Fain se také zkroutil, když po něm skočil. Díky tomu její nůž minul, ale Fainova dýka Randa škrábla na levém boku. Zdálo se, že to nic není, přesto Rand zaječel. Ječel tak, že Min zaťala zuby, popadl se za bok a padl na Cadsuane, které se zachytil, aby se udržel, přičemž však ji srazil na zem.
„Uhni mi z cesty!“ křikla jedna ze sester – Min myslela, že Samitsu – a náhle Min cosi podrazilo nohy. Přistála ztěžka a zachrčela, jak dopadla na zem zároveň s Caraline, která jen zafuněla: „Krev a oheň!“
Všechno naráz.
„Uhni!“ křikla Samitsu znovu, když se po Fainovi vrhl Darlin s mečem. Kostnatý mužík se pohyboval s neuvěřitelnou rychlosti, vrhl se na zem a odkulil se z Darlinova dosahu. Zvláštní, když se škrábal na nohy, řehtal se. Vzápětí ho spolkla mlha.
Min se roztřeseně zvedla.
Caraline byla živější. „Něco vám řeknu, Aes Sedai,“ řekla studeným hlasem a otřepávala si sukně, „takhle se mnou zacházet nebudete. Jsem Caraline z Damodredů, hlava rodu...“
Min přestala poslouchat. Cadsuane seděla nad nimi a na klíně chovala Randovu hlavu. Bylo to jenom škrábnutí, Fainova dýka se ho nemohla než zlehka dotknout... Min se k nim s výkřikem vrhla. Aes Sedai nebo ne, odstrčila ji od Randa a uchopila jeho hlavu. Oči měl zavřené a ztěžka dýchal. Na dotek byl horký.
„Pomoz mu!“ křičela na Cadsuane, jako ozvěna vzdálených zvuků v mlze. „Pomoz mu!“ Jedna její část říkala, že to nedává velký smysl poté, co ji odstrčila, ale jeho obličej ji pálil do dlaní, spaloval zdravý rozum.
„Samitsu, rychle,“ vyhrkla Cadsuane, vstala a upravila si šátek. „Tohle moje nadání na léčení nezvládne.“ Položila ruku Min na hlavu. „Děvče, určitě ho nenechám umřít dřív, než ho naučím způsobům. Tak přestaň brečet.“
Bylo to hodně zvláštní. Min si byla docela jistá, že ta žena jí neudělala nic prostřednictvím jediné síly, přesto uvěřila. Naučit ho způsobům. To tedy bude pěkný propletenec. Neochotně pustila jeho hlavu a po kolenou couvala. Velmi zvláštní. Ani si neuvědomila, že brečí, přesto Cadsuanino ujištění proud slz zastavilo. Popotáhla a hřbetem ruky si otírala líce, zatímco k Randovi si klekla Samitsu a špičky prstů mu položila na čelo. Min napadlo, proč nevezme jeho hlavu do obou rukou, jako to dělávala Moirain.
Náhle Rand dostal křeč, lapal po dechu a zmítal se tak tvrdě, že žlutou sestra srazil na záda. Jakmile se ho přestala dotýkat, přestal sebou házet. Min přilezla blíž. Dýchal lépe, ale oči měl stále zavřené. Sáhla mu na tvář. I když byla chladnější, stále byla horká. A bledá.
„Něco je špatně,“ poznamenala Samitsu trucovitě, když se posadila. Rozhrnula Randovi kabát, uchopila zkrvavenou košili a udělala v látce velkou díra.
Rána od Fainovy dýky, dlouhá jako její dlaň a ne příliš hluboká, vedla přímo přes kulatou starou jizvu. Dokonce i v nejasném světle Min viděla, že okraje rány jsou napuchlé a zhnisané, jako by rána byla stará několik dní a neošetřovaná. Už nekrvácela, ale měla být pryč. Takhle fungovalo léčení. Rány se stáhly přímo před očima.