„Tohle,“ pravila Samitsu učitelským tónem a zlehka se dotkla jizvy, „vypadá jako cysta, ale plná zla, místo hnisu. A tohle...“ Prstem přejela ránu. „...jako by bylo plné jiného zla.“ Náhle se zamračila na zelenou stojící nad ní a začala mluvit vzdorně, na svou obranu. „Kdybych měla slova, Cadsuane, použila bych je. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Nikdy. Jedno ti ale povím. Myslím, že kdybych byla o chvíli pomalejší nebo kdybys to nezkusila první, už by byl mrtvý. Takhle...“ S povzdechem, jako by se žlutá sestra vyfoukla, svěsila ramena. „Takhle jsem přesvědčená, že zemře.“
Min zakroutila hlavou, snažila se to popřít, ale nedokázala se přimět, aby promluvila. Slyšela, jak se Caraline tiše modlí. Stála tam a oběma rukama držela Darlinův rukáv. Darlin sám se na Randa mračil, jako by se snažil najít smysl v tom, co viděl.
Cadsuane se sklonila a poplácala Samitsu po rameni. „Jsi nejlepší žijící, možná vůbec nejlepší,“ řekla jí potichu. „Nikdo neumí léčit tak jako ty.“ Samitsu kývla a vstala, a než se narovnala, zase byla ztělesněním aessedaiovské vyrovnanosti. Cadsuane se s rukama v bok zamračila na Randa a vyrovnaně se rozhodně netvářila. „Pche! Nedovolím ti, abys mi umřel, chlapče,“ zavrčela a znělo to, jako kdyby to byla jeho chyba. Tentokrát ale, místo aby Min položila ruku na hlavu, klepla ji kloubem. „Vstávej, holka. Nejsi žádná padavka – to vidí každý trouba – tak to přestaň hrát. Darline, ty ho poneseš. Obvazy musejí počkat. Tahle mlha od nás neodejde, tak bychom měli my odejít z ní."
Darlin zaváhal. Možná že to bylo Cadsuaniným přísným pohledem, možná tím, jak Caraline zpola zvedla ruku k jeho tváři, ale náhle vrátil meč do pochvy, cosi zabručel a přehodil si Randa přes ramena, takže se mu nohy a ruce klátily.
Min vzala meč s volavkou a pečlivě ho zasunula do pochvy, která Randovi visela u pasu. „Bude ho potřebovat,“ řekla Darlinovi a on po chvíli kývl. Naštěstí pro něj. Vložila všechnu svou naději do zelené sestry a nehodlala nikomu dovolit, aby si myslel něco jiného.
„Teď opatrně, Darline,“ řekla Caraline svým hrdelním hlasem, jakmile je Cadsuane zase seřadila. „Zůstávej pořád za mnou a já tě ochráním.“
Darlin se začal smát, až sípal, a stále ještě se chechtal, i když se znovu vydali na cestu tou studenou mlhou a vzdáleným křikem a on uprostřed kruhu žen nesl Randa.
Min věděla, že je jenom další osobou, co má dávat pozor, právě jako Caraline na druhé straně, a věděla, že nůž, který drží obnažený v ruce, je proti mlžným tvorům k ničemu, ale někde tam mohl pořád ještě žít Padan Fain. Podruhé nemine. Caraline taky držela dýku a podle toho, jak se ohlížela na Darlina, zápolícího do kopce s Randovou váhou, i ona možná chtěla chránit Draka Znovuzrozeného. Ale možná ne jeho. Žena by pro ten smích dokázala zapomenout na sebevětší nos.
V mlze se stále tvořily a v ohni umíraly tvorové a jednou cosi obrovského strhlo řičícího koně kousek napravo dřív, než to mohla některá Aes Sedai zabít. Min se poté udělalo poněkud zle, ale ani trochu se za to nestyděla. Lidé umírali, jenže lidé sem alespoň přišli dobrovolně. I ten nejhorší voják mohl včera zběhnout, kdyby chtěl, kůň však ne. Tvorové se objevovali a umírali, lidé umírali s křikem, vždycky někde v dálce, i když prošli kolem rozervané mršiny, která ještě před hodinou byla člověkem. Min napadlo, jestli ještě někdy uvidí denní světlo.
S udivující rychlostí a bez varování do něj vklopýtala, jednu chvíli byla obklopena šedí, vzápětí jí na modré obloze nad hlavou zářilo zlaté slunce, tak jasné, že si musela zastínit oči. A tam, asi pět mil daleko přes vršky beze stromů, se rozkládal Cairhien, pevný a hranatý na svých vlastních pahorcích. Nějak jí už nepřipadal skutečný.
Ohlédla se na okraj mlhy a zachvěla se. Byl to okraj, vzdouvající se stěna, táhnoucí se mezi stromy na kopci, příliš rovná, bez vírů či řidších míst. Prostě tady byl čistý vzduch a támhle hustá šeď. Kousek napravo se objevil strom a ona si najednou uvědomila, že se mlha stahuje, snad ji vysávalo slunce. Ale příliš pomalu, aby to bylo přirozené. Ostatní hleděli stejně překvapeně, dokonce i Aes Sedai.
Dvacet kroků nalevo náhle z mlhy po čtyřech vylezl jakýsi muž. Čelo měl vyholené a podle otlučeného černého kyrysu to byl obyčejný voják. Divoce se rozhlížel, je zřejmě vůbec neviděl, a dál se po čtyřech škrábal z kopce. O kus dál napravo vyběhli dva muži a žena. Žena měla barevné pruhy po celém předku šatů, ale kolik přesně bylo těžké říci, poněvadž měla sukně hezky vyhrnuté, aby mohla běžet co nejrychleji, a utíkala stejně rychle jako muži. Nikdo z nich se nedíval napravo nalevo, všichni se hnali z kopce, padali, kutáleli se a zase vstávali a běželi dál.
Caraline si chvíli prohlížela tenkou čepel své dýky a pak ji vrátila do pochvy. „Tak mizí mé vojsko,“ povzdechla si.
Darlin, s bezvládným Randem stále na ramenou, se na ni podíval. „V Tearu je jedno vojsko, stačí zavolat.“
Caraline se podívala na Randa, visícího jako pytel. „Možná,“ řekla. Darlin otočil hlavu k Randovu obličeji a ustaraně se mračil.
Cadsuane byla praktická. „Silnice je támhletím směrem,“ ukázala k západu. „Bude to rychlejší než jít krajinou. Pohodlná cesta.“
Pohodlná by tomu Min rozhodně neříkala. Vzduch byl po chladné mlze dvakrát žhavější. Pot se z ní jen řinul a vysával jí sílu. Nohy se jí podlamovaly. Zakopávala o obnažené kořeny a padala. Zakopávala o kameny a padala. Zakopávala i o vlastní boty a padala. Jednou jí podjely nohy a ona po zadku klouzala dobrých dvacet sáhů z kopce, než se jí konečně podařilo zachytit se kmínku. Caraline se taky mnohokrát rozplácla. Šaty se na takovou cestu nehodily a zanedlouho – poté, co udělala kotrmelec se sukní kolem hlavy – se zeptala Min na jméno švadleny, která jí šila kabát a spodky. Darlin nepadal. Ano, klopýtal a zakopával a klouzal stejně jako ony, ale kdykoliv začal padat, něco ho popadlo a udrželo na nohou. Ze začátku se zlostně zamračil na Aes Sedai, pyšný vznešený tairenský pán, který Randa unese bez pomoci. Cadsuane a ostatní se tvářily, že to nevidí. Ony nespadly ani jednou. Prostě kráčely dál, klevetily mezi sebou a chytaly Darlina, aby neupadl. Než se dostaly na silnici, tvářil se zároveň vděčně i uštvaně.
Na široké udusané silnici na dohled od řeky Cadsuane zvedla ruku, aby zastavila první dopravní prostředek, co se objevil, rozvrzaný povoz tažený dvěma vypelichanými mulami, poháněnými hubeným sedlákem v záplatovaném kabátě, jenž hbitě přitáhl opratě. Do čeho si ten bezzubý chlapík myslel, že se dostal? Tři bezvěké Aes Sedai i se šátky, které jako by před chvíli vystoupily z kočáru. Propocená Cairhieňanka, podle pruhů na šatech vysoce postavená. Nebo snad žebračka, která se oblékla do šatů, které šlechtična vyhodila, podle stavu, v jakém nyní byly. Očividně tairenský urozenec, jemuž z nosu kapal pot, se špičatou bradkou, který měl přes ramena přehozeného dalšího muže jako pytel zrní. A ona. Kolena jí koukala ze spodků a další díru na zadnici jí zakrýval kabát, díky Světlu, i když rukáv měla na cáry. Měla na sobě víc skvrn a prachu, než se jí líbilo.
Nečekajíc na nikoho vytáhla z rukávu nůž – a utrhla většinu cárů – a mávla jím, jak ji tomu naučil Tom Merrilin, jílec přendávala mezi prsty, takže se sluneční světlo odráželo na čepeli. „Žádáme o svezení do Slunečního paláce,“ oznámila mu a Rand sám by si nevedl lépe. Občas panovačnost zabránila dohadování.
„Dítě,“ napomenula ji Cadsuane, „jsem si jistá, že Kiruna a její přítelkyně udělají vše, co bude v jejich silách, ale není mezi nimi jediná žlutá. Samitsu a Corele jsou skutečně dvě nejlepší. Urozená paní Arilyn nám velmi laskavě přepustila svůj palác ve městě, takže ho vezmeme –“