Nestarajíc se o to, co si budou ostatní myslet, Min vlezla do postele a lehla si tak, aby měla Randovu hlavu pod bradou, a objala ho. Naděje. Kradmo sledovala tři lidi kolem postele. Cadsuane pohodlně usazenou v křesle, Amys, stojící naproti, a Dashivu, opírajícího se o hranatý sloupek v nohou postele. Kolem všech tancovaly pro jiné oči než její neviditelné aury a obrazy. Všichni upírali zrak na Randa. Amys nepochybně viděla pohromu pro Aiely, kdyby Rand zemřel, a Dashiva, jediný, který se nějak tvářil, totiž temně a zamračeně, přesto ustaraně, pohromu pro asha’many. A Cadsuane... Cadsuane, kterou nejenže Kiruna a Bera znaly, ale která je přinutila skákat jako holčičky podle toho, jak pískala, i přes přísahy, které složily Randovi. Cadsuane Randovi neublíží „víc, než musí".
Cadsuanin zrak se na chvíli setkal s Mininým a Min se zachvěla. Nějak ho ochrání, dokud se nedokáže ochránit sám. Ochrání ho před Amys, Dashivou a Cadsuane. Nějak. Mimoděk začala broukat ukolébavku a jemně Randa kolébala. Nějak.
37
Dopis z paláce
Ráno po Ptačí slavnosti se rozbřesklo do silných větrů vanoucích od Bouřlivého moře, které skutečně zmenšily vedro panující v Ebú Daru. Obloha byla bez mráčku a rudozlatá sluneční koule na obzoru slibovala horký den, jakmile utichne vítr. Mat spěchal Tarasinským palácem, zelený kabátec měl rozepnutý a košili zašněrovanou jenom tak napůl v očekávání věcí příštích. Sice při každém zvuku nenadskočil, ale trhl sebou, a byl mnohem vykulenější, než se mu líbilo, pokaždé, kdy kolem prošla nějaká služka, šustící spodničkami a usmívající se na něho. Jedna každá se usmívala zvláštním... vědoucím... způsobem. Jen tak tak že neběžel.
Nakonec zpomalil a skoro po špičkách se protáhl na zastíněný chodníček vedoucí kolem stájí. Mezi kanelovanými sloupy tvořily tenkou stěnu zažloutlé šlahouny rostlin, zasazených ve velkých červených kameninových mísách, a liány se širokými, červeně pruhovanými listy, visící z kovových košíků na řetězech. Mimoděk si stáhl klobouk hlouběji do čela, aby mu zakrýval tvář. Rukama pohladil oštěp, ashandarei, tak ho nazývala Birgitte – a bezmyšlenkovitě hmatal po ratišti, jako by se musel bránit. V hlavě se mu divoce otáčely kostky, a přesto to nemělo co dělat s jeho neklidem. Jeho zdrojem byla Tylin.
V řadě před vysokým obloukem vnější brány již čekalo šest kočárů se zelenou kotvou a mečem rodu Mitsobar, vyvedenými v laku na dvířkách, koně byli zapřažení a olivrejovaní kočí seděli na kozlících. Viděl, jak Nalesean ve žlutě pruhovaném kabátci zívá na druhé straně a Vanin se zhrouceně rozvaloval na převráceném sudu kousek ode dveří do stáje a vypadalo to, že spí. Většina ostatních Rudých paží trpělivě dřepěla na dlažbě. Několik mužů hrálo v kostky ve stínu velkých bílých stájí. Mezi Matem a kočáry stála Elain, hned za stěnou z rostlin. Byla s ní Reanne Corlyová a opodál sedm dalších žen, které byly na té podivné schůzce, na niž vrazil včerejšího večera. Reanne z nich byla jediná, která neměla červený pás moudré ženy. Zpola čekal, že se dneska ráno neobjeví. Vypadaly jako ženy, které jsou zvyklé řídit život svůj i ostatních, většina měla aspoň pár bílých vlasů, přesto se na růžovolící Elain dívaly vyčkávavě, tak nějak na špičkách, jako by byly připravené na její příkaz skočit. Celá ta banda ho ale tolik nezajímala, kvůli žádné z nich by nevyskočil z kůže. Ale z Tylin se cítil... no... „bezmocný“ bylo jediné slovo, které mu odpovídalo, jakkoliv směšné se to zdálo být.
„Nepotřebujeme je, panímámo Corlyová,“ říkala Elain. Dědička mluvila jako žena, která právě poplácává po hlavě dítě. „Řekla jsem jim, aby tu zůstali, dokud se nevrátíme. Budeme tak přitahovat menší pozornost, zvlášť za řekou, když nikdo nepozná Aes Sedai.“ Její představa o tom, co si obléknout při návštěvě nejdrsnější části města bez toho, aby přitahovala pozornost, byl široký zelený klobouk s nazeleno obarveným peřím, lehký prachoplášť ze zeleného plátna se zlatě vyšívanými spirálami na zádech a jezdecké šaty ze zeleného hedvábí s vysokým límečkem se zlatou výšivkou na rozdělených sukních a zdůrazňující ovál odhalující polovinu jejího poprsí. Dokonce měla jeden z těch náhrdelníků pro svatební nůž. Z toho širokého pásku tkaného zlata bude svrbět ruka každého zloděje v Rahadu. Kromě malého nože u pasu neměla jinou zbraň. Ale jakou zbraň taky potřebovala žena, která dokáže usměrňovat? Samozřejmě každá z těch s červeným pásem za ním měla zastrčenou zakřivenou dýku. Stejně tak Reanne za pásem z obyčejné vydělané kůže.
Reanne si sundala velký modrý slamák, zamračila se na něj a pak si ho znovu nasadila a zavázala stuhy. Starosti jí asi nedělal Elainin tón. S kloboukem nasadila bázlivý úsměv a pokorný způsob řeči. „Ale proč si Merilille Sedai myslí, že lžeme, Elain Sedai?“
„Myslí si to všechny,“ vyhrkla bez dechu jedna s červeným páskem. Všechny měly ebúdarské šaty ve střízlivých barvách s úzkými hlubokými výstřihy a sukně na jedné straně zvednuté a přišité, aby byly vidět spodničky, ale tahle, hubená jako koza a s dlouhými vlasy spíš bílými než černými, měla olivovou pleť a tmavé oči Ebúdarky. „Sareitha Sedai mě do očí nazvala lhářkou kvůli tomu, kolik nás je, kvůli –“ Odmlčela se, když se na ni Reanne zamračila a řekla: „Buď zticha, Tamarlo.“ Panímáma Corlyová možná byla ochotná klanět se a usmívat se na dítě, pokud to dítě bylo Aes Sedai, ale své společnice držela hezky zkrátka.
Mat se zamračil na okna vedoucí ze stáje, na něž viděl z místa, kde stál. Některé zakrývaly složité bílé zástěny z tepaného železa, jiné bílé dřevěné okenice se složitou řezbou. Nebylo pravděpodobné, že tam Tylin bude. Nebylo pravděpodobné, že by se objevila u stájí. Dával si dobrý pozor, aby ji při oblékání neprobudil. Kromě toho by si tady nic nezkusila. Aspoň si myslel, že ne. Ale zase to byla všeho schopná osoba, když včera v noci poslala šest služek, aby ho chytily na chodbě a dovlekly ho do jejích komnat. Ta zatracená ženská s ním zacházela jako s loutkou! Už to nehodlal snášet dál. Nehodlal. Světlo, koho se to snaží oblafnout? Jestli nepopadnou tuhle Větrnou mísu a nevypadnou z Ebú Daru, Tylin ho bude večer zase štípat do zadku a říkat mu holoubku.
„To kvůli tvému věku, Reanne.“ Elain sice neváhala – to nikdy nedělala – ale mluvila velice opatrně. „Mezi Aes Sedai se považuje za hrubost mluvit o věku, ale... Reanne, od Rozbití světa zřejmě žádná Aes Sedai nežila tak dlouho, jak tvrdíte vy v tom vašem šicím kroužku.“ Takhle zvláštní název rodinka dala vládnoucí radě. „Ve tvém případě skoro o sto let.“ Červené pásy zalapaly po dechu a vyvalily oči. Štíhlá hnědooká žínka se světle medovými vlasy se nervózně zahihňala a na Reannino rychlé: „Famelle!“ si okamžitě dala ruku před pusu. „To není možné,“ řekla Reanne Elain chabě. „Aes Sedai určitě musejí –“
„Dobré ráno,“ pozdravil Mat a prošel květinovou stěnou. Celá ta debata byla pitomá. Každý věděl, že Aes Sedai žijí déle než ostatní. Místo aby tu marnili čas, měli by vyrazit do Rahadu. „Kde jsou Tom a Juilin? A Nyneiva.“ Musela se včera v noci vrátit, jinak by byla Elain bez sebe. „Krev a popel, nevidím tu ani Birgitte. Musíme vyrazit, Elain, ne tady postávat. Půjde s náma rovněž Aviendha?“