Zamračila se na něj, zalétla pohledem k Reanne a Mat poznal, že uvažuje, co mu má zahrát. Vykulená nevinnost by mohla zničit její postavení u těchto žen stejně jako úsměv s dolíčky. Elain vždy čekala, že dolíčky zaberou i tam, kde již všechno ostatní selhalo. Zvedla bradu. „Tom a Juilin pomáhají Aviendze a Birgitte hlídat Carridinův palác, Mate.“ Musela to být dědička v téměř celé své kráse. Ne úplně celé, protože určitě věděla, jak by reagoval na tohle, ale hlas přetékající jistotou, velitelský pohled chladných modrých očí a hezoučká tvář samý led, když už ne dokonale zamrzlý pýchou. Existovala vůbec někde na světě nějaká žena, která by v sobě měla jen jednu osobnost? „Nyneiva určitě brzy přijde. Není důvod, abys s námi chodil, víš, Mate. Nalesean a tví vojáci nám poskytnou víc než dostatečnou ochranu. Mohl by ses veselit v paláci, dokud se nevrátíme.“
„Carridin!“ vykřikl. „Elain, nezůstaneme v Ebú Daru, abychom to vyřídili s Jaichimem Carridinem. Seberem tu mísu a pak ty nebo Nyneiva uděláte průchod a odjedeme. Je to jasný? A já jdu s váma do Rahadu.“ Veselit se! Světlo jenom vědělo, s čím by Tylin přišla, kdyby zůstal celý den v paláci. Už z pouhého pomyšlení na ni dostával záchvaty hysterického smíchu.
Moudré ženy po něm vrhaly ledové pohledy. Podsaditá Sumeko rozzlobeně špulila rty a Melore, baculatá Domanka ve středních letech, jejímž poprsím se včera kochal, si dala ruce v bok s tváří jako bouřkový mrak. Od včerejška by měly vědět, že jeho Aes Sedai nezastraší, ale dokonce i Reanne se na něho mračila tak, až zpola čekal, že se ho pokusí zpohlavkovat. Bylo jasné, že když ony se hodlají kvůli Aes Sedai přetrhnout, tak to musejí dělat všichni ostatní.
Elain viditelně vedla vnitřní boj. Stiskla rty, ale jednu věc jí musel přiznat. Byla příliš chytrá, aby pokračovala v něčem, co očividně nefungovalo. Na druhou stranu byla skrz naskrz nafoukaná, ať se snažila sebevíc ovládat. A ostatní ženy se dívaly. „Mate, víš, že nemůžeme odjet, dokud mísu nepoužijeme.“ Zvednutá brada zůstala nahoře a její tón byl někde v půli cesty mezi vysvětlováním a nařizováním. „Možná potrvá několik dní, než přijdeme na to, jak funguje, možná půl týdne, i víc, takže klidně můžeme vyřídit Carridina, pokud to za tu dobu zvládneme.“ Do hlasu se jí při vyslovení bělokabátníkova jména vloudilo takové napětí, až to vypadalo, že proti němu má osobní zášť, ale něco vyskočilo a pěstí mu sevřelo myšlenky.
„Půl týdne!“ Měl pocit, že se dusí, takže strčil prst pod šátek, který měl uvázaný kolem krku, a uvolnil si ho. Tylin včera použila ten kus černého hedvábí, aby mu svázala ruce, dřív než si uvědomil, co dělá. Půl týdne. Nebo víc! Přes veškeré úsilí se mu roztřásl hlas. „Elain, tu mísu můžete určitě použít kdekoliv. Nemusí to být tady. Egwain tě chce zpátky, hned jak to půjde. Sázím se, že by se jí kamarádka nebo dvě hodily.“ Podle toho, jak ji viděl naposledy, by se jí jich hodilo pár set. Možná až tyhle ženy dostane zpátky, Egwain přestane s tím nesmyslem, že je amyrlin, a nechá ho vzít ji k Randovi spolu s Elain, Nyneivou a Aviendhou. „A co Rand, Elain? Caemlyn, Lví trůn? Krev a popel, víš, že bys měla vyrazit do Caemlynu, jak nejrychleji to půjde, aby ti Rand mohl předat Lví trůn.“ Z nějakého důvodu jí s každým jeho slovem potemněla tvář a v očích se jí zablesklo. Byl by řekl, že je rozčilená, jenže k tomu neměla žádný důvod.
Rozzlobeně otevřela ústa, aby se s ním pohádala, a on se připravil, chtěl jí vyjmenovat seznam toho, co mu slíbila, a do Jámy smrti s tím, že to udělá před očima Reanne a ostatních. Podle jejich výrazů by ho na jejím místě už dávno usadily.
Než ale stačil někdo něco říci, kulatá prošedivělá žena v livreji rodu Mitsobar udělala pukrle nejdřív před Elain, pak před ženami s červenými pásy a nakonec před ním. „Královna Tylin posílá tohle, pane Cauthone,“ řekla Laren a zvedla košík zakrytý plátnem, s uchem opleteným červenými kytičkami. „Nesnídal jsi a musíš si uchovat síly.“
Mat zrudl. Žena se na něj jenom podívala, ale když ho poprvé strkala k Tylin, viděla z něj mnohem větší kus. Opravdu mnohem větší. Včera v noci přinesla večeři a on se snažil schovat pod hedvábným prostěradlem. Nechápal to. Tyhle ženy dokázaly, že nadskakoval a červenal se jako holka. Prostě to nechápal.
„Určitě nechceš raději zůstat tady?“ zeptala se Elain. „Tylin by s tebou určitě ráda posnídala. Královna říkala, že jsi úžasně zábavný a zdvořile ochotný,“ dodala pochybovačný tónem.
Mat s košem v jedné a ashandarei v druhé ruce prchal do kočáru.
„Jsou všichni muži na severu tak plaší?“ chtěla vědět Laren.
Mat se odvážil ohlédnout přes rameno, aniž by zastavil, a vydechl si úlevou. Služebná si už zvedla sukně, otočila se a prošla rostlinnou zástěnou. Elain potom pokynem ruky přivolala Reanne a moudré ženy blíž. Přesto se zachvěl. Ženské ještě budou znamenat jeho smrt.
Obešel nejbližší kočár a málem koš upustil na zem, když uviděl na schůdku sedět Beslana. Sluneční světlo se odráželo na úzké čepeli jeho meče, když kontroloval ostří. „Co tady děláš?“ vyjekl Mat.
Beslan vrátil meč do pochvy a zakřenil se od ucha k uchu. „Jdu s vámi do Rahadu. Určitě tam pro nás najdeš nějakou zábavu.“
„Měla by přijít nějaká zábava,“ zívl Nalesean do dlaně. „Včera v noci jsem se moc nevyspal, a teď mě vlečete pryč, když tu jsou ženy Mořského národa.“ Vanin se na sudu narovnal, rozhlédl se kolem, zjistil, že se nikde nic nehýbe, a zase se opřel a zavřel oči.
„Jestli do toho budu mít co mluvit, tak žádná zábava nebude,“ zavrčel Mat. Nalesean že se moc nevyspal? Cha! Celá ta banda se bavila na slavnosti. Ne že by se on sám chvílemi nebavil, ale jen když dokázal zapomenout, že je se ženou, která ho považuje za nějakou zatracenou panenku. „Jaké ženy Mořského národa?“
„Když se Nyneiva Sedai včera v noci vrátila, přivedla jich asi tucet, Mate.“ Beslan hvízdl a rukama udělal vlnovku. „Jak se pohybují, Mate...“
Mat potřásl hlavou. Nemyslelo mu to jasně. Tylin mu lezla na mozek. Nyneiva a Elain mu řekly o hledačkách větru, zdráhavě a ve vší tajnosti, poté, co se před ním snažily utajit i to, kam má Nyneiva namířeno, natož proč. A ani se kvůli tomu nezačervenaly. „Ženské dodržují slib podle svého,“ znělo rčení. Když na to tak myslel, Lawtin a Belvyn nebyli se zbytkem Rudých paží. Možná Nyneivu napadlo, že to ostatním vynahradí, když si tyhle dva nechá u sebe. „...Podle svého.“ Ale jestliže už měla hledačky větru v paláci, nemůže jim trvat půl týdne, než přijdou na to, jak s mísou pracovat. Světlo, prosím ne!
Jako kdyby ji ta myšlenka přivolala, rostlinnou stěnou ke stájím přišla Nyneiva. Matovi spadla brada. Ten dlouhán v tmavozeleném kabátě na její ruce byl Lan! Nebo spíš ona visela na něm, držela se ho oběma rukama a usmívala se na něj. U každé jiné ženy by Mat řekl, že je opilá a zasněná, jenže tohle byla Nyneiva.
Když si uvědomila, kde je, trhla sebou a spěšně ustoupila o krok stranou, i když se ještě chvíli držela Lana. Šaty si nevybrala o nic lepší než Elain, samé modré hedvábí a zelená výšivka, hluboký výstřih, aby byl vidět těžký zlatý prsten, do něhož by strčila oba palce a ještě by jí byl volný, který jí na tenkém zlatém řetízku visel mezi prsy. Široký klobouk, jejž nesla za stuhy, byl lemovaný modrým peřím a zelený prachoplášť modře vyšívaný. Vedle ní a Elain vypadaly ostatní ženy v suknu ošuntěle.