V každém případě, ať už před chviličkou dělala telecí oči nebo ne, teď byla sama sebou a škubla se za cop. „Zatím běž za ostatními muži, Lane,“ nařídila přísně, „a můžeme jet. Poslední čtyři kočáry jsou pro muže.“
„Jak říkáš,“ odtušil Lan a s rukou na jílci se jí uklonil.
Užasle se dívala, jak kráčí k Matovi, nejspíš nedokázala uvěřit, že poslouchá tak pokorně, pak se otřásla, a vzápětí už to byla zase ta stará naježená Nyneiva. Sehnala Elain a ostatní ženy a nahnala je do prvních dvou kočárů, jako kdyby poháněla husy. Když řvala, ať někdo otevře bránu u stájí, nikdo by si nepomyslel, že to ona jejich odjezd zdržovala. Řvala i na kočí, takže popadli opratě a zapráskali biči. Byl div, že vůbec počkali, až všichni nastoupí.
Mat neohrabaně nastoupil za Lanem, Naleseanem a Beslanem do třetího kočáru, opřel oštěp o dveře a tvrdě dosedl s košem na klíně, když se kočár prudce rozjel. „Kde se tu bereš, Lane?“ vyhrkl, jakmile všechny představil. „Jseš poslední, koho bych čekal, že uvidím. Kdes byl? Světlo, myslel jsem, že jsi mrtvej. Vím, že se toho Rand bál. A necháváš Nyneivu, aby ti takto přikazovala. Proč to ve Světle děláš?"
Strážce s kamenným obličejem zřejmě zvažoval odpověď na jeho otázku. „Včera v noci nás paní lodí s Nyneivou oddala,“ pravil nakonec. „Atha’an Miere mají několik... neobvyklých... svatebních zvyků. Oba nás dost překvapily.“ Pousmál se, jen nepatrně. Lehce pokrčil rameny. Podrobněji odpovídat zjevně nehodlal.
„Požehnání Světla na tebe a tvou nevěstu,“ zamručel zdvořile Beslan a uklonil se, jak to jen v omezeném prostoru kočáru šlo, a Nalesean cosi zamumlal, i když z jeho výrazu bylo jasné, že podle něj musel Lan zešílet. Nalesean měl Nyneivy plné zuby.
Mat tam jenom seděl, houpal se spolu s kočárem a zíral. Nyneiva vdaná? Lan ženatý s Nyneivou? Ten muž byl šílený. Nebylo divu, že se tváří tak sklíčeně. Mat by si raději nacpal za košili vzteklou lišku. Ženili se jen hlupáci a jenom šílenec by se oženil s Nyneivou.
Pokud si Lan všiml, že ne všichni jsou radostí bez sebe, nedal to najevo. Až na oči vypadal úplně stejně, jak si ho Mat pamatoval. Možná byl trochu tvrdší, pokud to bylo možné. „Je tu něco důležitějšího,“ řekl Lan. „Nyneiva nechce, aby ses to dozvěděl, Mate, ale měl bys to slyšet. Tví dva muži jsou mrtví, zabila je Moghedien. Mrzí mě to, ale pokud je ti to nějakou útěchou, tak byli mrtví dřív, než si to uvědomili. Nyneiva si myslí, že Moghedien už musí být pryč, jinak by to zkusila znovu, já si ale tak jistý nejsem. Zdá se, že k Nyneivě chová osobní zášť, třebaže mi Nyneiva odmítá prozradit důvod.“ Znovu ten úsměv. Lan si ho zřejmě neuvědomoval. „Aspoň ne celý důvod, ale na tom nezáleží. Hlavně když víš, čemu bychom mohli za řekou čelit.“
„Moghedien,“ vydechl Beslan a zazářily mu oči. Ten chlap to nejspíš považoval za zábavu.
„Moghedien,“ vydechl Nalesean, ale v jeho případě to bylo spíš zaúpění a škubl si za špičatou bradku.
„Ty zatracený pitomý ženský,“ zavrčel Mat.
„Doufám, že do toho nepočítáš i mou ženu,“ podotkl Lan chladně a sevřel jílec meče. Mat rychle zvedl ruce.
„Ovšemže ne. Jenom Elain a... a rodinku.“
Lan po chvíli kývl a Mat si vydechl úlevou. To se Nyneivě podobalo, nechat ho zabít svým manželem – manželem! – když, jako že chleba je hnědý, utají skutečnost, že by po městě mohl pobíhat jeden ze Zaprodanců. Dokonce ani Moghedien ho vlastně neděsila, ne, dokud měl kolem krku liščí hlavu, ale medailon neochrání Naleseana a ostatní. Nyneiva si nepochybně myslela, že to zvládnou s Elain. Nechaly ho přivést Rudé paže a celou dobu se mu chechtaly za zády, zatímco –
„Ty si nepřečteš, co ti píše matka, Mate?“
Dokud se o tom Beslan nezmínil, Mat si neuvědomil, že mezi koš a plátno je zasunutý složený kousek papíru. Byl z něj vidět jen růžek se zelenou pečetí s kotvou a mečem.
Palcem pečeť zlomil a stránku rozvinul. Držel ji tak, aby Beslan neviděl, co se tam píše. A dobře udělal. I když, vzhledem k tomu, jak mladý muž věci viděl, na tom možná nezáleželo. Mat byl ale stejně rád, že zprávu četl jen on. S každou řádkou mu srdce klesalo hlouběji.
Mate, můj milý,
nechávám tvé věci přestěhovat do svých komnat. Bude to mnohem pohodlnější. Než se vrátíš, ve tvých starých pokojích bude Riselle a dohlédne na Olvera. Má ji zjevně rád.
Poslala jsem pro švadlenu, aby tě změřila. Ráda budu přihlížet. Musíš nosit kratší kabáty. A nové spodky, samozřejmě. Máš rozkošný zadek. Kuřátko, kdo je ta Dcera Devíti měsíců, kterou jsem ti připomněla? Napadlo mě několik roztomilých způsobů, jak tě přimět, abys mi to prozradil.
Všichni se na něj zvědavě dívali. No, Lan se prostě jenom díval, ale Mata znervózňoval stejně jako ostatní. Jeho pohled byl skoro... mrtvý.
„Královna si myslí, že potřebuju nový šaty,“ řekl Mat a nacpal dopis do kapsy. „Myslím, že si zdřímnu.“ Stáhl si okraj klobouku do očí, ale nezavřel je, díval se z okna, kudy přes odhrnutou záclonku dovnitř občas zavál prach. Ale také vítr, což bylo mnohem lepší než horko a dusno uzavřeného kočáru.
Moghedien a Tylin. Z těch dvou by raději čelil Moghedien. Sáhl si na liščí hlavu, která mu visela ve výstřihu košile. Před Moghedien měl aspoň nějakou ochranu. Před Tylin měl asi stejnou jako před Dcerou zatracených Devíti měsíců, ať to byl kdokoliv. Pokud nepřijde na nějaký způsob, jak přimět Nyneivu a Elain opustit do večera Ebú Dar, dozvědí se to všichni. Mrzutě si stáhl klobouk ještě hlouběji do čela. Ty prokleté ženské skutečně dokázaly, že se choval jako holka. Chvilku se bál, že se rozpláče.
38
Šest poschodí
Kdyby byl Mat mohl, byl by vystoupil a táhl kočár sám. Říkal si, že by mohli jet rychleji. Ulice již byly plné, ač slunce ještě pořádně nevyšlo, povozy a bryčky se hlasitě proplétaly davem a vítr zvedal prach mezi voláním a kletbami vozků i těch, kdož museli uhnout z cesty. Po kanálech plulo takové množství bárek, poháněných bidly, že se člověk skoro mohl procházet kanály jako ulicemi, přecházet z jedné loďky na druhou. Nad zářivě bílým městem visel hlasitý šum. Ebú Dar jako by se snažil dohnat čas ztracený včera, nemluvě o velkých chasaline a Svátku světel, což bylo jen dobře, vzhledem k tomu, že zítra v noci bude Svátek uhlíků a dva dny nato Maddinův den, oslavující zakladatele Altary, a noc na to Půlměsíční svátek. Jižané byli vyhlášení svou pracovitostí, avšak Mat usoudil, že pracují tak tvrdě, aby dohnali všechny svoje svátky a slavnosti. Byl div, že na to ještě mají sílu.
Nakonec se kočáry dostaly k řece a zastavily u dlouhého kamenného mola, vyčnívajícího do vody, lemovaného nástupními schůdky ke člunům, jež byly uvázané vedle. Strčil si do kapsy klínek tmavě žlutého sýra a patku chleba a koš šoupl pod sedadlo. Měl hlad, ale někdo v kuchyni měl naspěch. V koši byly v podstatě jenom hliněné džbánky s ústřicemi, ale kuchařky je zapomněly uvařit.
Vystoupil za Lanem a nechal Naleseana a Beslana, aby pomohli Vaninovi a ostatním z posledních kočárů. Namačkal se tam skoro tucet mužů – dokonce ani Cairhieňané mezi nimi nepatřili právě k nejmenším – jako jablka do sudu, takže teď byli celí ztuhlí. Mat k prvnímu kočáru dorazil před strážcem a ashandarei měl položený přes rameno. Nyneivě a Elain to pěkně vytmaví, ať už poslouchá kdokoliv. Snažit se utajit Moghedien! Nemluvě o smrti jeho dvou mužů! Hodlal –! Náhle si uvědomil, že se Lan za ním tyčí jako kamenná socha s mečem u boku, a změnil rozhodnutí. Aspoň dědička uslyší o tom, že si nechává taková tajemství pro sebe.