Perrin ho přestal poslouchat, což nebylo snadné s tak dobrým sluchem. Nejdřív Aram a teď Jondyn a Tod, byť ne tak otevřeně. Světlo spal Jondyna! Ne, vedle toho muže možná i Mat vypadal pracovitě, jenže když to on říkal, ostatní si to mysleli. Žádný muž z Dvouříčí by dobrovolně neublížil ženě, ale kdo ještě si přál, aby byly zajaté Aes Sedai mrtvé? A kdo by se mohl pokusit to přání splnit?
Znepokojeně se rozhlížel po kruhu vozů. Pomyšlení, že možná bude muset chránit zajaté Aes Sedai, nebylo příjemné, ale necouval před ním. Neměl Aes Sedai v lásce, to rozhodně ne, a nejméně ze všeho tyhle, ale vyrostl v nevyslovované jistotě, že muž by měl podstoupit i nebezpečí, aby ochránil jakoukoliv ženu, nakolik mu to ona dovolí. Nebylo důležité, jestli ji má rád, dokonce ani to, jestli ji zná. Pravda, Aes Sedai dokázaly spoutat muže do kozelce devíti různými způsoby, když se pro to rozhodly, ale když teď byly odříznuté od jediné síly, byly stejné jako ostatní ženy. Měl potíže se na ně byť jen podívat. Dva tucty Aes Sedai. Dva tucty žen, které možná ani nevěděly, jak se bránit bez jediné síly.
Chvíli si prohlížel asha’manské strážné. Všichni se tvářili ponuře jako sama smrt. Až na ty tři, kteří dohlíželi na utišené ženy. Snažili se tvářit stejně přísně jako ostatní, ale pod tou snahou leželo něco jiného. Možná uspokojení. Kdyby jen byl dost blízko, aby zachytil jejich pach. Každá Aes Sedai byla pro asha’mana hrozbou. Možná byl opak taky pravdou. Možná by je jenom utišili. Z toho mála, co zachytil, znamenalo utišení pro Aes Sedai tolik co zabití, jenom to trvalo pár let, než si mrtvola lehla.
Ať už to bylo jakkoliv, usoudil nakonec váhavě, bude muset nechat asha’many Randovi. Mluvili pouze sami mezi sebou a s vězni a Perrin pochyboval, že by poslechli někoho jiného než Randa. Otázkou bylo, co řekne Rand? A co by mohl Perrin udělat, kdyby řekl něco špatného?
Perrin tento problém odložil a prstem se poškrábal ve vousech. Cairhieňané byli z Aes Sedai příliš nervózní, než aby uvažovali o tom, že by jim ublížili, a Mayenerové zase příliš uctiví, ale stejně na ně bude dávat pozor. Kdo by si pomyslel, že Jondyn zajde tak daleko? Mezi Cairhieňany a Mayenery měl Perrin jistý vliv, ačkoliv by určitě zmizel, kdyby si to promysleli. Vždyť ve skutečnosti byl jen pouhý kovář. Takže zůstávali Aielové. Perrin si povzdechl. Nebyl si jistý, jak velký vliv Rand u Aielů doopravdy má.
Když bylo kolem tolik lidí, bylo těžké zachytit jednotlivé pachy, on si však zvykl poznávat stejně tolik podle pachu, jako podle toho, co mu řekly jeho oči. Siswai’aman, kteří přišli dost blízko, byli cítit klidně, ale pozorně, pach byl nevzrušený a silný. Aes Sedai si na pohled nevšímali. Děvy páchly potlačeným vztekem, a když se podívaly na vězně, pach ještě zesílil. A moudré...
Všechny moudré, které sem přišly z Cairhienu, uměly usměrňovat, ačkoliv žádná neměla bezvěkou tvář. Perrin soudil, že jedinou sílu používají pouze zřídka. Přesto, ať měly hladké líce jako Edarra či vrásčitou tvář jako bělovlasá Sorilea, nosily se se sebevědomím, jímž se snadno vyrovnaly Aes Sedai. Většinou byly půvabné, většina byla vysoká, skoro tak vysoká jako aielští muži, a sester si zdánlivě vůbec nevšímaly.
Sorilea vězně přelétla pohledem, aniž se zastavila, a pokračovala v tichém hovoru s Edarrou a další moudrou, hubenou žlutovlasou ženou, jejíž jméno Perrin neznal. Kdyby tak jen zaslechl, o čem se baví. Prošly kolem a na nevzrušených tvářích se jim nepohnul ani sval, ale jejich pach byla zcela jiná záležitost. Když Sorilea přelétla Aes Sedai pohledem, byla cítit chladně a vzdáleně, zachmuřeně a cílevědomě, a když promluvila k druhým dvěma, jejich pachy se změnily a byly stejné jako ten její.
„Skvělej zatracenej mišmaš,“ zavrčel Perrin.
„Potíže?“ zeptal se Aram a v dřepu se narovnal a pravou rukou hmátl po jílci meče s vlčí hlavou na hlavici, jenž mu trčel nad ramenem. Za velmi krátkou dobu zvládl zacházení s mečem přímo skvěle a nikdy ho neváhal použít.
„Žádný potíže, Arame.“ Nebyla to tak úplně lež. Perrin, vytržený ze zachmuřeného zahloubání, se na ostatní skutečně podíval poprvé. Na všechny dohromady. Nelíbilo se mu, co vidí, a Aes Sedai nebyly to nejhorší.
Cairhieňané a Mayenerové podezíravě pokukovali po Aielech, ovšem Aielové jim jejich podezíravost zas hojnou měrou opláceli, zvláště Cairhieňanům. Vlastně na tom nebylo nic překvapivého. Aielové měli, koneckonců, jistou pověst, že se příliš nepřátelí s nikým, kdo se narodil na téhle straně Páteře světa, a s Cairhieňany zvlášť. Prostou pravdou bylo, že se Aielové a Cairhieňané navzájem nenáviděli, že už to víc ani nebylo možné. Žádná strana své nepřátelství neodložila – v nejlepším případě se dalo říci, že je na volném vodítku – přesto byl Perrin doteď přesvědčený, že ho udrží na uzdě. Kvůli Randovi, když už kvůli ničemu jinému. V táboře se však vznášelo napětí, díky němuž měli všichni nervy napjaté k prasknutí. Rand už byl volný a dočasné spojenectví bylo právě jen dočasné. Aielové při pohledu na Cairhieňany potěžkávali oštěpy a Cairhieňané zas zachmuřeně hmatali po mečích. Stejně tak Mayenerové, kteří s Aiely žádný spor neměli a nikdy s nimi nebojovali, krom v aielské válce, kdy s nimi bojovali všichni, ale kdyby přišlo na boj, nebylo pochyb, na čí stranu se přidají. A dvouříčtí muži nejspíš také.
Ponurá nálada však asi nejvíc ovlivnila asha’many a moudré. Černě odění muži nevěnovali Děvám a siswai’aman větší pozornost než Cairhieňanům, Mayenerům či Dvouříčským, ale moudré sledovali se skoro stejně temnými výrazy jako Aes Sedai. Nejspíš příliš nerozlišovali mezi jednou ženou, která vládla jedinou silou, a druhou. Každá mohla být nepřítel a nebezpečná. Třináct dohromady znamenalo smrtelné nebezpečí, a v táboře nebo opodál bylo přes devadesát moudrých. Asha’manů bylo víc než dvakrát tolik, přesto, kdyby se rozhodly, mohly by moudré napáchat značné škody. Ženy, které uměly usměrňovat, a přesto zřejmě šly za Randem. Zřejmě šly za Randem, nicméně to byly ženy, které uměly usměrňovat.
Moudré se na asha’many dívaly jen o maličko méně chladně než na Aes Sedai. Asha’mani byli muži, kteří mohli usměrňovat, ale šli za Randem. Šli za Randem, ale... Rand byl zvláštní případ. Podle Gaula se v proroctvích o jejich Car’a’carnovi o Randově usměrňování nemluvilo, ale Aielové zjevně předstírali, že tahle nevhodná skutečnost prostě neexistuje. Asha’mani však v těch proroctvích nebyli vůbec. Muselo to být jako zjištění, že po vašem boku bojuje smečka vzteklých lvů. Jak dlouho zůstanou věrní? Možná by bylo lepší odložit je hned teď.
Zvrátil hlavu dozadu, opřel se o kolo vozu, pak zavřel oči a hruď se mu zvedala v tichém, neveselém smíchu. O velikých chasaline mysli na dobré věci. Ať shořím, pomyslel si hořce, měl jsem jít s Randem. Ne, nejlepší bylo vědět a lepší dřív než později. Co ale, ve Světle, bude dělat? Jestli se Aielové a Cairhieňané a Mayenerové na sebe vrhnou, nebo hůř, asha’manové a moudré... Sud plný hadů, a jediný způsob, jak zjistit, kteří z nich jsou zmije, byl strčit dovnitř ruku. Světlo, kéž bych byl doma s Faile a mohl pracovat v kovárně a nikdo by mi zatraceně neříkal urozený pane.
„Tvůj kůň, urozený pane Perrine. Neřekls, jestli chceš Tanečníka nebo Loudu, tak jsem osedlal –“ Pod Perrinovým zlatým pohledem Kenly Maerin couvl za šedého hřebce, jehož vedl.