Když k nim dorazil, Nyneiva stála na schůdcích, přivazovala si modrý klobouk a mluvila do kočáru, „...samozřejmě to bude fungovat, ale kdo by si pomyslel, že ze všech lidí právě Mořský národ bude chtít něco takovýho, i když jenom v soukromí?“
„Ale Nyneivo,“ řekla Elain a sestoupila se zeleným kloboukem v ruce „jestli byla včerejší noc tak úžasná, jak říkáš, jak si můžeš stěžovat na –?“
V té chvíli si všimly Lana a jeho. Vlastně Lana. Nyneiva vytřeštila oči, až je měla jako talíře, a byla rudá, že by barva stačila na dva západy slunce. Možná na tři. Elain ztuhla s jednou nohou na stupínku a na strážce se zamračila, jako by se k nim tajně připlížil. Lan se ale díval na Nyneivu asi s takovým výrazem, jaký má kůl v plotě, a ačkoliv se Nyneiva tvářila, že by nejradši zalezla pod kočár a schovala se tam, civěla na Lana, jako by nikdo jiný na světě neexistoval. Když si Elain uvědomila, že tady svým mračením plýtvá, sundala nohu ze stupínku a ustoupila, aby mohla vystoupit i Reanne a další dvě moudré ženy, které s nimi jely v kočáře, Tamarla a šedivá Saldejka jménem Janira. Dědička se však nevzdávala a přenesla zamračený pohled na Mata Cauthona, a pokud se nějak změnil, tak byl ještě zamračenější. Mat si odfrkl a zakroutil hlavou. Obvykle, když se nějaká žena zmýlila, dokázala si najít tolik věcí, které mohla hodit na nejbližšího muže, až si ten chudák začal myslet, že je to možná jeho chyba. Ze zkušenosti, ze starých i nových vzpomínek, věděl, že existují jen dva případy, kdy žena přizná, že se zmýlila: když něco chce a když sněží uprostřed léta. Nyneiva chňapla po svém copu, nedávala však do toho srdce. Chvíli ho mačkala a potom ho pustila a začala místo toho lomit rukama. „Lane,“ začala roztřeseně, „nesmíš si myslet, že bych se bavila o –“
Strážce ji klidně uťal, uklonil se a nabídl jí rámě. „Jsme na veřejnosti, Nyneivo. Cokoliv chceš říct na veřejnosti, řekni. Smím tě doprovodit do člunu?“
„Ano,“ řekla a kývala hlavou tak, že jí málem spadl klobouk. Rychle si ho oběma rukama narovnala. „Ano. Na veřejnosti. Ty mě doprovodíš.“ Popadla ho za loket a trochu se uklidnila, aspoň v obličeji. Volnou rukou chytila prachoplášť a málem Lana po nábřeží ke člunu vlekla.
Mata napadlo, jestli není nemocná. Dost rád viděl, když Nyneivě někdo srazil hřebínek, ale obvykle jí to moc dlouho nevydrželo. Aes Sedai se samy léčit nemohly. Možná by mohl poradit Elain, aby to s Nyneivou dala do pořádku. On se vyhýbal léčení jako smrti nebo svatbě, ale u jiných lidí to podle něj bylo něco jiného. Ale nejdřív jim chtěl povědět něco od plic o tajnostech.
Otevřel ústa a varovně zvedl prst...
...a Elain ho svým prstem píchla do prsou a pod péřovým kloboukem se mračila tak studeně, až ho zabolely prsty u nohou. „Panímáma Corlyová,“ pronesla ledovým hlasem královny vynášející konečný rozsudek, „mně a Nyneivě vysvětlila význam těch červených květin na koši. Vidím, že jsi měl aspoň tolik studu, abys ho schoval."
Mat zrudl víc než Nyneiva. O pár kroků dál si Reanne Corlyová a druhé dvě přivazovaly klobouk a upravovaly šaty, jak to ženy dělají pokaždé, když vstanou, sednou si nebo udělají tři kroky. Nicméně přesto, že věnovaly pozornost šatům, zbývalo jim dost času na to, aby po něm mohly pokukovat, a pro jednou se netvářily ani kriticky, ani polekaně. On vůbec netušil, že ty zatracené kytky něco znamenají! Deset západů slunce by se jeho obličeji nevyrovnalo.
„No!“ Elain mluvila potichu, aby ji slyšel jen on, ale z hlasu jí odkapávalo znechucení a opovržení. Škubla si pláštěm, aby se ho ani nedotkl. „Je to pravda! Nevěřila bych tomu dokonce ani u tebe! Nyneiva určitě ne. Jakýkoliv slib, který jsem ti kdy dala, je zrušen! Nebudu dodržovat sliby dané muži, který může vnucovat svou pozornost ženě, jakékoliv ženě, ale zvlášť královně, která mu nabídla –“
„Já že jsem vnucoval svou pozornost jí?“ zařval. Nebo spíš se snažil zařvat, jelikož se dusil, znělo to spíš jako sípot.
Popadl Elain za ramena a odtáhl ji kus od kočárů. Kolem spěchali dělníci bez košil, v zelených kožených vestách, na ramenou nosili pytle či po nábřeží kutáleli sudy a někteří tlačili káry naložené bednami. Kočárům se všichni zdaleka vyhýbali. Altarská královna možná neměla moc velkou moc, ale její erb na dvířkách kočáru zajistil, že se mu každý plebán vyhne, Nalesean a Beslan si povídali a vedli Rudé paže ke člunu. Vanin šel poslední a zachmuřeně hleděl do zčeřené vody. Tvrdil, že když dojde na čluny, mívá v kalhotách. Moudré ženy z obou kočárů se shromáždily kolem Reanne a dívaly se, ale nebyly dost blízko, aby je slyšely. Přesto Mat chraptivě šeptal.
„Teď mě poslouchej! Ta ženská nevezme ne jako odpověď. Já řeknu ne a ona se mi vysměje. Mučí mě hladem, zastrašuje mě, honí mě jako jelena! Má víc rukou než kterýchkoliv šest žen, co jsem kdy potkal. Vyhrožuje, že mě nechá svlíknout služkama, když jí nedovolím –“ Náhle mu došlo, co říká. A komu to říká. Podařilo se mu zavřít pusu dřív, než spolkl mouchu. Zaujal ho jeden z tmavých kovových krkavců na ratišti ashandarei, aby se jí nemusel dívat do očí. „Chci říct, že tomu nerozumíš,“ zavrčel. „Máš to všecko obráceně.“ Odvážil se na ni podívat zpod okraje klobouku.
Lehce zruměněla, ale tvářila se vyrovnaně jako mramorová busta. „Zdá se, že jsem to špatně pochopila,“ řekla střízlivě. „To je od Tylin... ošklivé.“ Měl dojem, že se jí chvějí rty. „Napadlo tě vyzkoušet si před zrcadlem jiné úsměvy, Mate?“
Překvapeně zamrkal. „Cože?“
„Ze spolehlivého zdroje jsem se doslechla, že to mladé ženy dělávají, aby přitáhly královskou pozornost.“ Něco v jejím střízlivém hlase se zlomilo a tentokrát se jí rty rozhodně pohnuly. „Mohl bys taky zkusit mrkat.“ Skousla si spodní ret a otočila se k němu zády. Ramena se jí třásla, a když spěchala ke člunu, prachoplášť se jí vlnil. Než odběhla z doslechu, slyšel, jak prská něco jako „zkusit vlastní medicínu". Reanne a moudré ženy se za ní zařadily, hejno slepic táhnoucí se za kuřetem, místo obráceně. Pár lodníků s nahou hrudí přestalo stáčet lana, nebo co zrovna dělali, a uctivě se tomu procesí klanělo.
Mat si prudce strhl z hlavy klobouk a napadlo ho, že ho hodí na zem a bude po něm skákat. Ženské! Měl vědět své, místo aby čekal soucit. Nejradši by tu zatracenou dědičku uškrtil. A Nyneivu taky, už ze zásady. Jenže to samozřejmě nemohl. Dal slovo. A ty pitomé kostky pořád používaly jeho lebku jako pohárek. A kolem by mohl brousit jeden ze Zaprodanců. Narazil si klobouk na hlavu, došel na molo, prošel kolem moudrých žen a dohonil Elain. Pořád se snažila potlačit hihňání, ale pokaždé, když jí na něj padl zrak, zrudla a znovu se rozesmála.
Mat hleděl přímo před sebe. Zatracené ženské! Zatracené sliby. Sundal si klobouk na dost dlouho, aby si stáhl řemínek z krku, a váhavě jí ho přistrčil. Z pěsti mu visela stříbrná liščí hlava. „Musíte se s Nyneivou domluvit, která z vás ho bude nosit. Ale až odjedem z Ebú Daru, chci ho zpátky. Rozumíš? V momentě, kdy vyrazíme –“