Mat se na ně mračil. Možná Beslanova zábava nakonec nebyla to, co potřeboval. Například už měl plné zuby žen s noži. Nyneiva pořád ještě visela přes zábradlí člunu před nimi. To ji odnaučí se přecpávat. Spolykal zbytek sýra, pustil se do chleba a snažil se nevšímat si kostek v hlavě. Snadný výlet bez potíží vůbec nevypadal špatně. Rychlý výlet s rychlým odjezdem z Ebú Daru.
Rahad byl takový, jak se pamatoval a jak se Beslan bál. Vítr změnil výstup po schodech z popraskaného šedého kamene na molo v nebezpečný úkol a potom se to ještě zhoršilo. Všude byly kanály, stejně jako na druhém břehu, ale tady byly mosty prosté, zábradlí z ponurého šedého kamene popukané a drolilo se. Polovina kanálů byla tak zanesená, že se v nich brodili chlapci a voda jim sahala jenom k pasu, a bárky byly vzácné. Vysoké domy se tlačily k sobě, hranaté stavby byly omšelé, kdysi bílá omítka oprýskaná a vespod byly vidět rozpadající se červené cihly. Dláždění v úzkých ulicích bylo rozbité. Tedy tam, kde nebyla všechna dlažba vytrhaná. Ráno se do stínů mezi budovami jaksi nedostalo. Z každého třetího okna viselo vlhké prádlo, pokud nebyl dům opuštěný. V těch prázdná okna zela jako oční důlky v lebce. Vzduch byl plný nasládlého pachu rozkladu, páchly tu staré nočníky a ještě starší odpadky, tlející tam, kde je někdo zahodil, a na každou mouchu, která bzučela na druhé straně Eldar, tady byly stovky, hotová zelená a modrá hejna. Mat zahlédl odlupující se modrou barvu na dve řích u Zlaté nebeské koruny a otřásl se při pomyšlení, že by tam musel některou ženu vzít, kdyby propukla bouře, i přes to, co říkal Beslan. Pak se znovu otřásl, že se vůbec otřásl. Něco se s ním dělo a jemu se to nelíbilo.
Nyneiva a Elain trvaly na tom, že půjdou první, s Reanne mezi sebou a moudrými ženami za zády. Lan se držel u Nyneivy jako vlkodav, ruku měl položenou na jílci meče, neustále se měl na pozoru a vyzařovala z něj hrozba. Vlastně by nejspíš stačil jako doprovod i pro dva tucty hezkých šestnáctiletých děvčat nesoucích pytle zlata, dokonce i tady, ale Mat trval na tom, aby Vanin a ostatní měli oči otevřené. Vlastně se bývalý zloděj koní a pytlák držel tak blízko Elain, až si mohl každý myslet, že je její strážce, i když poněkud tlustý a pomačkaný. Beslan na Matovy příkazy výmluvně zakoulel očima a Nalesean se podrážděně podrbal ve vousech a zavrčel, že mohl ještě ležet v posteli.
Ulicemi si pyšně vykračovali muži v často rozedraných vestách a bez košil, s ohromnými mosaznými kruhy v uších a mosaznými prsteny osazenými barevnými sklíčky, s nožem nebo dvěma za pasem. Ruce drželi blízko těch nožů a tvářili se, jako by všechny vyzývali, aby se jen opovážili špatně se pohnout nebo podívat. Další přebíhali od rohu k rohu, ode dveří ke dveřím, oči přimhouřené, a napodobovali vychrtlé psy, kteří občas zavrčeli z tmavé boční uličky, jíž se člověk jen stěží protáhl. Tito muži se krčili nad svými noži a nedalo se poznat, který uteče a který bodne. Vedle žen pak většina mužů vypadala pokorně, ty si vykračovaly v obnošených šatech se spoustou mosazných šperků. Samozřejmě také ony měly nože a drzýma tmavýma očima vysílaly v každém pohledu deset různých druhů výzvy. Zkrátka a dobře, Rahad patřil k těm místům, kde člověk v hedvábí mohl jen stěží doufat, že udělá deset kroků, aniž by dostal po hlavě. A pak mohl doufat přinejlepším v to, že ho jen oberou na kůži a hodí na hromadu odpadků do uličky, místo aby se vůbec neprobudil. Jenže...
Snad z každých druhých dveří vybíhaly děti s otlučenými poháry s vodou. Posílaly je matky pro případ, že by moudré ženy měly žízeň. Muži se zjizvenými tvářemi a vraždou vepsanou v očích zírali s otevřenou pusou na sedm moudrých žen pohromadě, potom se trhaně uklonili a zdvořile se otázali, jestli mohou nějak pomoci, nemohli by něco nést? Ženy, občas taky hodně zjizvené a vždycky s výrazem, z něhož by se zachvěla i Tylin, předvedly neohrabané pukrle a s funěním se dotazovaly, jestli mohou pomoci najít cestu, když už je někdo obtěžoval a pozval tolik moudrých žen najednou. Čišelo z toho, že se Tamarla a ostatní už ani nemusí namáhat chodit dál, stačí jen uvést jméno.
Na vojáky se mračili stejně zlostně jako obvykle, i když i ten nejtvrdší z nich uhnul před Lanovým pohledem po jediném mrknutí. A kupodivu i před Vaninovým. Pár mužů zavrčelo na Beslana a Naleseana, kdykoliv se některý až příliš dlouho díval ženě do hlubokého výstřihu. Někteří vrčeli na Mata, ačkoliv on nechápal proč. Na rozdíl od těch dvou mu nehrozilo nebezpečí, že mu oči spadnou ženě za šaty. Uměl se dívat nenápadně. Nyneivy a Elain si nikdo nevšímal, přes veškerou jejich výstroj, a stejně tak Reanne v jejích červených šatech, i když neměly červené pásy. Ale měly jejich ochranu. Mat si uvědomil, že Beslan měl pravdu. Mohl by vysypat měšec na zem a nikdo by nesebral ani měďák, aspoň dokud byly moudré ženy v dohledu. Mohl štípnout do zadku každou ženu v dohledu, a i kdyby ji z toho málem ranila mrtvice, šla by dál.
„Jaká to příjemná procházka,“ procedil Nalesean suše, „s úžasně zajímavým výhledem a vůněmi. Říkal jsem ti, Mate, že jsem se včera v noci moc nevyspal?“
„To chceš umřít v posteli?“ odsekl Mat. Klidně všichni mohli ještě spát. Tady byli k ničemu, to bylo zatraceně jisté. Tairen rozčileně prskl. Beslan se zasmál, ale nejspíš si myslel, že Mat myslel něco jiného.
Pochodovali Rahadem, dokud se Reanne konečně nezastavila před budovou, která vypadala úplně jako všechny ostatní, samá loupající se omítka a drolící se cihly, tatáž, k níž Mat včera sledoval jinou ženu. Z oken neviselo žádné prádlo. Tady žily jenom krysy. „Tady,“ řekla Reanne.
Elain pomalu zvedla zrak k ploché střeše. „Šest,“ zamumlala nesmírně spokojeným tónem.
„Šest,“ povzdechla si Nyneiva a Elain ji poplácala po ruce, jako by s ní soucítila.
„Nebyla jsem si úplně jistá,“ řekla. A Nyneiva se taky usmála a poplácala ji. Mat z toho nepochopil hlavu ani patu. Budova měla šest poschodí. Ženy se občas chovaly skutečně divně. No, vlastně většinou.
Dlouhá chodba plná prachu vedla do šera vzadu a její konec se ztrácel ve stínech. Jenom v několika otvorech byly dveře a ty byly z hrubých prken. Za jedněmi dveřmi, asi ve třetině chodby, bylo úzké schodiště, vysoké schody mířily nahoru. Tudy šel včerejšího dne, když sledoval stopy v prachu, ale myslel si, že v některých dalších dveřích musejí být kolmé chodby. Tenkrát se nezdržoval jejich prohlížením, ale budova byla příliš rozlehlá, aby na poschodí byla tahle jediná chodba. Byla příliš velká na jediné vstupní dveře.
„Vážně, Mate,“ řekla Nyneiva, když nařídil Harnanovi a polovině Rudých paží, aby šli najít zadní vchod a hlídali ho. Lan se držel těsně u ní, jako by k ní byl přilepený. „Copak nevidíš, že je to zbytečný?“
Mluvila tak mírným tónem, že jí Elain musela prozradit pravdu o Tylin, ale pokud něco, tak mu to náladu ještě zhoršilo. Nechtěl, aby to věděl každý. To bylo k ničemu! Jenomže v hlavě se mu pořád koulely ty kostky. „Možná že má Moghedien ráda zadní dveře,“ utrousil suše. Ve tmě na konci chodby něco zapískalo a jeden z mužů, co byli s Hamanem, hlasitě zanadával na krysy.
„Řekni mu to ty,“ vyjela Nyneiva zuřivě na Lana a popadla se za cop.
Elain rozčileně prskla. „Teď není vhodná chvíle se hádat, Nyneivo. Mísa je nahoře! Větrná mísa!“ Náhle se objevila malá světelná koule, vznášela se před ní. Aniž by Elain počkala na Nyneivu, sebrala sukně a rozběhla se do schodů. Vanin vyrazil za ní a na někoho tak tělnatého se pohyboval překvapivě rychle. Za ním běžela Reanne a většina moudrých žen. Kulatolící Sumeko a Leine, vysoká, snědá a hezká i přes vrásky kolem očí, zaváhaly a pak zůstaly s Nyneivou.