Mat by byl šel také, nebýt toho, že mu Nyneiva s Lanem stáli v cestě. „Pustíš mě, Nyneivo?“ zeptal se. Zasloužil si tam být, přinejmenším, když budou odhalovat tu zatracenou slavnou mísu. „Nyneivo?“ Nyneiva se tolik soustředila na Lana, že zřejmě zapomněla na celý svět. Mat si vyměnil pohled s Beslanem, jenž se zazubil a klidně si dřepl s Corevinem a zbývajícími Rudými pažemi. Nalesean se opíral o stěnu a okatě zívl. Což byla chyba, vzhledem k tomu, kolik tu bylo prachu. Zívnutí se změnilo v záchvat kašle, při němž potemněl v obličeji a předklonil se. Ani to Nyneivu nevyrušilo. Opatrně odtáhla ruku od copu. „Já se nezlobím, Lane,“ řekla.
„Ano, zlobíš,“ opáčil klidně. „Ale musel se to dozvědět.“
„Nyneivo?“ řekl Mat. „Lane?“ Ani jeden se na něj nepodíval.
„Řekla bych mu to, až by byl připravenej, Lane Mandragorane!“ Zavřela pusu, ale rty se jí kroutily, jako by mluvila sama se sebou. „Nebudu se na tebe zlobit,“ pokračovala mírnějším tónem a znělo to, jako by to říkala i sobě. Pomalu si přehodila cop přes rameno, narovnala si modrý péřový klobouk a sevřela ruce v pase.
„Když to říkáš,“ prohodil Lan klidně.
Nyneiva se otřásla. „Tímhle tónem se mnou nemluv!“ zařvala. „Říkám ti, že se nezlobím! Slyšíš mě?“
„Krev a popel, Nyneivo,“ zavrčel Mat. „On si nemyslí, že se zlobíš. Já si nemyslím, že se zlobíš.“ Ještě že ho ženy naučily lhát. „Tak můžem už jít nahoru a vzít tu zatracenou Větrnou mísu?“
„Úžasný nápad,“ řekla ode dveří do ulice jakási žena. „Nepůjdeme nahoru společně a nepřekvapíme Elain?“ Mat dvě ženy, které vstoupily do chodby, ještě nikdy neviděl, ale jejich tváře byly tvářemi Aes Sedai. Mluvčí měla obličej dlouhý a chladný jako hlas, její společnice rámovaný tucty tmavých cůpků propletených barevnými korálky. Za nimi se tlačilo na dva tucty mužů, pořezů s mohutnými plecemi a palicemi a noži v rukou. Mat přehmátl na ashandarei. Poznal potíže, když je uviděl, a liščí hlava na prsou zchladla, málem ho studila na kůži. Někdo držel jedinou sílu.
Obě moudré ženy málem upadly, jak dělaly pukrlata, jakmile uviděly ty bezvěké tváře, ale Nyneiva rozhodně poznala potíže také. Bezhlesně pohybovala rty, jak se ty dvě blížily chodbou, tvářila se ustaraně a provinile. Za sebou Mat zaslechl, jak někdo vytahuje meč z pochvy, ale nehodlal se obracet, aby viděl kdo. Lan tam jenom stál, což znamenalo, že vypadal jako panter připravený ke skoku.
„Jsou to černý adžah,“ vypravila ze sebe Nyneiva nakonec. Začala chabě, ale hlas jí nabýval na síle. „Falion Bhoda a Ispan Shefar. Spáchaly ve Věži vraždu a ještě horší věci. Jsou to temný družky a...“ Hlas jí zakolísal, „...odstínily mě.“
Nově příchozí se klidně blížily. „Už jsi někdy slyšela takový nesmysl, Ispan?“ optala se Aes Sedai s dlouhým obličejem své družky, která se zastavila, aby se zamračila na prach, a přitom se zaculila na Nyneivu. „S Ispan přicházíme z Bílé věže, kdežto Nyneiva a její kamarádky se vzbouřily proti amyrlininu stolci. Za to budou přísně potrestány, a s nimi každý, kdo jim pomáhá.“ Mat si šokovaně uvědomil, že ta žena to neví. Myslela si, že jsou s Lanem a ostatními muži jenom najatí rváči. Falion se usmála na Nyneivu. Vedle jejího úsměvu vypadala i vánice teple. „Někdo tě nesmírně rád uvidí, až tě vezmeme zpátky, Nyneivo. Myslí si, že jsi mrtvá. Vy ostatní raději jděte. Nebudete se plést do záležitostí Aes Sedai. Moji muži vás doprovodí k řece.“ Bez toho, aby odtrhla zrak od Nyneivy, Falion kývla na muže za sebou, aby přišli blíž.
Lan se pohnul. Netasil meč, a proti Aes Sedai by stejně neměl šanci, i kdyby to udělal, ale jednu chvíli stál nehybně a vzápětí se vrhl na ty dvě. Těsně předtím, než mohl udeřit, zachrčel, jako kdyby tvrdě narazil, ale dopadl na ně a strhl obě černé sestry na zaprášenou podlahu. To protrhlo přehradu.
Lan se zvedl na kolena a omámeně potřásal hlavou a jeden hromotluk zvedl železem obitou palici, aby mu rozrazil lebku. Mat ho bodl do břicha oštěpem ve chvíli, kdy Nalesean a pět Rudých paží s řevem zaútočili na temné druhy. Lan se vyškrábal na nohy, mávl mečem a rozsekl jednoho temného druha od krku ke slabině. Na chodbě nebylo dost místa na boj s mečem nebo s ashandarei, ale díky stísněné prostoře měli šanci jeden proti dvěma nebo víc, aniž by je nepřátelé přemohli při prvním střetu. Vrčící muži zápolili a šťouchali do sebe, aby získali místo na nápřah palicí či bodnutí nožem.
Kolem černých sester a Nyneivy zůstávalo trochu místa, to sestry zařídily. Šlachovitý Andořan z Rudých paží málem vrazil do Falion, ale v posledním okamžiku ho to zvedlo do vzduchu a odhodilo přes chodbu, kde srazil dva svalnaté temné druhy, než sám narazil na zeď a sklouzl na zem. Jeho temeno zanechávalo na popraskané, zaprášené omítce krvavou šmouhu. Mezi obránce se protáhl holohlavý temný druh a s napřaženým nožem se hnal na Nyneivu. Zaječel, když mu najednou cosi podrazilo nohy, ale výkřik utichl, když narazil obličejem na podlahu, až mu hlava odskočila.
Nyneiva už zřejmě nebyla odstíněná, a pokud studící stříbrná liščí hlava, která Matovi při boji klouzala po prsou, nebyla dostatečným důkazem, že se černé sestry účastní zápasu, to, jak se mračily na ni a ona na ně, nevšímajíce si rvačky kolem, to přímo vykřičelo. Obě moudré ženy je zděšeně sledovaly. Držely v rukou zakřivené nože, ale krčily se u zdi a s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou se dívaly z Nyneivy na druhé dvě.
„Bojujte,“ vyštěkla na ně Nyneiva. Pootočila hlavu, takže viděla na ně i na Falion a Ispan. „Tohle sama nezvládnu. Jsou propojený. Jestli s nima nebudete bojovat, tak vás zabijí. Už o nich víte!“ Moudré ženy civěly, jako by navrhla, že mají plivnout do obličeje královně. Uprostřed křiku a chrčení se Ispan zvonivě zasmála. Uprostřed křiku a chrčení se shora ozval pronikavý výkřik.
Nyneiva otočila hlavu ke schodům. Náhle se zapotácela a potřásla hlavou jako raněný jezevec. Mračila se tak, že by Falion a Ispan měly okamžitě odejít, kdyby měly trochu rozumu. Pro Mata si ale Nyneiva schovala pohled plný utrpení. „Nahoře někdo usměrnil,“ procedila skrz zuby. „Něco se tam děje.“
Mat zaváhal. To spíš Elain uviděla krysu. Spíš... Odrazil dýku, mířící mu na žebra, ale neměl tady dost místa, aby mohl bodnout ashandarei nebo použít ratiště jako palici. Beslan bodl podle jeho těla a zasáhl útočníka do srdce.
„Prosím, Mate,“ vydechla Nyneiva sísněně. Nikdy neprosila. To by si raději sama dřív podřízla krk. „Prosím.“
Mat se s kletbou vymanil z boje a vyrazil nahoru. Schodiště bylo úzké, schody vysoké, ale on vyběhl tryskem až nahoru do podkroví. Nebylo tu jediné okno, kudy by pronikalo světlo. Jestli to byla jen krysa, tak s Elain zatřepe, až jí zuby... Dorazil na vrchol schodiště, kde nebylo o moc víc světla než na schodišti, a vpadl do scény jako vyšedší z noční můry.
Všude ležely ženy. Elain byla jednou z nich, zády se opírala o zeď, oči měla zavřené. Vanin klečel, z nosu a uší mu tekla krev a chabě se snažil vytáhnout podél stěny. Poslední žena, která ještě stála na nohou, Janira, se rozběhla k Matovi, jakmile ho spatřila. Prve ji považoval za dravce, s orlím nosem a vystouplými lícními kostmi, ale teď byla její tvář maskou čiré hrůzy, tmavé oči měla vytřeštěné.