„Pomoz mi!“ zaječela na něj a zezadu ji chytil jakýsi muž. Vypadal docela obyčejně, byl možná o něco starší než Mat, stejně vysoký a štíhlý, v prostém šedém kabátě. S úsměvem uchopil Janiřinu hlavu do rukou a prudce zakroutil. Když jí praskl vaz, znělo to, jako když se zlomí suchá větev. Když ji pustil, Janira se bezvládně zhroutila na zem. Vrah se na ni podíval. Usmál se a chvíli vypadal... jako u vytržení.
Ve světle dvou luceren páčil malý hlouček mužů těsně za Vaninem dveře, jejich rezavé závěsy pronikavě skřípěly, ale Mat si jich příliš nevšímal. Očima přelétl ze zhroucené mrtvé Janiry na Elain. Slíbil, že ji bude opatrovat pro Randa. Dal své slovo. S výkřikem a napřaženým ashandarei se vrhl na vraha.
Mat viděl pohybujícího se myrddraala, jenže tenhle chlapík byl rychlejší, jakkoliv bylo těžké tomu uvěřit. Jako by před hrotem oštěpu proplul, popadl topor, otočil se a odhodil Mata na pět kroků do chodby.
Když mládenec dopadl do prachu na podlahu, vyrazil si dech a pustil ashandarei. Lapaje po dechu se vyškrábal na nohy a liščí hlava mu visela ve výstřihu košile. Zpod kabátu vytáhl nůž a znovu po muži skočil ve chvíli, kdy se na schodišti objevil Nalesean s mečem v ruce. Teď ho měli, byť by byl seberychlejší...
Vedle toho člověka vypadal myrddraal pomalý. Proklouzl kolem Naleseanova výpadu, jako by v těle neměl jedinou kost, a pravou rukou se sápal Naleseanovi po hrdle. Když ruku odtahoval, ozval se ošklivě mlaskavý, trhavý zvuk. Zpod vousů Naleseanovi vytryskl proud krve. Jeho meč zazvonil na zaprášené kamenné podlaze a on se oběma rukama chytil za zničený krk. Jak padal, mezi prsty mu protékala červená.
Mat zabijákovi vrazil do zad a na podlahu dopadli všichni tři zároveň. Mat neměl zábrany v případě nutnosti bodnout muže do zad, zvlášť muže, který dokázal někomu rozervat hrdlo holou rukou. Měl nechat Naleseana v posteli. Tahle smutná myšlenka ho napadla, když vrážel nůž do těla, podruhé a potřetí.
Muž se mu v hrsti otočil. Nemělo to být možné, ale ten chlapík se pod ním nějak překulil a vyrval mu nůž z ruky. Naleseanovy vytřeštěné oči a zkrvavené hrdlo měl přímo před očima. Zoufale popadl muže za zápěstí a jedna ruka mu uklouzla v krvi, která muži stékala po předloktí.
Muž se na něj usmál. Z boku mu trčel nůž a on se usmál! „Tebe chce mrtvého stejně jako ji,“ řekl tiše. A jako by ho Mat vůbec nedržel, zvedl ruce Matovi k hlavě a odtlačil mu paže dozadu.
Mat se zuřivě vzpíral a vší silou tlačil proti, ale k ničemu to nebylo. Světlo, stejně dobře mohl být malý kluk bojující s dospělým mužem. Ten člověk si s ním pohrával, dával si zatraceně načas. Dosáhl Matovi na hlavu. Mata napadlo, kde asi je jeho prokleté štěstí? Z posledních sil se vzepjal – a medailonek muži spadl na tvář. Muž zaječel. Kolem okraje medailonu se objevil kouř a bylo slyšet praskání, jako když se smaží slanina. Muž v křeči odmrštil Mata rukama i nohama. Tentokrát Mat odletěl deset kroků a klouzal se dál.
Když se, zpola omámený, hrabal na nohy, muž již stál a třesoucí se ruce si tiskl na líc. Na místě, kam dopadla liščí hlava, měl vypálenou značku. Mat nesměle sáhl na medailonek. Byl studený. Ne tak studený, jako když se nedaleko usměrňovalo – tedy dole možná ještě ženy usměrňovaly, ale to bylo příliš daleko – bylo to jenom chladné stříbro. Mat neměl tušení, co je ten chlapík zač, až na to, že není člověk, ale s tou spáleninou a třemi bodnými ranami, kdy mu jílec nože ještě trčel z podpaždí, musel být dost pomalý, aby se Mat kolem něj dostal ke schodům. Pomstít Elain bylo v pořádku, a Naleseana taky, ale dnes to zřejmě nebude, a pomstít Mata Cauthona by pak už nikdo nemusel.
Muž vytrhl nůž z rány a hodil ho po Matovi. Mat ho bez přemýšlení chytil ve vzduchu. Žonglovat ho naučil Tom a Tom taky říkal, že má nejrychlejší ruce, co kdy viděl. Mat otočil nůž v prstech do správné pozice, špičkou šikmo nahoru. Všiml si lesklé čepele a srdce mu pokleslo. Žádná krev. Na čepeli měla být alespoň rudá šmouha, ale ocel se leskla, čistá a jasná. Možná ani tři bodné rány nezpomalí to tohle – ať je to kdokoliv.
Odvážil se ohlédnout přes rameno. Ostatní muži se hrnuli ze dveří, které prve otevřeli, ze dveří, k nimž ho včera zavedly stopy, ale teď měli náruč plnou smetí, nesli malé, zpola zetlelé truhlice, bedýnku, v níž mezi chybějícími prkýnky byly vidět předměty zabalené v látce, jeden nesl dokonce rozbité křeslo a další prasklé zrcadlo. Museli dostat rozkaz sebrat všechno. Matovi nevěnovali sebemenší pozornost a spěchali na konec chodby, kde zmizeli za rohem. Muselo tam být další schodiště. Možná že by je mohl z dálky sledovat. Možná... Těsně přede dveřmi se Vanin znovu pokusil vstát, jenomže upadl. Mat spolkl kletbu, Vanin ho bude zdržovat, ale pokud by fungovalo jeho štěstí... Elain nezachránilo, ale možná... Koutkem oka si všiml, že se mírně pohnula a pozvedla ruku k hlavě.
Muž v šedém kabátě si toho ale všiml též. S úsměvem se k ní obrátil.
Mat si povzdechl a zastrčil zbytečný nůž do pochvy. „Nemůžeš ji mít,“ řekl nahlas. Sliby. Serval si kožený řemínek z krku. Stříbrná liščí hlava se mu houpala kousek pod pěstí. Když ho roztočil dvojitou smyčkou, medailon tiše bzučel. „Zatraceně, ji mít nemůžeš.“ Vykročil a točil medailonem. První krok byl nejtěžší, ale musel splnit slib.
Chlapík se přestal usmívat. Ostražitě pozoroval blýskající se liščí hlavu a po špičkách couval. Stejné světlo z jediného okna, ve kterém se třpytilo roztočené stříbro, kolem něho vytvářelo auru. Když ho Mat dokázal zatlačit takhle daleko, třeba by pád ze šestého patra dokázal to, co nezvládl nůž.
S vypálenou značkou na obličeji chlapík couval, občas natáhl ruku, jako by se snažil dostat přes medailon. A náhle odskočil stranou do místnosti. Tady byly dveře, které za sebou zavřel.
Možná ho tam měl nechat, ale Mat bez přemýšlení zvedl nohu a kopl do dveří. Z hrubě otesaného dřeva vyletěl prach. Druhé kopnutí, a shnilé držáky závory povolily, stejně jako závěsy. Dveře vpadly dovnitř a zůstaly viset našikmo.
V místnosti nebyla úplná tma, z okna na konci chodby o jedny dveře dál sem dopadala trocha světla a rozbitý trojúhelník zrcadla opřený o protější stěnu odrážel slabou záři. V zrcadle viděl všechno, aniž by musel dovnitř. Kromě kusu skla a křesla tu nebylo nic vidět. Odejít se dalo jedině dveřmi, kromě nich tu byla pouze krysí díra vedle zrcadla, ale muž v šedém kabátě byl pryč.
„Mate,“ zavolala Elain slabým hlasem. Rozběhl se k ní a byl rád, že se dostal pryč z místnosti. Dole kdosi křičel, ale Nyneiva a ostatní se o sebe prozatím postarají.
Elain seděla, a když si k ní klekl, pohnula čelistí a škubla sebou. Šaty měla zaprášené a klobouk jí visel nakřivo, peří bylo polámané a její rudozlaté vlasy vypadaly, jako by ji za ně někdo tahal. „Praštil mě tak tvrdě,“ stěžovala si. „Asi nemám nic zlomeného, ale...“ Oči upřela do jeho, a pokud ho někdy napadlo, že se na něj bude dívat jako na cizince, tak teď se to splnilo. „Viděla jsem, co jsi udělal, Mate. S ním. Bylo to, jako bychom byli slepice zavřené v krabici s lasičkou. Usměrňování se ho nedotklo, prameny se roztekly, stejně jako když ty...“ Podívala se na medailon, který mu stále visel z pěsti, a nadechla se, což udělalo zajímavé věci s jejím oválným výstřihem. „Děkuji, Mate. Omlouvám se za vše, co jsem kdy udělala nebo si myslela.“ Mluvila, jako by to myslela vážně. „Mám k tobě stále víc toh,“ usmála se lítostivě, „ale nenechám si od tebe naplácat. Aspoň jednou se necháš zachránit ty ode mě, aby se to trochu vyrovnalo.“