„Uvidím, co se mi podaří zařídit,“ utrousil suše a strčil medailon do kapsy kabátu. Toh? Naplácat jí? Světlo! Ta ženská rozhodně trávila moc času s Aviendhou.
Když jí nakonec pomohl na nohy, podívala se do chodby na Vanina s krvavými šmouhami na obličeji a na ženy ležící na podlaze a zamračila se. „Ach Světlo!“ vydechla. „Ach, krev a zatracenej prokletej popel!“ Přes situaci, v níž byli, sebou Mat trhl. Nejenže by nečekal, že tato slova někdy uslyší z jejích úst, ale zněla divně, jako kdyby znala zvuky, ale ne význam. Díky tomu vypadala nějak mladší.
Setřásla jeho ruku, stáhla si klobouk a odhodila ho stranou a už spěchala, klekla si k nejbližší moudré ženě, Reanne, a uchopila její hlavu do rukou. Žena ležela bezvládně, tváří k zemi a s pažemi nataženými, jako by jí v běhu podrazili nohy. Běžela směrem k místnosti, kam mířili všichni, ke svému útočníkovi, ne od něj.
„Tohle nezvládnu,“ zamumlala Elain. „Kde je Nyneiva? Proč nepřišla s tebou, Mate? Nyneivo!“ křikla ke schodišti.
„Nemusíš vřískat jako kočka,“ zavrčela Nyneiva, která se právě vynořila ze schodiště. Ale ohlížela se dolů ze schodů. „Pořádně ji drž, jasný!“ zavřískla jako kočka. V ruce držela klobouk a třásla jím na toho, na něhož ječela. „Jestli pustíte i ji, tak vás ztřískám tak, že vám bude ještě rok zvonit v uších!“
Pak se obrátila a oči jí málem vylezly z důlků. „Světlo na nás sviť,“ vydechla a rozběhla se k Janiře. Jeden dotek a narovnala se, přičemž sebou škubla bolestí. Mohl jí říci, že je mrtvá. Nyneiva zřejmě brala smrt osobně. Otřásla se a šla k další, k Tamarle. Tentokrát zřejmě mohla něco vyléčit. Taky to vypadalo, že Tamarla je vážně zraněná, protože nad ní Nyneiva klečela a mračila se. „Co se tady stalo, Mate?“ chtěla vědět, aniž by se na něj podívala. Z jejího tónu si povzdechl. Měl vědět, že to podle ní bude jeho vina. „No, Mate? Co se stalo? Tak budeš mluvit, člověče, nebo tě musím –“ Nikdy se nedozvěděl, čím mu chtěla vyhrožovat.
Za Nyneivou šel po schodech nahoru Lan, samozřejmě, se Sumeko za patami. Statná moudrá žena přelétla pohledem chodbu, okamžitě si zvedla sukně a utíkala k Reanne. Ustaraně se podívala po Elain, klekla si a začala nad Reanne divným způsobem pohybovat rukama. Tohle Nyneivu zvedlo.
„Co to děláš?“ vyjela ostře. Nepřestala cosi provádět s Tamarlou a na kulatolící ženu vrhala jen krátké pohledy, ale byly stejně pronikavé jako její hlas. „Kde ses to naučila?“
Sumeko sebou trhla, ale její ruce se nezastavily. „Odpusť, Aes Sedai,“ vydechla spěšně. „Vím, že nemám... Umře, jestli to neudělám... Vím, že jsem se neměla snažit... Jenom jsem se chtěla učit, Aes Sedai. Prosím.“
„Ne, ne, pokračuj,“ řekla Nyneiva nepřítomně. Pozornost věnovala hlavně ženě ve svých rukou. „Zřejmě znáš pár věcí, který ani já – Chci říct, že s pramenama pracuješ zajímavým způsobem. Asi zjistíš, že se od tebe bude chtít učit spousta sester.“ Zpola pro sebe dodala: „Třeba mě teď nechají na pokoji.“ Sumeko to slyšet nemohla, ale z toho, co slyšela, jí spadla brada až na pozoruhodnou hruď. Ale ruce se jí téměř nezastavily.
„Elain,“ pokračovala Nyneiva, „koukla by ses, prosím, po tý míse? Bude asi támhle.“ Kývla ke správným dveřím, které byly otevřené stejně jako tucet dalších. Mat zamrkal, až si všiml dvou malých, v látce zabalených ranečků, ležících přede dveřmi, kde je museli lupiči upustit.
„Ano,“ zavrčela Elain. „Ano, alespoň to udělat můžu.“ Zvedla ruku směrem k Vaninovi, který pořád ještě klečel, s povzdechem ji nechala klesnout a prošla dveřmi, odkud vzápětí vyletěl oblak prachu a bylo slyšet kašlání.
Bachratá moudrá žena nebyla jediná, kdo přišel za Nyneivou a Lanem. Ze schodiště přišla Ieine, tlačící před sebou tarabonskou temnou družku, jíž zkroutila ruku za záda a držela jí zezadu za krk. Ieine zatínala zuby a tiskla rty. Z jejího výrazu vyzařovala zpola ustrašená jistota, že ji zaživa stáhnou z kůže za to, jak zachází s Aes Sedai, a zpola odhodlání držet ji bez ohledu na následky. Nyneiva občas měla na lidi tenhle vliv. Černá sestra třeštila oči hrůzou a hroutila se, nebýt Ieinina sevření, jistě by upadla. Musela být odstíněná a nejspíš by se raději nechala zaživa stáhnout z kůže, než strpěla to, co se jí dělo. Z očí jí kanuly slzy a tiše vzlykala.
Za nimi pak přicházel Beslan, jenž si při pohledu na Naleseana smutně povzdychl, a ještě smutněji kvůli ženám. Následovali Harnan a tři Rudé paže, Fergin, Gorderan a Metwyn. Ti tři původně zůstali hlídat před budovou. Harnan a dva další měli v kabátech zkrvavené díry, ale Nyneiva je musela vyléčit už dole, protože nešli jako zranění. Ale vypadali velice zkrotlí.
„Co se stalo vzadu?“ zeptal se Mat tiše.
„Ať shořím, jestli to vím,“ odpověděl Harnan. „Nakráčeli jsme přímo do hloučku vazounů s nožema ve tmě. Jeden se pohyboval jako had...“ Pokrčil rameny a nepřítomně si sáhl na zkrvavenou díru v kabátě. „Jeden z nich do mě vrazil nůž a pak už si vzpomínám jenom na to, jak se nade mnou skláněla Nyneiva Sedai a Mendair a ostatní byli mrtví jako včerejší skopový.“
Mat kývl. Jeden se pohyboval jako had. A jako had se dostal z místnosti. Rozhlédl se po chodbě. Reanne a Tamarla už byly na nohou – no ovšem, urovnávaly si šaty, co jiného – a Vanin se díval do místnosti, kde se Elain očividně pokoušela o další nadávky, byť s o nic větším úspěchem než posledně. Ale dalo se to těžko poznat, protože kašlala. Nyneiva stála a pomáhala na nohy Sibelle, snědé žlutovlasé ženě, a Sumeko ještě pracovala na Famelle s vlasy jako světlý med a velkýma hnědýma očima. Ale Melořin výstřih už nikdy obdivovat nebude. Reanne si klekla, aby jí srovnala údy a zatlačila oči, Tamarla posloužila stejně Janiře. Dvě moudré ženy mrtvé, šest rudých paží. Zabil je... muž... jehož se jediná síla nedotkla.
„Našla jsem ji!“ vykřikla vzrušeně Elain. Vyběhla zpět do chodby se širokým oblým rancem ze zetlelé látky a nedovolila, aby jí ho Vanin vzal. Od hlavy k patě byla šedá a vypadala, jako by si lehla a válela se v prachu. „Máme Větrnou mísu, Nyneivo!“
„V tom případě,“ ohlásil Mat, „odsud zatraceně vypadnem.“ Nikdo nic nenamítal. Ach, Nyneiva a Elain trvaly na tom, že muži musejí udělat z kabátů pytle na věci, které hnily v místnosti – dokonce těmi krámy naložily jednu moudrou ženu i sebe – a Reanne musela zajít dolů a zverbovat muže, aby na nábřeží odnesli mrtvé, ale nikdo nic nenamítal. Mat pochyboval, jestli Rahad někdy viděl tak divný průvod, jako když šli k řece, nebo rychlejší.
39
Jak držet slovo
„Teď odsud zatraceně vypadneme,“ pravil Mat znovu později, a tentokrát k hádce došlo. Hádka vlastně trvala skoro celou půlhodinu. Venku se slunce překlonilo k západu. Obchodní větry trochu srazily vedro. Tuhé žluté záclony, upevněné nad vysokými okny, se v nárazovém větru vlnily a pleskaly. Už byli zpět v Tarasinském paláci tři hodiny a jemu se pořád v hlavě odrážely kostky. Nejraději by do něčeho kopl. Nebo do někoho. Zatahal se za šátek, co měl uvázaný kolem krku. Měl pocit, že je to provaz, po němž měl jizvu, kterou šátkem zakrýval, a smyčka se pomalu stahuje. „Pro lásku Světla, to jste všechny slepý? Nebo jenom hluchý?“
Místnost, kterou jim poskytla Tylin, byla velká, stěny měla zelené, vysoký strop modrý, a kromě pozlacených křesel a stolečků vykládaných perletí tu nebyl žádný nábytek, nicméně tu bylo přecpáno. Aspoň to tak vypadalo. Tylin sama seděla s nohou přes nohu před jedním ze tří mramorových krbů, upírala na něj tmavé orlí oči, usmívala se a nepřítomně kopala nohou do vrstev modrých a žlutých spodniček a pohrávala si s jílcem zakřivené dýky. Elain nebo Nyneiva s ní mluvily. Byly tu též, seděly po královnině boku. Nějak se dostaly k čistým šatům a vypadalo to, že se dokonce koupaly, ačkoliv se mu od návratu z paláce z dohledu ztratily jen na pár minut. Důstojností se v jasném hedvábí téměř rovnaly Tylin. Nebyl si jistý, na koho vlastně chtějí udělat dojem, se všemi těmi krajkami a složitou výšivkou. Jako by se chystaly na královský ples, a ne na cestu. On sám byl pořád ještě špinavý, zaprášený zelený kabát měl rozepnutý a ve výstřihu košile byla vidět stříbrná liščí hlava. Když koženou šňůrku zavázal, zkrátila se, ale on chtěl, aby se medailon dotýkal jeho těla. Koneckonců se pohyboval v přítomnosti žen, které uměly usměrňovat.