Renaile si odfrkla tak, že by to z vedlejší místnosti vyhnalo husy. „Jenom se opakuješ, pane Cauthone. Merilille Sedai říká, že tomhle gholamovi nikdy neslyšela. Elain Sedai říká, že tam byl divný muž, ale nic víc. Co je vůbec ta... stázová skříň? To jsi nám nevysvětlil. Jak víš to, co tvrdíš, že víš? Proč bychom měli chodit od vody na slovo muže, který si vymýšlí?“
Mat se podíval na Nyneivu a Elain, ale moc nedoufal. Kdyby jenom otevřely zobák. Tohle mohlo skončit už dávno, ale ony na něj jenom civěly a cvičily si bezvýrazné aessedaiovské čelisti, až jim musely praskat. Nechápal, proč mlčí. Jen zcela stručně vylíčily, co se událo v Rahadu, a on byl ochoten se vsadit, že by se o černých adžah ani nezmínily, pokud by existoval nějaký způsob, jak vysvětlit, že se v paláci objevily s jednou Aes Sedai v poutech a odstíněnou. Ispan drželi v jiné části paláce a o její přítomnosti věděla jen hrstka vyvolených. Nyneiva jí do krku nalila nějaký lektvar, odporně páchnoucí směs bylin, po němž Ispan lezly oči z důlků a vzápětí se začala hihňat a potácet se. Zbytek šicího kroužku byl v místnosti s ní jako stráž. Neochotná stráž, zato vytrvalá. Nyneiva jim dala velmi jasně najevo, že jestli nechají Ispan uniknout, měly by raději utéci, než je dostane do rukou.
Dával si pozor, aby se nepodíval na Birgitte, stojící u dveří spolu s Aviendhou. Aielanka byla oblečená po ebúdarsku. Ne v prostém suknu, v němž se vrátila, nýbrž ve stříbrošedém hedvábí, které bylo v příkrém rozporu s nožem s rohovinovou rukojetí v prosté pochvě. Birgitte si taky pospíšila a převlékla se do obvyklého krátkého kabátku a širokých kalhot, tentokrát tmavomodrých a tmavozelených. U boku se jí již houpal toulec. Kromě toho, co viděl na vlastní oči v Rahadu, všechno, co věděl o gholamech – a stázových skříních – věděl právě od ní. A to by neprozradil ani kdyby ho mučili.
„Četl jsem jednu knížku, kde se psalo o –“ začal a Renaile ho uťala.
„Kniha,“ ohrnula pysk. „Nedala bych ani zlámanou grešli za knihu, o níž Aes Sedai nevědí.“
Náhle Matovi došlo, že je tu jediný muž. Lan odešel na Nyneivin rozkaz stejně krotce jako Beslan na matčin. Tom a Juilin balili. Nejspíš už dobalili. Pokud to bude mít smysl, poněvadž stejně neodjedou. Jediný muž, obklopený stěnou žen, které ho očividně hodlaly nechat bušit hlavou do té zdi, dokud si nevyrazí mozek. Nedávalo to vůbec smysl. Naprosto žádný. Vyčkávavě se na něj dívaly.
Nyneiva, ve žlutě prostřihávaných, krajkou lemovaných modrých šatech, si přetáhla cop přes rameno, takže jí visel mezi prsy, ale ten těžký zlatý prsten – Lanův, jak se dozvěděl – měla stejně pečlivě umístěný tak, aby byl vidět. Tvářila se klidně a ruce měla v klíně, ale prsty se jí občas kroutily. Elain, v zeleném ebúdarském hedvábí takového střihu, že vedle ní vypadala Nyneiva zakrytá od hlavy k patě, i když měla pod bradou límeček z kouřové krajky, se na něj dívala očima jako studené tůně hluboké modré vody. Ruce měla taky v klíně, ale občas začala ohmatávat zlatou výšivku na sukni a hned toho nechala. Proč něco neřeknou? Snaží se na něj zase vyzrát? Byl to čistě jenom případ, že „Mat chce zase velet, tak mu ukažme, jak dobře si povede bez nás"? U Nyneivy by tomu klidně věřil, kdykoliv jindy rozhodně, ale ne u Elain, už ne. Tak proč?
Reanne a moudré ženy před ním necouvaly jako před Aes Sedai, ale začaly se k němu chovat jinak. Tamarla mu docela uctivě kývla hlavou. Famelle s medovými vlasy zašla až k přátelskému úsměvu. Reanne se kupodivu začervenala. Ale do opozice se stejně nepostavily. Těch šest žen od chvíle, kdy vstoupilo do místnosti, dohromady neproneslo ani tucet slov, ke kterým nebylo vyzváno. Každá by vyskočila, kdyby Nyneiva nebo Elain luskla prsty, a skákala by, dokud by neřekla dost.
Obrátil se k ostatním Aes Sedai. Nekonečně klidné tváře, nekonečná trpělivost. Až na... Merilille na okamžik zalétla pohledem za něj k Nyneivě a Elain. Sareitha si pod jeho pohledem začala pomalu uhlazovat sukně, ač si to zjevně neuvědomovala. V hlavě se mu zrodilo temné podezření. Ruce uhlazující sukně. Reannin ruměnec. Birgittin toulec. Neblahé podezření. Nevěděl, oč jde. Přísně se podíval na Nyneivu a na Elain ještě přísněji. Zatraceně se tvářily, jako by neuměly do pěti napočítat.
Pomalu se vydal k Mořskému národu. Jenom šel, ale zaslechl, jak si Merilille odfrkla a Sareitha zamručela: „Taková drzost!“ No, on jim ještě ukáže, co je to drzost. Jestli se to Nyneivě a Elain nelíbilo, tak se mu měly svěřit. Světlo, jak nenáviděl, když ho někdo využíval. Zvlášť když nevěděl jak ani proč.
Zastavil se před Renailiným křeslem a prohlédl si pozorně snědé tváře atha’anmierských žen za ní, než se podíval na ni. Renaile se zamračila a pohladila nůž vyložený měsíčními kameny za šerpou. Byla spíš pohledná než krasavice, zhruba ve středních letech, a za jiných okolností by se mu líbily její oči. Velké černé studánky v nichž by se muž mohl utopit. Za jiných okolností. Mořský národ byl mouchou v krajáči smetany a on netušil, jak mouchu vytáhnout. Podařilo se mu zvládnout podráždění, ale jen tak tak. Co má zatraceně dělat?
„Jestli jsem to pochopil, tak všechny dokážete usměrňovat,“ začal tiše, „ale to pro mě nic moc neznamená.“ Nejlepší být od začátku upřímný. „Můžete se zeptat Adeleas nebo Vandene, jak moc mi záleží na tom, jestli nějaká ženská usměrňuje nebo ne.“
Renaile se podívala za něj na Tylin, ale nepromluvila ke královně. „Nyneivo Sedai,“ řekla suše, „v naší dohodě podle mě nebyla zmínka o tom, že budu muset poslouchat tohohle cucáka. Nebudu –“
„Mně je zatraceně fuk, jaký máš dohody a s kým, ty dcero písků,“ štěkl Mat. Takže se neovládal tak dobře, jak si myslel. Chlap prostě snese jen určitou míru.
Ženy za Renaile začaly funět. Asi před tisíci lety žena Mořského národa nazvala synem písků jednoho essenijského vojáka těsně před tím, než se mu pokusila vrazit čepel mezi žebra. Ta vzpomínka nyní ležela v hlavě Mata Cauthona. Pro Atha’an Miere to nebyla nejhorší urážka, ale skoro nejhorší. Renaile se tvář nalila krví. Zasyčela a vztekle vyvalila oči, vyskočila a v pěsti se jí zableskla dýka s měsíčními kameny.
Mat jí dýku sebral z ruky dřív, než se čepel dostala k jeho hrudi, a strčil ženu zpátky do křesla. Měl rychlé ruce. A pořád ještě se ovládal. Nezáleželo na tom, kolik žen si myslelo, že ho můžou tahat na provázcích jako loutku, mohl – „Dobře mě poslouchej, ty smrdutá rybo.“ Tak dobrá, zřejmě se neovládl. „Nyneiva a Elain tě potřebují, jinak bych tě nechal, aby ti ten gholam zlámal všechny kosti v těle a černý adžah by posbíraly zbytky. No, co se tebe týče, tak já jsem mistr šermíř a moje čepele jsou obnažený.“ Netušil, co Přesně to znamená, jen kdysi slyšeclass="underline" „Když jsou čepele obnažené, Pokloní se mistru šermíři i paní lodí.“ „Tahle dohoda je mezi náma dvěma. Půjdeš tam, kam budou Nyneiva a Elain chtít, a já na oplátku neuvážu tuhle tvou bandu na sedla jako pytle a nedovleču vás tam!“
Takhle se s hledačkou větru paní lodí prostě nemluvilo. Vlastně ani s plavčíkem ze škuneru se zlomeným kýlem ne. Renaile se třásla, nejradši by po něm skočila holýma rukama, bez ohledu na dýku v jeho pěsti. „Je dohodnuto, pod Světlem!“ zavrčela. Oči jí vylézaly z důlků. Pohybovala rty, v jejím výraze se střídal zmatek a nevíra. Tentokrát ženy funěly, až to znělo, jako kdyby vítr strhával záclony.