„Dohodnuto,“ pospíšil si Mat, dotkl se svých rtů a pak přitiskl prsty na její.
Ona za okamžik udělala totéž a ruka se jí chvěla. Podal jí dýku a ona na ni jen tupě hleděla, než si ji vzala zpět. Čepel se vrátila do drahocenné pochvy. Nebylo zdvořilé zabít někoho, s kým jste uzavřeli dohodu. Aspoň ne, dokud nebyly splněny její podmínky. Ženy za křeslem jen mručely a Renaile se vzpamatovala a tleskla. To umlčelo hledačky větru i paní vln stejně rychle jako oba plavčíky v zácviku.
„Myslím, že jsem právě uzavřela dohodu s ta’veren,“ pronesla chladným, hlubokým hlasem. Ta ženská by mohla i Aes Sedai učit, jak se rychle vzpamatovat. „Ale jednoho dne, pane Cauthone, zlíbí-li se Světlu, se pro mě projdeš po provaze.“
Nevěděl, co to znamená, jen to od ní znělo nepříjemně. Předvedl svou nejlepší poklonu. „Všechno je možný, zlíbí-li se Světlu,“ zamumlal. Koneckonců, zdvořilost se vyplácela. Ale její úsměv byl znepokojivě nadějný.
Když se obrátil k ostatním, člověk by si myslel, že mu narostly rohy a křídla, jak se na něj ženy dívaly. „Jsou ještě nějaký námitky?“ zeptal se trpce a na odpověď nečekal. „Myslel jsem si to. V tom případě vám radím, abyste si vybraly místo někde hodně daleko odsud, a jakmile si sbalíte rance, můžem vyrazit.“
Začaly okatě debatovat. Elain se zmínila o Caemlynu a znělo to dokonce zpola vážně. Careane navrhla několik odlehlých vesnic v Černých horách, k nimž se dalo snadno dostat průchodem. Světlo, průchodem se dalo snadno dostat kamkoliv. Vandene mluvila o Arafelu a Aviendha o Rhuideanu v Aielské pustině, přičemž se ženy Mořského národa mračily tím víc, čím dál bylo navrhované místo od moře. Všechno naoko. Aspoň Matovi to bylo jasné z toho jak si Nyneiva netrpělivě pohrávala s copem přes to, že návrhy létaly sem a tam.
„Smím promluvit, Aes Sedai?“ přihlásila se nakonec pokorně o slovo Reanne. Dokonce zvedla ruku. „Rodinka má statek na druhým břehu řeky pár mil na sever. Všichni vědí, že tam chodí ženy, když potřebují rozjímání a klid, ale nikdo si to nespojuje s náma. Budovy jsou velký a docela pohodlný, kdyby bylo třeba zůstat dýl, a –“
„Ano,“ skočila jí do řeči Nyneiva. „Ano, to je myslím to pravý. Co říkáš, Elain?“
„Myslím, že to zní skvěle, Nyneivo. Vím, že Renaile ráda zůstane blízko moře.“ Ostatních pět sester připojilo, jak dobře to zní, jak je to lepší než všechny ostatní návrhy.
Mat vyvrátil oči k nebi. Tylin vypadala jako zosobnění člověka, který nevidí, co má přímo pod nosem, ale Renaile po tom skočila jako pstruh po vážce. A přesně o tohle samozřejmě šlo. Z nějakého důvodu neměla vědět, že Nyneiva a Elain to všechno připravily dopředu. Odvedla své ženy, aby si posbíraly, co budou potřebovat, než si to Nyneiva a Elain rozmyslí.
Ty dvě chtěly jít za Merilille a ostatními Aes Sedai, ale Mat na ně zakýval prstem. Vyměnily si pohledy – on by musel mluvit celé hodiny, aby vyjádřil to, co mezi nimi proběhlo v tom jediném pohledu – a pak, k jeho překvapení, k němu přišly. Aviendha a Birgitte to sledovaly ode dveří a Tylin z křesla.
„Moc mě mrzí, že jsme tě zneužily,“ řekla Elain, než se vzmohl na slovo, a předvedla mu svůj úsměv s dolíčky. „Měly jsme důvody, Mate. Musíš mi věřit.“
„Nepotřebuješ vědět jaký,“ přerušila ji Nyneiva ostře a nacvičeným pohozením hlavy si přehodila cop přes rameno, takže se jí zlatý prsten odrazil od prsou. Lan se musel zbláznit. „Musím říct, že jsem nečekala, že uděláš tohle. Jak tě pro všechno na světě napadlo, že je můžeš zastrašovat? Mohls všechno zničit.“
„Co bys měla ze života, kdybys občas trochu neriskovala?“ zeptal se bezstarostně. Bude dobře, když si budou myslet, že to udělal schválně, ne že mu ujely nervy. Ale ony ho zase zneužily, aniž by mu o tom řekly, a on za to chtěl něco na oplátku. „Příště, až budete muset uzavřít smlouvu s Mořským národem, tak to nechte vyřídit mě. Tak se to možná nezvrtne jako posledně.“ Barevné skvrny na Nyneiviných tvářích mu prozradily, že trefil do černého. Na střelu naslepo to nebylo špatné.
Elain ale jenom zamrmlala „velice všímavý poddaný“ lítostivě pobaveným tónem. Být u ní dobře zapsaný mohlo nakonec být horší než špatně.
Aniž by ho ještě pustily ke slovu, vyrazily ke dveřím. No, jeho vlastně ani nenapadlo, že by mu něco vysvětlily. Byly Aes Sedai do morku kostí. Muž se nauči žít s tím, co má.
Na Tylin málem zapomněl, ona na něj ale ne. Dohonila ho dřív, než udělal dva kroky. Nyneiva a Elain se zastavily u dveří s Aviendhou a Birgitte a dívaly se. Takže viděly, když ho Tylin štípla do zadku. S některými věcmi se člověk prostě nikdy nesmíří. Elain se zatvářila soucitně, Nyneiva se nesouhlasně zamračila. Aviendha se nepříliš úspěšně snažila potlačit výbuch smíchu a Birgitte se křenila docela otevřeně. Zatraceně, věděly to všecky.
„Nyneiva si myslí, že jsi malý chlapec, co potřebuje ochranu,“ zafuněla na něj Tylin. „Já vím, že jsi dospělý muž.“ Hrdelně se zachechtala, takže to vyznělo jako ta nejsprostší poznámka, co kdy slyšel. Čtyři ženy u dveří se teď dívaly, jak rudne jako mák. „Budeš mi chybět, holoubku. To, co jsi dokázal s Renaile, bylo úchvatné. Nesmírně obdivuji obratné muže.“
„Ty mi taky budeš chybět,“ zamumlal. K jeho zděšení to byla pravda. Odjížděl z Ebú Daru právě včas. „Ale jestli se ještě někdy setkáme, tak lovec budu já.“
Nepokrytě se řehtala a tmavé orlí oči jí zářily. „Obdivuji obratné muže, kuřátko. Ale ne, když to zkoušejí na mě.“ Popadla ho za uši a stáhla mu hlavu, aby ho mohla políbit.
Ani neviděl Nyneivu a ostatní odcházet, sám vycházel na nejistých nohou a zastrkával si košili. Musel se vrátit pro svůj oštěp, který nechal opřený v rohu, a klobouk. Ta žena neměla kouska studu. Ani ždibíček.
Když vycházel z Tylininých komnat, potkal Toma s Juilinem. Za nimi se táhli Nerim a Lopin, Naleseanův pořízek, a oba vláčeli velký proutěný koš k pověšení na sedlo. Uvědomil si, že nesou všechny jeho věci. Juilin měl v ruce jeho nenapjatý luk a toulec hozený přes rameno. No, ona říkala, že ho posílá pryč.
„Tohle jsem našel na polštáři,“ řekl Tom a hodil mu prsten, jejž si koupil, jak mu připadalo, před rokem. „Zřejmě dárek na rozloučenou. Na obou polštářích byly naházený laskavce a nějaký další kytky."
Mat si prsten nasadil. „Tenhle je můj, Světlo tě spal. Sám jsem za něj zaplatil.“
Starý kejklíř si uhladil kníry a zakašlal, jak se marně snažil potlačit široký úsměv. Juilin si strhl svůj směšný tarabonský klobouček a plně se soustředil na jeho vnitřek.
„Krev a zatracenej –!“ Mat se zhluboka nadechl. „Doufám, že jste si vy dva vyšetřili chvilku pro svý krámy,“ prohlásil mírně, „protože jakmile dostanu do ruky Olvera, tak vyrážíme, i kdybychom tady museli nechat nějakou plesnivou harfu nebo rezavej lamač mečů.“ Juilin si prstem stáhl koutek oka, ať už to mělo znamenat cokoliv, avšak Tom se skutečně zamračil. Kdokoliv se otřel o jeho flétnu nebo harfu, urážel jej osobně.
„Můj pane,“ řekl Lopin žalostně. Byl to tmavý, plešatějící muž, kulatější než Sumeko, a prostý černý tairenský kabát, přiléhavý do pasu a pak do zvonu, jaký nosil i Juilin, mu byl skutečně dost těsný. Obvykle byl skoro stejně vážný jako Nerim, ale nyní měl zarudlé oči, jako kdyby plakal. „Můj pane, je tu nějaká možnost, že bych tu mohl zůstat, abych zařídil pohřeb urozeného pána Naleseana? Byl to dobrý pán.“