Mat jen nerad odmítl. „Každý, kdo tu zůstane, by mohl zůstat hodně dlouho, Lopine,“ řekl laskavě. „Poslyš, potřebuju, aby někdo dohlíd na Olvera. Nerim má plný ruce práce se mnou. Vlastně Nerim se vrátí k Talmanesovi, víš. Kdybys chtěl, vzal bych si tě sám.“ Už si zvykl na to, že má komorníka, a tohle byly pro muže hledajícího práci těžké časy.
„To bych skutečně moc rád, můj pane,“ řekl chlapík truchlivě. „Mladý Olver mi hodně připomíná sestřina nejmladšího syna.“
Jenže když vstoupili do Matových bývalých pokojů, byla tam urozená paní Riselle, mnohem slušněji oblečená, než když ji viděl naposledy, a docela sama.
„Proč bych ho měla držet jen u sebe?“ zeptala se, a když si dala ruce v bok, její skutečně pozoruhodné poprsí se dmulo city. Královnin holoubek očividně nesměl štěkat na královninu dvorní dámu. „Přistřihni chlapci křídla příliš a nikdy z něj nevyroste správný muž. Četl nahlas a seděl mi na klíně – dokázal by číst celý den, kdybych mu to dovolila – a počítal, tak jsem ho nechala jít. Proč se tak zlobíš? Slíbil, že se do západu slunce vrátí, a zřejmě si hodně potrpí na to, aby své sliby držel.“
Mat opřel ashandarei do rohu, přikázal mužům, aby nechali věci tady a šli najít Vanina a ostatní Rudé paže. Potom opustil Risellino ukázkové poprsí a utíkal do pokojů, kde přebývala Nyneiva a ostatní ženy. Všechny byly tam, i s Lanem, který už měl přes ramena stražcovský plášť a na rameni sedlové brašny, zřejmě svoje i Nyneiviny. Na podlaze ležela spousta ranců se šaty a ne zrovna malé truhlice. Mata napadlo, jestli nechají Lana, aby odnesl i tohle.
„Ovšemže ho musíš najít, Mate Cauthone,“ řekla Nyneiva. „Copak si myslíš, že bychom to dítě vážně opustily?“ Slyšet ji, člověk by si myslel, že právě tohle měl v plánu on.
Náhle ho zaplavily nabídky s pomocí, nejen Nyneiva a Elain navrhovaly, že odchod na statek odloží, ale Lan, Birgitte a Aviendha se nabídli, že pomůžou s hledáním. Lan byl studený jako kámen a zachmuřený jako obvykle, ale Birgitte a Aviendha...
„Zlomilo by mi to srdce, kdyby se tomu klukovi něco stalo,“ řekla Birgitte a Aviendha, stejně mile, dodala: „Vždycky jsem říkala, že se o něj staráš špatně.“
Mat zaskřípal zuby. V ulicích města mohl Olver osmi mužům klidně unikat, dokud se večer nevrátí zpátky do paláce. Své slovo držel, ale byla jenom malá naděje, že by se vzdal chvilky svobody, kdyby nemusel. Víc očí znamenalo rychlejší pátrání, zvlášť když se do toho pustí i moudré ženy. Chviličku váhal. Ale musel dodržet vlastní sliby, ačkoliv byl dost chytrý, aby to takhle neřekl.
„Mísa je příliš důležitá,“ řekl jim. „Ten gholam je pořád tam někde venku, Moghedien snad taky a černý adžah určitě.“ Kostky mu duněly v hlavě. Aviendze se nebude líbit, že ji háže do jednoho pytle s Nyneivou a Elain, ale v té chvíli mu na tom nezáleželo. Obrátil se na Lana s Birgitte. „Dávejte na ně pozor, dokud se k vám nedostanu. Dávejte pozor na všechny.“
Aviendha kupodivu řekla: „Dáme. Slibuji.“ Pohladila nůž. Očividně nepochopila, že ona je jednou z těch, na něž se má pozor dávat.
Nyneiva a Elain ano. Nyneiva se náhle zamračila a pohledem mu málem vyvrtala díru do hlavy. Čekal, že si začne škubat za cop, ale ona kupodivu jen zvedla ruku a vzápětí ji dala dolů. Elain se spokojila s tím, že zvedla bradu a velké modré oči jí zamrzly. Tentokrát žádné dolíčky.
Lan a Birgitte také pochopili.
„Nyneiva je můj život,“ řekl Lan prostě a položil jí ruku na rameno. Zvláštní, ona se náhle zatvářila smutně a pak, stejně náhle, zaťala zuby, jako by se připravila projít kamennou stěnou a udělat větší díru.
Birgitte se laskavě podívala na Elain, ale promluvila k Matovi. „Dám,“ slíbila. „Na pravdu cti.“
Mat si znepokojeně popotáhl kabát. Pořád si nebyl jist, kolik jí toho řekl, když byl nalitý. Světlo, ta ženská nasávala jako suchý písek. Přesto ale odpověděl tak, jak se slušelo na barashandanského pána, a přijal její přísahu. „Na čest krve, na pravdu krve.“ Birgitte kývla a z toho, jak se na něj Nyneiva a Elain polekaně podívaly, bylo zřejmé, že jeho tajemství pořád zachovává. Světlo, kdyby se některá Aes Sedai dozvěděla o jeho vzpomínkách, to už by se klidně mohly dozvědět, že zadul na Valerský roh. Liščí hlava neliščí hlava, sápaly by se po něm, dokud by nevykutaly poslední proč a nač.
Když se obracel k odchodu, chytila ho Nyneiva za rukáv. „Nezapomeň na tu bouřku, Mate. Brzy propukne. Vím to. Dávej na sebe pozor, Mate Cauthone. Slyšíš mě? Až se vrátíš s Olverem, Tylin ti řekne, kde je ten statek.“
Mat kývl a vyklouzl ven. Kostky v hlavě mu zněly ozvěnou ke krokům, když se rozběhl. Měl se o sebe postarat během hledání, nebo až mu bude Tylin vysvětlovat cestu? Nyneiva a to její stálé naslouchání větru. Copak si myslí, že se z trochy deště rozpustí? Když na to přijde, až použijí Větrnou mísu, zase začne pršet. Připadalo mu to jako roky, co pršelo naposledy. Něco ho napadlo, něco o počasí a Elain, co nedávalo smysl, ale on to zahnal. Jedno po druhém, teď musel najít Olvera.
Všichni muži čekali v dlouhé místnosti Rudých paží v blízkosti stájí. Byli tu všichni kromě Vanina, který ležel na posteli s rukama na břiše. Tvrdil, že člověk má odpočívat, když může. Ale jakmile uviděl Mata, shodil nohy z postele. Na Olverovi mu záleželo stejně jako ostatním. Mat se jenom bál, že chlapce začne učit krást koně a pytlačit v bažantnicích. Mata pozorně sledovalo sedm párů očí.
„Riselle říkala, že Olver má červený kabát,“ oznámil jim. „Občas je rozdává, ale každý uličník v červeným kabátě, kterýho uvidíte, nejspíš bude vědět, kde byl Olver naposledy. Půjdem každý na jinou stranu. Obejdeme Mol Hara a za hodinu se zkusíme vrátit. Počkáme, až se vrátí všichni, než se vydáme hledat dál. Tak, pokud ho někdo najde, my ostatní nebudeme hledat ještě zítra. Je to jasný?“ Přikyvovali.
Občas ho překvapili. Hubený Tom s bílými vlasy a kníry, jenž býval milencem královny, a ochotnějším než Mat, nemluvě o tom, že byl víc než milencem, pokud člověk věřil aspoň polovině toho, co vykládal. Harnan s hranatou bradou a tetováním na tváři a dalšími jinde po těle, který celý život vojákoval. Juilin se svou bambusovou holí a lamačem mečů u boku, který se považoval za rovna každému urozenému pánovi, i když ho představa, že by sám měl nosit meč, stále vyváděla z míry, a tlustý Vanin, vedle něhož Juilin vypadal jako patolízal. Vyzáblý Fergin a Gorderan, pomalu dvakrát širší v ramenou než Perrin. Metwyn, bledý Cairhieňan, který vypadal pořád jako kluk, i když byl starší než Mat. Někteří šli za Matem Cauthonem, protože si mysleli, že má štěstí, protože je jeho štěstí mohlo udržet naživu tam, kde by to meče již nedokázaly, a někteří z jemu neznámých důvodů, ale šli za ním. Dokonce ani Tom se jeho rozkazu nevzepřel, pouze občas remcal. Možná to s Renaile bylo víc než štěstí. Možná ho ale to, že je ta’veren, dostalo nejmíň do poloviny potíží. Náhle se za tyhle muže cítil... zodpovědný. Nelíbilo se mu to. Mat Cauthon a zodpovědnost, to nešlo dohromady. Nebylo to přirozené.
„Dávejte na sebe pozor a pořádně se koukejte,“ přikázal jim. „Víte, co tam je. A blíží se bouřka.“ Proč řekl tohle? „Pohyb. Světla ubývá.“