Perrin ho pohybem ruky uklidnil. Nebyla to Kenlyho chyba. Co se nedalo napravit, muselo se přetrpět. „Jen klid, mládenče. Louda bude v pořádku. Vybrals dobře.“ Velice nerad na Kenlyho mluvil takhle. Kenly, malý a podsaditý, byl jen stěží dost starý na to, aby se mohl oženit či odejít z domova – a rozhodně ne dost starý na tu řiďounkou bradku, kterou si snažil vypěstovat, jak napodoboval Perrina – a přesto v Emondově Roli bojoval s trolloky a včera si vedl dobře. Když ho ale pochválil Perrin zatracený Zlatooký, široce se zazubil.
Perrin vstal, zvedl sekeru, kde ležela pod vozem, mimo dohled, na chvíli zapomenuta, a zasunul si topor do smyčky u pasu. Těžkou půlměsíčnou čepel vyrovnával silný zahnutý hrot. Ta věc byla vyrobena z jednoho jediného důvodu, pro zabíjení. Topor sekery mu až příliš dobře padl do ruky, aby byl klidný. Vzpomene si někdy, jak mu do ruky padlo dobré kovářské kladivo? Byly tu další věci kromě „urozeného pána Perrina", jež už se možná nebudou dát změnit. Jeden přítel mu kdysi řekl, aby si tu sekeru nechal, dokud ji nezačne používat rád. Z toho pomyšlení se, i přes panující vedro, zachvěl.
Vyhoupl se do Tanečníkova sedla, Aram vyskočil na svého bělouše, a seděl na koni s pohledem upřeným na jih, do kruhu vozů. Přinejmenším o polovinu vyšší než nejvyšší Aiel, Loial právě opatrně překročil oj vozu. Při jeho velikosti to vypadalo, že by při neopatrném kroku mohl těžkou oj docela dobře zlomit. Jako obvykle měl ogier v ruce knihu, založenou tlustým prstem, a objemné kapsy dlouhého kabátce mu nadouvalo další čtivo. Dopoledne strávil mezi několika ubohými stromy, o nichž tvrdil, že poskytují stín a klid, ale ať už tam byl jakýkoliv stín, horko na něj taky mělo vliv. Vypadal unaveně, kabátec měl rozepnutý, košili rozvázanou a holínky ohrnuté pod kolena. Nebo to možná bylo víc než jen horko. Těsně za vozy se Loial zastavil a zadíval se na Aes Sedai a asha’many a neklidně zastříhal ušima se štětičkami na koncích. Očima velkýma jako podšálky zalétl k moudrým a znovu pohnul ušima. Ogierové byli na náladu místa citliví.
Když zahlédl Perrina, Loial si to k němu namířil přes tábor. Perrin byl v sedle o dvě tři dlaně nižší než stojící Loial. „Perrine,“ zašeptal Loial, „tohle je všecko špatně. Není to správné a kromě toho je to nebezpečné.“ Totiž na ogiera to bylo šeptem. Znělo to jako bzučení čmeláka velkého jako mastif. Některé Aes Sedai otočily hlavu.
„Nemohl bys mluvit trochu hlasitěji?“ řekl Perrin skoro pro sebe. „Myslím, že to někdo v Andoru neslyšel. V západním Andoru.“
Loial se zatvářil polekaně, pak se zamračil a dlouhé obočí se mu otřelo o tváře. „Já umím šeptat, víš.“ Tentokrát ho nebylo pravděpodobně slyšet dál než na tři kroky. „Co budeme dělat, Perrine? Je špatné držet Aes Sedai proti jejich vůli, špatné a pomýlené. Řekl jsem to předtím a řeknu to zas. A to není zdaleka to nejhorší. Pocit tady... Jedna jiskra, a tohle místo vyletí jako náklad rachejtlí. Ví o tom Rand?“
„To nevím,“ řekl Perrin na obě otázky a ogier po chvíli váhavě kývl.
„Někdo to musí vědět, Perrine. Někdo musí něco udělat.“ Loial se podíval k severu, přes vozy, za Perrina, a Perrin věděl, že už se to dál nedá odkládat.
Neochotně otočil Tanečníka. Radši by si lámal hlavu s Aes Sedai, asha’many a moudrými, dokud by mu nevypadaly všechny vlasy, ale co se muselo udělat, to se udělat muselo. O velikých chasaline mysli jen na dobré věci.
2
Řezničina
Zprvu se Perrin ani nepodíval, kam pojede, dolů ze svahu, na místo, kde se měl ráno sejít s Randem. Místo toho seděl v sedle na kraji vozového kruhu a díval se všude jinde, ačkoliv i tak mu bylo z toho, co viděl, na zvracení. Bylo to jako dostat do žaludku ránu kladivem.
Rána kladivem. Na vrcholku nízkého kopce na východě bylo vykopáno devatenáct čerstvých hrobů. Devatenáct dvouříčských mužů, kteří už nikdy neuvidí domov. Kovář málokdy viděl lidi umírat kvůli svému rozhodnutí. Alespoň Dvouříčtí poslechli jeho rozkazy. Jinak by tu těch rovů bylo víc. Rána kladivem. Další svah byl pokrytý obdélníky čerstvě zryté hlíny, skoro stovka Mayenerů a víc Cairhieňanů, kteří přišli k Dumajským studnám zemřít. Na důvodech nebo příčinách nezáleželo. Následovali Perrina Aybaru. Rána kladivem. Hřeben na západě vypadal jako jeden velký hrob, bylo jich tu snad tisíc, možná víc. Tisíc Aielů, pohřbených ve stoje tváří k východu. Tisíc. Mezi nimi byly i Děvy. Už z mužů se mu stahoval žaludek. Z mrtvých žen by se nejraději posadil na zem a plakal. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se sem všichni rozhodli přijít dobrovolně, že tady museli být. Obojí byla pravda, ale on vydal rozkazy a díky tomu byl za hroby zodpovědný on. Ne Rand ani Aes Sedai, ale on.
Živí Aielové se jenom před chvílí zastavili, aby nad svými mrtvými zapěli smutné písně, písně zpívané po částech, které ulpívaly v hlavě.
Zjevně je tyhle písně utěšovaly. Přál si, aby jeho utěšily taky, ale pokud viděl, Aielům vlastně ani příliš nezáleželo na tom, jsou-li živí či mrtví, a to bylo šílené. Každý duševně zdravý člověk chtěl žít. Každý duševně zdravý člověk by před bitvou utekl co nejdál, utíkal by, jak nejrychleji by dokázal.
Tanečník pohodil hlavou, nozdry měl rozšířené z toho, co cítil dole, a Perrin šedáka poplácal po krku. Aram se zazubil, když se díval na scénu, na niž se Perrin pokoušel zapomenout. Loial měl v obličeji tak málo výrazu, že ho mohl mít docela dobře vyřezaný ze dřeva. Rty se mu lehce pohybovaly a Perrin měl dojem, že zaslechclass="underline" „Světlo, kéž už tohle nikdy znovu neuvidím.“ Zhluboka se nadechl a přiměl se podívat tam, kam se dívali oni, k Dumajským studnám.
Jistým způsobem to nebylo tak zlé jako hroby – některé z těch lidí znal od dětství – ale všechno se to na něj nahrnulo najednou, jako by se pachy v jeho nose náhle zhmotnily a praštily ho mezi oči. Věci, na něž chtěl zapomenout, se nahrnuly zpátky. Dumajské studny byly vražedným polem, polem smrti, ale teď to bylo ještě horší. O necelou míli dál ležely ohořelé zbytky vozu, v malém hájku, který téměř zakrýval nízké kamenné roubení studní. A všude kolem...
Kypící moře černě, supové, krkavci a vrány, desítky tisíc, vzlétali ve vlnách a zase si sedali, zakrývali rozervanou zemi. Za což byl Perrin nesmírně vděčný. Metody asha’manů byly surové, ničily těla i zemi se stejnou nezaujatostí. Shaidů zemřelo příliš mnoho, aby je stačili pohřbít včas, i kdyby někomu na jejich pohřbení záleželo, takže se supové, krkavci a vrány přecpávali k prasknutí. Tam dole leželi i mrtví vlci. Chtěl je pohřbít, jenže to nebyl vlčí způsob. Byly nalezeny i tři mrtvé Aes Sedai, jejich usměrňování je v šílenství bitvy nezachránilo před zásahem oštěpem a šípem, a bylo tu i půl tuctu mrtvých strážců. Ty pohřbili na mýtině u studní.
Ptáci nebyli u mrtvých sami. To zdaleka ne. Vlny černého peří se zvedaly kolem urozeného pána Dobraina Taborwina a asi dvou stovek jeho cairhienských ozbrojenců na koních a kolem urozeného pána Haviena Nurelleho se vším, co zůstalo z jeho Mayenerů, kromě těch, kteří hlídali strážce. Con se dvěma stříbrnými kosočtverci na modrém poli označoval všechny důstojníky až na Dobraina samotného a mayenerská červená zbroj a červené praporky na kopích byly chrabrou ukázkou na těch jatkách, ale Dobraine nebyl jediný, kdo si držel u nosu šátek. Tu a tam se některý muž naklonil ze sedla a snažil se vyprázdnit již dávno prázdný žaludek. Mazrim Taim, skoro tak vysoký jako Rand, byl opěšalý, v černém kabátci s modrozlatými draky na rukávech, s asi stovkou nebo víc asha’manů. Někteří z nich taky zvraceli. Byly tady tucty Děv, víc siswai’aman než Cairhieňanů, Mayenerů a asha’manů dohromady, a několik tuctů moudrých nádavkem. Všichni údajně pro případ, že by se Shaidové vrátili, anebo možná pro případ, že někteří mrtví svou smrt jenom předstírali, ačkoliv Perrin byl přesvědčen, že každý, kdo by si tady hrál na mrtvého, by se brzy zbláznil. Všichni se soustředili kolem Randa.