Stále vál silný vítr a hnal prach přes náměstí Mol Hara se sochou dávno mrtvé královny nad kašnou, ale jiné známky bouře tu nebyly. Nariene nebyla vyhlášená právě svou počestností, ale měla jí dost, aby ji nevytesali s úplně nahou hrudí. Odpolední slunce žhnulo vysoko na bezmračné obloze, ale lidé po náměstí spěchali, jako by tu panoval ranní chládek. Ten byl pryč, i když vál vítr. Dlažební kameny pod jeho podrážkami byly rozpálené jako plotna.
Mat vrhl nenávistný pohled přes náměstí k Tulačce a zamířil k řece. Olver neběhal s děcky z ulice ani z poloviny tak často, když bydleli tam. Docela se spokojil s tím, že valil bulvy na služebné a dcery Setalle Ananové. Tolik k tomu, že mu kostky řekly, aby se přestěhoval do paláce. Všechno, co od té doby udělal – všechno, co chtěl udělat, opravil se mysle na Tylin a její oči a ruce – mohl stejně dobře udělat odtamtud. Kostky se znovu otáčely a on si přál, aby se ztratily.
Snažil se jít rychle, netrpělivě uhýbal plahočícím se kárám a povozům, nadával lakovaným nosítkům a kočárům, které ho málem přejely, ale kvůli tlačenici v ulicích se musel pohybovat pomalu a klikatě. Což vlastně bylo jen dobře. Nemělo smysl honit se za klukem, dokud ho neuvidí. Přál si, aby si byl z palácových stájí vzal Oka, a mračil se na lidi kolem. Muž na koni by se sice v davu nepohyboval o nic rychleji, ale ze sedla by měl lepší výhled. Ale zase vyptávat se z koňského hřbetu by bylo nepohodlné, navíc ve městě bylo jezdců pomálu a někteří lidé měli sklon před každým na koní utíkat.
Ptal se stále na totéž. Poprvé se zeptal na mostě těsně za náměstím chlapíka, co z podnosu, který měl na popruhu kolem krku, prodával jablka pečená v medu. „Neviděl jsi kluka, asi takhle vysokýho, v červeným kabátku?“ Olver byl na sladké.
„Kluka, můj pane?“ opáčil chlapík a vysál si pár zbývajících zubů. „Viděl jsem tisíc kluků. Ale na kabát se nepamatuju. Nechtěl by můj pán jablíčko nebo dvě?“ Kostnatými prsty dvě jablka sebral a přistrčil je k Matovi, Podle toho, jak se mu pod prsty prohýbala, byla měkčí, než by po pečení být měla. „Neslyšel můj pán o těch pouličních bouřích?“
„Ne,“ odsekl Mat kysele a šel dál. Za mostem zastavil bachratou ženu s podnosem stužek. Stužky Olvera nezajímaly, ale pod sukní přišitou skoro u boku jí byly vidět červené spodničky a střih jejího živůtku odhaloval skoro stejně velký kus poprsí jako Risellin. „Nevidělas kluka...?“
Od ní se taky doslechl o bouřích, a od poloviny lidí, kterých se zeptal. Usoudil, že ten drb měl začátek v událostech, které se ráno odehrály v jistém domě v Rahadu. Jedna vozatajka s dlouhým bičem stočeným kolem krku mu řekla, že nepokoje začaly za řekou, hned jak přiznala, že si chlapců nevšímá, pokud jí neběhají pod mulami. Muž s hranatým obličejem, prodávající medové plástve – neuvěřitelně suše vypadající plástve – tvrdil, že k bouřím došlo u majáku na konci Přístavní silnice, což bylo asi stejně pravděpodobné místo pro pouliční nepokoje jako uprostřed samotné zátoky. Každým městem kolovaly tisíce klepů, když člověk dobře poslouchal, a on se zřejmě musel doslechnout všechny. Jedna z nejpozoruhodnějších krasavic, jaké kdy viděl, stojící před tavernou – Maylin pracovala u Staré ovce, ale jejím jediným úkolem zjevně bylo postávat venku a lákat zákazníky, což zvládala velmi dobře – mu sdělila, že ráno došlo k nějaké bitvě, myslela, že na Cordeské vrchovině západně od města. Nebo to možná bylo na Rhannonské vrchovině za zátokou. Nebo snad... Byla pozoruhodná krasavice, tahle Maylin, ale ne zrovna bystrá. Olver se na ni dokázal koukat celé hodiny, pokud neotevřela pusu. Ale nevzpomínala si na chlapce v... Jakou barvu že říkal? Slyšel o bouřích a bitvách. Slyšel o tolika divných tvorech na obloze či v kopcích, že by zabydlili Morau. Slyšel, že Drak Znovuzrozený se hodlá vrhnout na město s tisíci muži, kteří dokážou usměrňovat, že přicházejí Aielové, vojsko Aes Sedai – ne, bylo to vojsko bělokabátníků. Pedron Niall je mrtev a děti se hodlají pomstít, ačkoliv nebylo zrovna jasné, proč na Ebú Daru. Člověk by si myslel, že ve městě zavládne panika, když tu kolovaly takové povídačky, ale faktem bylo, že i ti, co je zrovna vykládali, jim obvykle věřili jenom napolo. Takže slyšel všechny možné nesmysly, ale o chlapci v červeném kabátě ani slovo.
Pár ulic od řeky uslyšel dunění, duté rány, které se valily od moře. Lidé zvědavě vzhlédli k bezmračné obloze, poškrábali se ve vousech a šli si po svých. On také, a přeptal se u každého prodavače ovoce, jehož uviděl, každé hezké ženy, jdoucí pěšky. Bylo to k ničemu. Došel na dlouhé kamenné nábřeží, táhnoucí se podél řeky celým městem, zastavil se a prohlížel si šedá mola, sahající do řeky, a lodi zde ukotvené. Vál silný vítr a plavidla se na kotevních řetězech zmítala a narážela do kamenných mol i přes pytle nacpané vlnou, tvořící nárazníky. Na rozdíl od koní lodi Olvera nezajímaly, jen jako prostředek přepravy mezi dvěma místy, a v Ebú Daru byly lodi mužskou záležitostí, třebaže náklad, jejž vozily, často ne. Ženy v přístavu budou buď obchodnice, dohlížející na své zboží, nebo ozbrojené příslušnice cechu nakladačů, a žádná tu nebude prodávat sladkosti.
Už se chtěl otočit, když si uvědomil, že se nikdo nehýbe. V docích to obvykle kypělo, a přesto na každé lodi, kterou viděl, lemovala posádka zábradlí, někteří námořníci dokonce vyšplhali do ráhnoví, aby viděli na zátoku. Sudy a bedny stály opuštěny a muži bez košil a šlachovité ženy v zelených kožených vestách se tlačili na konci mol, aby mezi plavidly viděli k jihu, ke zdroji hřmění. Tam stoupaly obrovské sloupy černého dýmu a ve větru se ostře stáčely k severu.
Mat zaváhal jen chvilku a už klusal k nejbližšímu molu. Nejdřív mu výhled na vše kromě kouře zakrývaly lodi uvázané k dlouhým kamenným prstům. Ale kvůli tvaru pobřeží se mola postupně prodlužovala. Jakmile se protlačil mumlajícím davem na konec, široká řeka tvořila otevřenou stezku zpěněné zelené vody vedoucí až k dmoucí se zátoce.
Na široké rozloze zátoky hořely nejméně dva tucty lodí, možná víc, byly celé zahalené v plamenech. Značný počet dalších se již potopil a nad vodou byla vidět jen příď či záď, klouzající pod hladinu. Když se podíval, náhle se s řevem a duněním rozpadla příď širokého dvoustěžníku s velkou červenomodrozlatou vlajkou Altary a vítr odnášel rychle houstnoucí pruhy dýmu, jak se plavidlo začalo od přídě potápět. Stovky plavidel byly v pohybu, každá loď v zátoce, trojstěžníky Mořského národa, fregaty a korvety, a dvoustěžňové brigy, příbřežní lodi s trojúhelníkovými plachtami, říční lodi pod plachtou či vesly, některé prchaly po řece, jiné se snažily dostat na moře. Do zátoky se s větrem v zádech hnaly tucty dalších lodí, velká bachratá plavidla, vysoká jako brigy, se řítila vlnami, až pěna vysoko stříkala. Matovi se zadrhl dech v hrdle, když poznal čtvercové, žebrované plachty.
„Krev a zatracenej popel,“ zamumlal zděšeně. „To jsou ty prokletý Seanchani!“
„Kdo že?“ chtěla vědět vážná žena vedle. Podle tmavomodrých soukenných šatů to byla obchodnice, stejně jako podle koženého pouzdra na účty či cechovního špendlíku nad prsem, stříbrného brku. „To jsou Aes Sedai,“ prohlásila přesvědčeně. „Poznám usměrňování, když ho vidírn. Děti Světla to s nimi vyřídí, jakmile dorazí. Uvidíš.“
Vyzáblá šedovlasá žena v umatlané zelené vestě se k ní otočila a nahmátla jílec dýky. „Drž zobák, nemluv o Aes Sedai, ty pitomá držgrešle, nebo ti rozříznu hubu a bělokabátníka ti nacpu do toho tvýho proklatýho chřtánu!"