Mat od nich odešel, když na sebe začaly mávat rukama a ječet, protlačil se pryč z davu a rozběhl se po nábřeží. Na jihu nad městem už viděl kroužit tři – ne, čtyři – obrovské tvory s velkými, jakoby netopýřími křídly. Tvorům na zádech seděly postavy, zřejmě v nějakých sedlech. Objevil se další létající tvor a ještě víc. Pod nimi nad střechami s řevem vybuchovaly plameny.
Lidé teď do Mata strkali, když se dral ulicemi. „Olvere!“ volal a doufal, že bude slyšet nad křikem a jekem ze všech stran. „Olvere!“
Náhle všichni zamířili opačným směrem a vráželi do něj. Mat umíněně mířil vytyčeným směrem proti proudu. A dostal se na ulici, kde bylo až příliš jasné, před čím všichni ti lidé prchají.
Kolem se hnal seanchanský zástup, sto či víc mužů v přilbách připomínajících hmyzí hlavy a zbroji z překrývajících se plátků, všichni jeli na zvířatech, jež vypadala jako kočky o velikosti koně, ale místo srsti měla bronzové šupiny. Jezdci se předkláněli v sedlech, kopí s modrými fáborky měli sklopená, cválali na náměstí Mol Hara a nedívali se napravo nalevo. Ačkoliv „cval“ zrovna nevystihoval způsob, jakým se ta zvířata pohybovala. Rychlost byla v pořádku, ale ona... splývala. Byl čas zmizet. Vlastně už minul. Jakmile najde –
Na konci zástupu, v davu za křižovatkou, se objevil záblesk červeni, ve výši pasu, a upoutal jeho pozornost. „Olvere!“ Rozběhl se téměř za patami posledního šupináče a protlačil se davem právě včas, aby viděl, jak žena s vytřeštěnýma očima popadla holčičku v červených šatičkách a s ní v náručí se rozběhla pryč. Mat se rázně prodíral dál, odstrkával stranou lidi, kteří do něj vrazili, a sám narážel do dalších. „Olvere! Olvere!“
Ještě dvakrát viděl, jak se nad střechami nakrátko objevil ohnivý sloup a k obloze stoupal tucet sloupů kouře. Několikrát zaslechl dunivý rachot, nyní mnohem blíž k zátoce. Ve městě, tím si byl jist. Země se mu několikrát zachvěla pod nohama.
A potom se ulice znovu pročistila, lidé prchali na všechny strany, uličkami, do domů a krámků, protože se blížili Seanchané na koních. Ne všichni jezdci byli ozbrojení muži. V čele houštiny kopí jela tmavá žena v modrých šatech. Mat věděl, že na velkých červených štítcích na sukních a prsou má vyšité stříbrné blesky. Stříbrné vodítko, lesknoucí se na slunci, spojovalo její zápěstí s krkem ženy v šedém, damane, klusající vedle koně sul’dam jako pes. Ve Falme viděl víc Seanchanů, než by chtěl, ale v ústí uličky se mimoděk zastavil a díval se. Rachot a požáry ukazovaly, že někdo ve městě se konečně pokouší o obranu, a on teď takový pokus uvidí na vlastní oči.
Seanchané nebyli jediným důvodem, proč všichni prchali z dohledu. Na druhém konci ulice dobrá stovka jezdců sklopila kopí s dlouhým hrotem. Měli nabírané bílé spodky a zelené kabátce a zlaté šňůry na důstojníkově přilbě se leskly. Se sborovým křikem se stovka Tylininých vojáků vrhla na útočníky. Stáli proti přesile nejméně dva na jednoho.
„Zatracení hlupáci,“ zamumlal Mat. „Takhle ne. Ta sul’dam.."
Mezi Seanchany se pohnula jen žena s blesky na šatech, zvedla ruku a ukázala, jako by vysílala sokola či psa. Zlatovlasá žena na druhém konci stříbrného vodítka udělala krok dopředu. Mata na hrudi zamrazila liščí hlava.
Pod čelem ebúdarského útoku náhle vybuchla ulice, dlažební kameny, muži i koně létali s ohlušujícím řevem vzduchem. Náraz Mata srazil na záda, nebo to možná bylo tím, jak se mu pod nohama zvedla půda. Zvedl se právě včas, aby viděl, jak se náhle předek hostince přes ulici zbortil v oblaku prachu, takže bylo vidět dovnitř.
Všude leželi lidé a koně, kusy lidí a koní, ti, kteří ještě žili, se zmítali kolem díry přes půlku ulice. Vzduchem se nesl křik raněných. Na nohy se vyškrábala jen necelá polovina Ebúdarců, byli omámení a potáceli se. Někteří s podlamujícími se koleny chytali otěže koní, šplhali do sedel a pobízeli koně do běhu. Jiní utíkali pěšky. Všichni směrem od Seanchanů. Byli ochotní postavit se oceli, ale tomuhle ne.
Mat si uvědomil, že útěk je docela dobrý nápad. Ohlédl se do uličky a uviděl prach a hromadu rumu nejmíň poschodí vysokou. Rozběhl se ulicí před prchajícími Ebúdarci a snažil se držet co nejblíž zdí v naději, že ho žádný ze Seanchanů nebude považovat za Tylinina vojáka. Neměl si brát ten zelený kabátec.
Sul’dam očividně nebyla spokojená. Liščí hlava ho znovu zastudila a zezadu ho další tlaková vlna srazila na dláždění, které jako by mu vyskočilo vstříc. Přes zvonění v uších uslyšel sténat zdivo. Nad ním se vyboulila bíle omítnutá cihlová zeď.
„Co se stalo s mým zatraceným štěstím?“ zařval. Na to měl ještě čas. A ještě na to, aby si, když se na něj řítily cihly a krovy, uvědomil, že se kostky v jeho hlavě právě zastavily.
40
Oštěpy
Kolem Galiny Casban se zvedaly hory, za sebou měla spíš větší kopce, ale před ní se zvedaly štíty se sněhovými čepicemi, ona však nic z toho nevnímala. Kameny na svahu jí rozdíraly bosé nohy. Již teď namáhavě lapala po dechu. Slunce žhnulo, jako již po zdánlivě nekonečnou řadu dní, takže málem potila krev. Nedokázala udělat víc než klást jednu nohu před druhou. Zvláštní, přestože se tolik potila, v ústech měla sucho.
Nebyla Aes Sedai ani devadesát let a dlouhé vlasy měla zcela černé, ale téměř dvacet let stála v čele červeného adžah – které ostatní sestry v soukromí nazývaly nejvyšším a stavěly ho na roveň amyrlininu stolci – a až na pět let, co nosila šátek, byla ve skutečnosti černou adžah. Ne na úkor svých povinností jako červené, ale nadřazeně k nim. Ve svrchované radě měla místo hned po Alviarin samotné a byla jedna ze tří, které znaly jméno ženy, jež vedla jejich tajné schůzky, při nichž měly všechny kápě. Na těch schůzkách mohla pronést jakékoliv jméno – i krále – a věděla, že to jméno patří mrtvému. Stalo se to, s králem i s královnou. Pomohla zlomit dvě amyrlin, dvakrát pomohla změnit nejmocnější ženu na světě v kvílející trosku dychtivou vypovědět všechno, co věděla, a pomohla zařídit, aby to vypadalo, že jedna zemřela ve spánku, a druhou nechala sesadit a utišit. Takové věci pro ni byly povinností, ne něco, co by vykonávala s radostí, kromě radosti z dobře vykonané práce, ale líbilo se jí vést kruh, který utišil Siuan Sanche. Všechny tyhle věci určitě znamenaly, že Galina Casban patří k nejmocnějším lidem na světě, k nejvlivnějším. Určitě ano. Musely.
Kolena se jí podlomila jako pružiny, které ztratily napětí, a ona upadla. Jelikož měla paže a lokty spoutané za zády, nemohla se o ně opřít. Kdysi bílá hedvábná spodnička, jediný kus oděvu, který jí zbyl, se znovu roztrhla, když klouzala po uvolněných kamenech, rozdírajících jí podlitiny. Zastavila se o strom. S tváří přitisknutou k zemi začala vzlykat. „Jak?“ zaúpěla sevřeným hlasem. „Jak se mi to mohlo stát?“
Po chvíli si uvědomila, že ji nikdo netahá na nohy. Kdykoliv spadla, nikdy předtím jí neposkytli chvilku na to, aby se vzpamatovala. Potlačila slzy a zvedla hlavu.
Na úbočí mezi stromy bez listí byly aielské ženy, několik set jich bylo, s oštěpy, a závoje, které mohly okamžitě zvednout, jim visely na prsou. Galině bylo do smíchu. Děvy. Těmhle obludám říkali Děvy. Přála si, aby se mohla smát. Aspoň tu nebyli žádní muži, malá útěcha. Z mužů jí naskakovala husí kůže, a kdyby ji některý viděl teď, jen zpola přioděnou...