Úzkostlivě hledala Theravu, jenomže většina z asi sedmdesátky moudrých stála pohromadě a dívala se na něco výš po svahu a zavazela jí ve výhledu. Neslo se od nich mručení. Moudré se o něčem radily. Moudré. Byly krutě výkonné, když ji učily správným jménům. Nikdy ne jenom aielská žena a nikdy divoženka. Vycítily opovržení, jakkoliv ho skrývala. Ovšem to, co z ní vypálily, to skrývat nemohla.
Většina moudrých se dívala jinam, ale ne všechny. Jednu mladou hezkou rusovlásku s jemnými rty, jež na Galinu upírala velké modré oči, obklopovala záře saidaru. Snad aby ukázaly své vlastní opovržení, dnes ráno k jejímu odstínění určily nejslabší z nich. Micara nebyla v jediné síle doopravdy slabá – to nebyla žádná z nich – ale i když ji pálilo celé tělo od ramen po kolena, dokázala by Galina prolomit Micahn štít bez větší námahy. Na tváři se jí neovladatelně škubal sval. To se jí stávalo vždy, když pomyslela na další pokus o útěk. První byl už tak dost špatný. Druhý... Otřásla se a snažila se potlačit brek. Nepokusí se znovu, dokud si nebude naprosto jistá úspěchem. Úplně jistá. Naprosto jistá.
Skupina moudrých se rozdělila, ženy se obracely za Theravou. Žena s jestřábí tváří zamířila ke Galině, která začala zase frkat úzkostí a snažila se vyškrábat na nohy. Se svázanýma rukama a svaly jako z vody se dostala jen na kolena, když se nad ní Therava sklonila s tichým cinkáním slonovinových a zlatých náhrdelníků. Popadla Galinu za vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu. Byla vyšší než většina mužů a tohle dělala, i když stály, bolestně Galině zvedala hlavu, aby se moudré musela dívat do tváře. Therava byla v jediné síle o něco silnější než ona, což byla málokterá žena, ale kvůli tomu se Galina netřásla. Do očí se jí zabodly studené tmavomodré oči moudré, které ji přidržely pevněji než její drsná ruka. Jako by jí svlékla duši do naha stejně snadno jako tělo. Ještě nežebrala, i když ji nutily jít celý den jen s kapkou vody, ne, když ji nutily držet krok a běžely celé hodiny, ne, když ji třískaly, až vyla nahlas. Theravin krutý, tvrdý obličej, který měla těsně před sebou, však způsobil, že chtěla žebrat. Občas se v noci probrala, natažená mezi čtyřmi kůly, kam ji připoutaly, probudila se s fňukáním ze snů, kde celý život prožívala v Theraviných rukou.
„Už se hroutí,“ řekla moudrá hlasem jako kámen. „Napojte ji a přiveďte ji.“ Otočila se a upravila si loktuši, na Galinu Casban zapomněla, dokud ji nebude potřebovat. Pro Theravu byla Galina Casban méně důležitá než toulavý pes.
Galina se nepokoušela vstát. Už ji „napájely“ několikrát, takže to znala. Jinak ji pít nenechaly. Toužící po vlhkosti, neodporovala, když ji hranatá Děva popadla za vlasy stejně jako Therava a zvrátila jí hlavu dozadu. Galina co nejvíc otevřela ústa. Další Děva, s nabobtnalou jizvou přes nos a líc, naklonila měch s vodou a velmi pomalu Galině lila vodu do pusy. Voda byla zteplalá. Byla skvělá. Galina křečovitě, neohrabaně polykala a pusu měla pořád otevřenou. Skoro tolik jako pít chtěla nechat ten tenký pramínek stékat po obličeji. Místo toho hlavou pokud možno nehýbala, aby se každá kapka dostala do krku. Rozlít vodu byl důvod k dalšímu výprasku. Ztřískaly ji na dohled šest kroků širokého potoka za to, že si vyplivla trochu vody na bradu.
Když měch nakonec odnesly, hranatá Děva ji za spoutané lokty vytáhla na nohy. Galina zaúpěla. Moudré si vyhrnovaly sukně, takže jim byl vidět hodný kus nohou nad holínkami z měkké kůže. Nemohly už zase někam běžet. Ne zase. Ne tady v horách.
Moudré klusaly, jako by se pohybovaly po rovné zemi. Nějaká Děva Galinu švihla zezadu přes stehna proutkem a ona se klopýtavě rozběhla. Hranatá Děva ji zpola táhla. Proutek ji švihl přes nohy pokaždé, když se zdržela. Pokud poběží celý den, budou se střídat, jedna Děva s proutkem, druhá ji povleče. Galina se hrabala do kopců a klouzala dolů. Z římsy na ně zaprskala pískově hnědá horská kočka s hnědými pruhy, těžší než člověk. Samice, protože neměla štětičky na uších a široké líce. Galina na ni chtěla zakřičet, ať uteče dřív, než ji Therava chytí. Aielové běželi kolem vrčící šelmy bez zájmu a Galina se rozplakala, jak kočce záviděla svobodu.
Nakonec ji zachrání, to věděla. Věž nemohla dovolit, aby nějaká sestra zůstávala v zajetí. Elaida by nedovolila, aby drželi červenou. Alviarin určitě pošle zachránce. Někdo to udělá, kdokoliv, aby ji zachránil z pracek těchto oblud, zvlášť z Theraviných. Za vysvobození by slíbila cokoliv. Dokonce by ty sliby dodržela. Když se připojila k černému adžah, byla osvobozena od tří přísah a místo nich přišla jiná trojice, ale v této chvíli věřila, že by své slovo dodržela, kdyby jí přineslo záchranu. Jakýkoliv slib komukoliv, kdo by ji vysvobodil. Dokonce i muži.
Když se objevily nízké stany, jejichž tmavé barvy splývaly se zalesněným svahem stejně dobře jako kočka, táhly už Galinu dvě Děvy. Zvedl se křik, volání na přivítanou, avšak Galinu vlekly za moudrými hlouběji do tábora, stále klusem.
Bez varování ji pustily. Přepadla na břicho a ležela tam s nosem v hlíně a suchém listí, ale byla příliš slabá, aby otočila hlavu. Vykašlala list, ale hlasy, které slyšela, jí pomalu začínaly dávat smysl.
„...Nespěchalas, Theravo,“ říkal známý ženský hlas. „Devět dní. Už dávno jsme zpátky.“
Devět dní? Galina potřásla hlavou a odřela si tvář o zem. Od chvíle, kdy pod ní Aielové sestřelili koně, jí vzpomínky na všechny dny splývaly do směsi žízně, běhu a výprasků, ale to určitě bylo déle než před devíti dny. Týdny, určitě. Měsíc či víc.
„Přiveďte ji,“ řekl známý hlas netrpělivě.
Ruce ji zvedly a šouply dopředu, ohnuly ji pod chlopně velkého stanu se zdviženými bočnicemi. Hodily ji na vrstvy koberců, okraj modročerveného tairenského bludiště překrýval veselý květinový vzor pod jejím nosem. S obtížemi zvedla hlavu.
Zprvu neviděla nic kromě Sevanny sedící před ní na velké podušce se žlutými třásněmi. Sevanny s vlasy jako z předeného zlata a jasnýma smaragdovýma očima. Proradné Sevanny, která jí dala slovo, že rozptýlí pozornost a pojede ke Cairhienu, a místo toho porušila slovo a pokusila se osvobodit al’Thora. Sevanny, která by ji aspoň mohla vytáhnout z Theraviných spárů.
Vyškrábala se na kolena a poprvé si uvědomila, že ve stanu jsou i další lidé. Therava seděla na podušce napravo od Sevanny a v čele zakřivené řady moudrých, čtrnácti celkem, jež všechny dokázaly usměrňovat, ačkoliv Micara, jež stále ještě držela její štít, stála na konci řady, místo aby seděla. Polovina z nich patřila k moudrým, které ji s tak opovržlivou lehkostí chytily. Už nikdy nebude při jednání s moudrými tak lehkovážná, už nikdy. Za moudrými se pohybovali malí bledí muži a ženy v bílých šatech a beze slova nabízeli zlaté a stříbrné podnosy se Šálky. Další dělali totéž na druhé straně stanu, kde po Sevannině levici seděla šedovlasá žena v šedohnědém aielském kabátě a spodcích v čele dvanácti Aielů s kamennými tvářemi. Mužů. A ona měla jen svou spodničku, celou roztrhanou. Galina zaťala zuby, aby potlačila zaječení. Přinutila se narovnat, místo aby se pokusila zahrabat do koberců a skrýt se před těma chladnýma mužskýma očima.
„Aes Sedai zřejmě můžou lhát,“ řekla Sevanna a Galině se vytratila krev z obličeje. Ta ženská to přece nemohla vědět. Nemohla. „Dala jsi slovo, Galino Casban, a porušila je. Myslíš, že můžeš zavraždit moudrou a pak utéct z dosahu oštěpů?“
Galině na chvíli ztuhl jazyk úlevou. Sevanna o černém adžah nevěděla. Kdyby Světlo již dávno neopustila, byla by mu poděkovala. Úleva jí zmrazila jazyk, a také jiskřička rozčilení. Ony napadnou Aes Sedai a pak se zlobí, že některé zemřely? Víc než na jiskřičku se nezmohla. Koneckonců, co bylo Sevannino překrucování faktů vedle dní výprasků a Theraviných očí? Začala se smát, bolestně, s popukanými rty, jak to bylo všechno absurdní. Měla vyschlo v hrdle.