„Buďte rády, že aspoň některé z vás jsou naživu,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Ještě teď není pozdě litovat svých chyb, Sevanno.“ S námahou spolkla lítostivé veselí, než se změní v slzy. Těsně předtím. „Až se vrátím do Bílé věže, budu si pamatovat ty, kteří mi pomohli, i teď.“ Byla by dodala: „I ty, kdo udělají opak,“ ale Theravin upřený pohled do ní zasel strach. Pokud věděla, Theravě pořád mohly dovolit dělat si, co se jí zachce. Musel existovat nějaký způsob, jak Sevannu navést, aby... se jí ujala. Chutnalo to hořce, ale cokoliv bylo lepší než Therava. Sevanna byla ctižádostivá a chamtivá. Zatímco se usilovně mračila na Galinu, všimla si své ruky a obdivně se podívala na prsteny s velkými smaragdy a ohnivými opály. Měla prsteny na polovině prstů a na mohutných prsou vyložené náhrdelníky s perlami, rubíny a brilanty, jaké by se hodily i pro královnu. Sevanně se nedalo věřit, ale možná ji půjde koupit. Therava byla přírodní síla, to by se mohla snažit koupit si povodeň nebo lavinu. „Věřím, že uděláš, co je správné, Sevanno,“ dokončila. „Odměna za přátelství s Bílou věží je veliká.“
Dlouho bylo ticho, bylo slyšet jen šustění bílých šatů, jak sloužící roznášeli podnosy. Pak …
„Jsi da’tsang,“ pronesla Sevanna. Galina jen zamrkala. Ona že je opovrženíhodná? Své opovržení daly rozhodně dost najevo, jenže proč –?
„Jsi da’tsang“ řekla kulatolící moudrá, kterou neznala, a žena o hlavu vyšší než Therava zopakovala: „Jsi da’tsang“
Theravina jestřábí tvář jako by byla vytesána z kamene, obviňující oči upírala na Galinu. Galina měla pocit, že je přibitá na místě, neschopná hnout svalem. Jako hypnotizovaný pták dívající se na hada plazícího se opodál. Takhle se ještě kvůli nikomu necítila. Nikdy.
„Tři moudré promluvily.“ Sevannin spokojený úsměv byl skoro příjemný. Therava se tvářila stroze. Té ženské se nelíbilo, co se právě událo. Něco se událo, ačkoliv Galina nevěděla co. Kromě toho, že se tím zřejmě dostala z Theravina dosahu. To prozatím docela stačilo. Víc než stačilo.
Když jí Děvy přeřízly pouta a nacpaly ji do černého vlněného hábitu, byla tak vděčná, že jí bylo skoro jedno, že jí nejdřív servaly zbytky spodničky přímo před těmi muži s ledovýma očima. Silná vlna hodně hřála a škrábala, svrběla ji na podlitinách, ale ona ji vítala jako hedvábí. Přestože ji Micara stále odstiňovala, byla by se málem smála, když ji Děvy vedly ven. Netrvalo dlouho a smích ji přešel docela. Netrvalo dlouho a už přemýšlela, jestli by jí pomohlo, kdyby Sevannu prosila na kolenou. Byla by to udělala, nebýt toho, že jí Micara jasně sdělila, že nikam nepůjde, pokud jí neřeknou, a nepromluví, dokud jí neřeknou.
Sevanna se se založenýma rukama dívala, jak Aes Sedai, da’tsang, klopýtá ze svahu, zastavuje se vedle Děvy s proutkem dřepící na patách a pouští kámen velký jako hlava, který přinesla. Černá kápě se na okamžik obrátila Sevanniným směrem, ale potom se da’tsang rychle sehnula pro další velký kámen a vydala se zpátky padesát kroků, kde čekala Micara s další Děvou. Tam pustila kámen, zvedla další a vracela se. Da’tsang vždycky zahanbovali neužitečnou prací. Pokud nebylo nutné, takové ženě nikdy nedovolili nést ani hrnek vody, ale její čas vyplňovala zbytečná práce, dokud nepukla hanbou. Slunce zatím nebylo příliš vysoko a podobných dní bude ještě hodně.
„Nemyslela jsem si, že se odsoudí vlastními ústy,“ řekla potichu u Sevannina ramene Rhiale. „Efalin a ostatní si jsou téměř jisté, že vraždu Desaine otevřeně přiznala.“
„Je moje, Sevanno.“ Therava zatínala zuby. Tu ženu si mohla vzít, ale da’tsang nepatřila nikomu. „Hodlala jsem ji obléknout do gai’šainskeho bílého hedvábí,“ zamumlala. „K čemu je tohle, Sevanno? Čekala jsem, že budu namítat proti podříznutému krku, ne tohle.“
Rhiale pohodila hlavou a úkosem mrkla na Sevannu. „Sevanna ji chce zlomit. Dlouho jsme probíraly, co by se mělo se zajatou Aes Sedai podniknout. Sevanna chce zkrocenou Aes Sedai v bílém, která jí bude sloužit. Aes Sedai v černém ale postačí.“
Sevanna si upravila loktuši, ženin tón ji podráždil. Nebyl otevřeně posměšný, ale příliš jasně si uvědomovala, že chce nějak využít usměrňování Aes Sedai, jako by bylo Sevannino vlastní. Bylo by to možné. Kolem tří moudrých prošli tři gai’šainové s velkou, mosazí obitou truhlicí. Byli malí a bledí, manželé, v zemích zabijáků stromů to byl urozený pár. Teď sklonili hlavy pokorněji než kterýkoliv Aiel v bílém kdy dokázal. V tmavých očích měli strach z drsného slova, natož z proutku. Mokřiňany bylo možné krotit jako koně.
„Ta ženská je už zkrocená,“ vrčela Therava. „Dívala jsem se jí do očí. Je jako pták třepotající se v ruce, co se bojí vzlétnout.“
„Za devět dní?“ řekla Rhiale nevěřícně a Sevanna zuřivě vrtěla hlavou.
„Je to Aes Sedai, Theravo. Vidělas, jak zbledla vzteky, když jsem ji obvinila. Slyšelas, jak se smála, když mluvila o zabíjení moudrých.“ Rozčileně zachrčela. „A slyšelas, jak nám vyhrožovala.“ Ta ženská byla kluzká jako zabiják stromů, mluvila o odměně a zároveň zařídila, aby hrozba, co se stane, nedojde-li odměny, byla zcela jasná. Ale co jiného se taky dalo čekat od Aes Sedai? „Zlomit ji potrvá déle, ale tahle Aes Sedai bude prosit, aby mohla poslouchat, i kdyby to trvalo rok.“ A jakmile to udělá... Aes Sedai samozřejmě nemohla lhát. Čekala, že Galina její obvinění popře. Jakmile odpřisáhne, že bude poslouchat...
„Jestli chceš, aby tě Aes Sedai poslouchala,“ řekl za ní mužský hlas, „tak by tohle mohlo pomoci.“
Sevanna se nevěřícně otočila a uviděla tam stát Caddara a vedle něj tu ženu – Aes Sedai – Maisii, oba v tmavém hedvábí a jemné krajce, jaké měli před šesti dny, a oběma z ramene na popruhu visel podivný naditý vak. Caddar natáhl ruku s hladkou bílou tyčí půl lokte dlouhou.
„Jak ses sem dostal?“ chtěla vědět Sevanna a potom rozzlobeně stiskla rty. Očividně přišel stejně jako předtím. Jenom ji překvapilo, že se objevil takhle uprostřed tábora. Popadla bílou tyč, kterou jí podával, a on jako vždycky couvl z dosahu. „Proč jsi přišel?“ zeptala se mírněji. „Co je to?“ Tyč byla tenčí než její zápěstí a hladká, jenom na plochém konci bylo vyryto pár divných rozmáchlých symbolů. Na pohmat nepřipomínala slonovinu ani sklo a na dotek byla studená.
„Můžeš tomu třeba říkat hůl přísah,“ sdělil jí Caddar a vzápětí ukázal na okamžik zuby, což nepochybně považoval za úsměv. „Dostalo se mi to do ruky teprve včera a okamžitě jsem si vzpomněl na tebe.“
Sevanna tyč pevně sevřela, aby ji nezahodila. Každý věděl, co dělá hůl přísah Aes Sedai. Snažila se ani nemyslet, natož mluvit, vrazila tyč za pás a ruce dala pryč.
Rhiale se na tyč u Sevannina pasu zamračila a pak pomalu zvedla chladné oči k Sevaninně tváři. Therava si za chřestění náramků upravila loktuši a tvrdě se usmála. Žádná z nich se tyče ani nedotkne a možná ani žádná z moudrých. Ale pořád tu byla Galina Casban. Jednoho dne se zlomí.