Díra se náhle změnila ve vodorovnou stříbrnou čáru, která prořízla deset Bezbratrých. Po svahu se sypaly kusy lidí, paže a nohy. Přední část jednoho muže sklouzla Maerikovi skoro až k nohám.
Náčelník zíral na místo, kde předtím byla díra, a palcem mačkal červené kolečko. Věděl, že je to k ničemu, jenomže... Darin, jeho nejstarší syn, byl jedním z Kamenných psů, čekajících jako zadní stráž. Oni by procházeli poslední, Suraile, jeho nejstarší dcera, zůstala s Kamenným psem, kvůli němuž se chtěla vzdát oštěpu.
Jeho oči se setkaly s Dyrelinýma, zelenýma a krásnýma jako v den, kdy mu k nohám položila věneček. A pohrozila mu, že mu podřízne krk, jestli ho nezvedne. „Můžeme počkat,“ řekl tiše. Mokřiňan řekl tři dny, jenže možná se mýlil. Znovu zapíchl palec do červeného kolečka. Dyrele klidně kývla. Doufal, že nebude třeba, aby si plakali v náručí, až budou zase sami.
Po svahu se přihnala Děva, spěšně si stahovala závoj a skutečně funěla. „Maeriku,“ řekla Naeise, aniž by počkala, až ji uvidí, „na východě jsou oštěpy, jen pár mil, a běží přímo k nám. Myslím, že to jsou Reynové. Je jich aspoň sedm osm tisíc.“
Náhle viděl, jak k němu přibíhají algai’d’siswai. Mladý Orlí bratr, Cairdin, se se sklouznutím zastavil a promluvil, jakmile ho Maerik uviděl. „Vidím tě, Maeriku. Jen asi pět mil na sever jsou oštěpy a mokřiňané na koních. Obou je po deseti tisících. Myslím, že nikdo z nás se neukázal na hřebeni, ale některé oštěpy zamířily k nám.“
Maerik věděl, o co jde, dřív, než prošedivělý Hledač vody jménem Laerad otevřel pusu. „Oštěpy přicházejí přes kopec tři čtyři míle na jihu. Osm tisíc nebo víc. Zahlédli jednoho z chlapců.“ Laerad nikdy neplýtval slovy a nikdy by neřekl, kterého chlapce viděli, i když ten pro Laerada klidně mohl mít taky šedé vlasy.
Maerik věděl, že není čas na plýtvání slovy. „Hamale!“ křikl. Nebyl čas ani na správnou zdvořilost ke kováři.
Kolohnát poznal, že něco není v pořádku. Přiběhl a pohyboval se tak rychle, jako když poprvé uchopil kladivo.
Maerik mu podal kamennou krychličku. „Musíš zmáčknout ten červený puntík a pořád ho mačkat, ať se stane cokoliv, ať to trvá sebedýl, než se díra otevře. To je pro vás jediná cesta pryč.“ Hamal kývl, ale Maerik ani nepočkal, než přitaká. Hamal to pochopí. Maerik pohladil Dyrele po tváři a nezáleželo mu na tom, kolik očí je vidí. „Stíne mého srdce, musíš se připravit obléknout bílou.“ Rukou zabloudila k jílci nože – když uvila věneček, byla Děvou – on ale důrazně zavrtěl hlavou. „Musíš žít, ženo, správkyně střechy, podržet ty, kdo zbydou.“ Kývla a přitiskla mu prsty na tvář. Ohromilo ho to, na veřejnosti byla vždycky velmi zdrženlivá.
Zvedl si závoj a zdvihl oštěp nad hlavu. „Moshaine!“ zakřičel. „Zatančíme si!“
Následovali ho do kopce – muži i Děvy – téměř tisíc jich bylo včetně Bezbratrých. Možná by se dali počítat ke klanu. Nahoru do kopce a na západ. Tam byl nejbližší nepřítel a v nejmenším počtu. Snad se jim podaří získat čas, i když tomu příliš nevěřil. Napadlo ho, jestli o tom Sevanna věděla. Á, ze světa se po příchodu Randa al’Thora stalo pěkně divné místo. Ale některé věci se změnit nemohly. Se smíchem se dal do zpěvu.
Moshaine Shaidové se se zpěvem vrhli do tance své smrti.
Graendal podmračeně sledovala, jak se průchod zavírá za posledními Jumai Shaidy. Jumai a značným počtem moudrých. Na rozdíl od ostatních Sammael tuto síť prostě nezavázal, aby se nakonec rozpadla. Aspoň usoudila, že ji do posledka držel, protože průchod se zavřel za patami posledních hnědošedě oděných mužů, což by byla jinak příliš velká náhoda. Sammael se smíchem odhodil pytel, kde ještě bylo pár neužitečných kousků kamene. Ona už měla pytel dávno prázdný a zahodila ho. Slunce se sklánělo nad horami na západě, zářící rudá polokoule.
„Jednou,“ prohodila suše, „přechytračíš i sám sebe. Hloupá krabička, Sammaeli? Co kdyby některá rozuměla?“
„Ale nerozuměla,“ odpověděl prostě, mnul si ruce a díval se na místo, kde byl průchod. Nebo možná na něco za tím. Stále držel zrcadlovou masku, díky čemuž vypadal vyšší. Ona svou spustila, jakmile se průchod zavřel.
„No, rozhodně se ti je podařilo vyplašit.“ Kolem nich ležely důkazy. Několik nízkých stanů ještě stálo, válely se tu pokrývky, kotlík, hadrová panenka a všechny možné krámy. „Kam jsi je poslal? Někam před al’Thorovo vojsko, co?“
„Jen některé,“ přiznal nepřítomně. „Dost.“ Přestal se pozorovat a shodil i převlek. Jizva na tváři byla zvlášť dobře patrná. „Dost, aby vyvolali potíže, zvlášť když jejich moudré budou usměrňovat, ale ne tolik, aby mě někdo podezíral. Ostatní jsou roztroušení od Illianu po Ghealdan. A jak a proč? Možná že to udělal al’Thor ze svých vlastních důvodů, ale já bych jich přece většinu nevyplýtval, kdyby to byla moje práce, ne?“ Znovu se zasmál, cele ho zaujala vlastní chytrost.
Graendal si upravila živůtek, aby zakryla překvapení. Soupeřit tímto způsobem bylo pozoruhodně hloupé – říkala si to desettisíckrát a nikdy se neposlechla – pozoruhodně hloupé, a teď měla pocit, že ze šatů vypadne. Což nemělo nic společného s tím, proč se polekala. Nevěděl, že Sevanna s sebou vzala jednu každou shaidskou ženu, která mohla usměrňovat. Nastal konečně čas ho opustit? Kdyby se Demandredovi vydala na milost a nemilost...
Jako by jí četl myšlenky, Sammael řekclass="underline" „Jsi ke mně připoutaná pevně jako můj opasek, Graendal.“ Otevřel se průchod do jeho soukromých komnat v Illianu. „Na pravdě už nezáleží, pokud vůbec někdy záleželo. Pozvedneš se se mnou, nebo se mnou padneš. Veliký pán odměňuje úspěchy, a nikdy se nestaral o to, jak jich bylo dosaženo.“
„Jak říkáš,“ odrušila. Demandred se slitovat neuměl. A Semirhage... „Pozvednu se, nebo padnu s tebou.“ Přesto by se dalo něco podniknout. Veliký pán odměňoval úspěch, ale ona se nenechá strhnout s sebou, pokud Sammael padne. Otevřela průchod do svého paláce v Arad Domanu, do dlouhé místnosti se sloupy, odkud se dívávala na své mazlíčky skotačící v bazénu. „Ale co když za tebou al’Thor přijde osobně? Co pak?“
„Al’Thor za nikým nepůjde,“ zasmál se Sammael. „Mně stačí jenom čekat.“ Stále se smíchem prošel průchodem a zavřel ho.
Myrddraal vyšel z hlubšího stínu, takže byl vidět. V jeho očích průchody nechávaly zbytky – tři skvrny zářící mlhy. Nepoznal jedno vlákno od druhého, ale podle pachu poznal saidín od saidaru. Saidín byl cítit ostře jako břit nože, hrot trnu. Saidar byl cítit měkce, ale jako něco, co pod tlakem ztvrdne. Žádný jiný myrddraal ten rozdíl necítil. Shaidar Haran nebyl jako žádný jiný myrddraal.
Zvedl odhozený oštěp a s jeho pomocí pak převrátil pytel, který Sammael odhodil, a pak rozhrábl kusy kamene, které vypadly. Mimo plán se děla spousta věcí. Rozvíří tyto události chaos nebo...
Po ratišti oštěpu se od Shaidarovy ruky rozběhly černé plameny, od ruky Ruky Stínu. Dřevěná tyč rychle zuhelnatěla a zkroutila se, hlavice odpadla. Myrddraal nechal zčernalou tyč upadnout a oprášil si dlaň. Pokud Sammael sloužil chaosu, bylo všechno v pořádku. Pokud ne...
Náhle ho zabolelo v šíji, slabost se mu přelila do údů. Byl příliš dlouho mimo Shayol Ghul. To pouto bude nutné nějak přerušit. S prsknutím se otočil a našel si okraj stínu, který potřeboval. Ten den přicházel. Přijde.