Min slezla z postele, doběhla k němu a objala ho. Ne moc pevně, na jeho obvázaný bok dávala dobrý pozor. „Čekala jsem moc dlouho, abych tě viděla zase vzhůru,“ řekla a dala mu ruku kolem pasu. „Potřebuju být s tebou.“ Lehce to zdůraznila. Musela mít vidění. Nebo ho možná jen chtěla podepřít. Tak nebo tak, kývl. Zas tak pevné nohy neměl. Položil jí ruku na ramena a náhle si uvědomil, že nechce, aby asha’mani věděli, jak je slabý, stejně jako nechtěl, aby to věděly Cadsuane a Amys.
Bera a Kiruna se poklonily a vyrazily ke dveřím, když se však Amys nepohnula, zaváhaly. „Hlavně abys zůstal v pokoji,“ řekla moudrá, a vůbec to nevypadalo, jako by mluvila s Car’a’carnem.
Rand zvedl bosou nohu. „Vypadám snad, jako bych se někam chystal?“ Amys si odfrkla, ale pak mrkla na Adleyho, sebrala Beru a Kirunu a odešla.
Cadsuane a druhé dvě je vzápětí následovaly. Šedovlasá zelená se také podívala na Adleyho. Nemohlo být tajemstvím, že byl několik dní mimo Cairhien. U dveří se zastavila. „Neudělej nějakou hloupost, chlapče.“ Mluvila jako přísná teta, varující líného synovce, aniž by čekala, že ji poslechne. Samitsu a Corele odešly za ní a mračily se střídavě na něj a na asha’many. Když zmizely, Dashiva se zasmál, ostře sípal a kroutil hlavou. Zřejmě ho to opravdu pobavilo.
Rand odešel pro holínky, jež stály hned vedle šatníku, a zevnitř vyndal stočené punčochy. „Jak se obuju, přijdu za vámi do předpokoje, Dashivo.“
Asha’man sebou trhl. Mračil se na Adleyho. „Jak přikazuješ, můj pane Draku,“ řekl a přitiskl si pěst na hruď.
Rand počkal, až všichni čtyři odejdou, pak se vděčně posadil do křesla, vydechl si úlevou a začal si natahovat punčochy. Byl si jistý, že díky tomu, že vstal a prošel se, má nohy silnější. Silnější, ale stejně ho nechtěly pořádně nosit.
„Jseš si jistej, že je to moudrý?“ zeptala se Min, klečící u křesla, a Rand sebou trhl. Kdyby v těch dvou dnech mluvil ze spaní, Aes Sedai by to věděly. Amys by zařídila, aby zde, až se probudí, čekala Enaila, Somera a padesát dalších Děv.
Natáhl si punčochy. „Máš vidění?“
Min se posadila na paty, zkřížila ruce na prsou a podívala se na něj. Po jisté chvíli usoudila, že to nefunguje, a povzdechla si. „Je to Cadsuane. Něco tě naučí, tebe a asha’many. Myslím všechny asha’many. Je to něco, co se musíš naučit, ale nevím, co přesně to je, jenom že se to učení žádnýmu z vás nebude líbit. Vůbec se vám to nebude líbit."
Rand se zarazil s botou v ruce, pak do ní strčil nohu. Co by mohla Cadsuane, nebo kterákoliv Aes Sedai, naučit asha’mana? Ženy nemohly učit muže, ani muži ženy. To bylo stejně dané jako jediná síla sama. „Uvidíme,“ víc neřekl.
Min to očividně neuspokojilo. Věděla, že se to stane, a on také. Nikdy se nemýlila. Ale co by ho Cadsuane mohla naučit? Co jí dovolí, aby ho naučila? Ta žena ho sama o sobě vyváděla z míry způsobem, jaký nezažil od pádu Tearského Kamene.
Dupl, aby se mu holínka usadila na noze, vzal si ze šatníku opasek s mečem a červený, zlatem krumplovaný kabátec, tentýž, co měl na návštěvě u Mořského národa. „Jakou dohodu za mě Merana uzavřela?“ zeptal se a Min rozčileně zachrčela.
„Žádnou, alespoň dodnes,“ odvětila netrpělivě. „S Rafelou ještě neodešly z lodi, ale poslaly půl tuctu zpráv s dotazem, jestli už je ti dost dobře, aby ses mohl vrátit. Myslím, že bez tebe smlouvání neprobíhá právě nejlíp. Asi to je marná naděje, doufat, že půjdeš tam, co?“
„Ještě ne,“ řekl jí. Min mlčela, ale pěstmi v bok a zdviženým obočím dala jasně najevo, co si myslí. No, brzy se to dozví.
Když se Rand s Min objevili v předpokoji, vyskočili všichni asha’mani kromě Dashivy z křesel. Dashiva zíral do prázdna a mluvil sám k sobě, takže si Randa všiml teprve tehdy, když mladý muž došel na vycházející slunce, zasazené do podlahy, a pak zamrkal, než se zvedl.
Rand se obrátil na Adleyho a zapínal si přitom opasek s Dračí přezkou. „Dorazilo už vojsko k horským pevnostem v Illianu?“ Nejradši by se posadil do pozlaceného křesla, ale neudělal to. „Jak? Mělo to trvat přinejlepším pár dní. Přinejlepším.“ Flinn a Narishma se zatvářili stejně překvapeně jako Dashiva. Nikdo nevěděl, kam se Adley a Hopwil poděli – nebo Morr. Rozhodnout se, komu může důvěřovat, bylo vždycky těžké, a důvěra byla jako ostří břitvy.
Adley se narovnal. Měl cosi v očích pod tím hustým obočím. V Cairhienu se tomu říkalo, že viděl vlka. „Vznešený pán Weiramon nechal pěchotu za sebou a spěchal s jízdou,“ hlásil škrobeně. „Aielové samozřejmě udrželi krok.“ Zamračil se. „Včera jsme se setkali s Aiely, se Shaidy. Nevím, jak se tam dostali. Bylo jich dohromady tak devět deset tisíc, avšak zřejmě s sebou neměli žádné moudré, které by usměrňovaly, a ani nás moc nezpomalili. K pevnostem jsme dorazili dneska v poledne.“
Rand by nejradši vrčel. Nechat pěchotu vzadu! Copak si Weiramon myslí, že dobude palisádou obehnané pevnosti na kopcích jen s jezdci? Možná. Ten člověk by vzadu nejspíš nechal i Aiely, kdyby je dokázal předběhnout. Hloupí šlechtici a jejich hloupá čest! Ale vlastně na tom nezáleželo. Jen mužům, kteří zemřou, protože vznešený pán Weiramon pohrdal každým, kde nebojoval z koňského hřbetu.
„S Ebenem jsme hned po příjezdu začali likvidovat první palisády,“ pokračoval Adley. „Weiramonovi se to moc nelíbilo. Myslím, že nás chtěl zarazit, ale bál se. No, tak jsme začali zapalovat klády a dělat díry do hradeb, ale jenom jsme začali, a dorazil Sammael. Teda aspoň muž, co dokáže usměrňovat saidín, a o hodně silnější než Eben nebo já. Řekl bych, že tak silný jako ty, můj pane Draku.“
„On tam byl hned?“ zeptal se Rand nevěřícně, ale pak pochopil. Byl si jistý, že Sammael zůstane v bezpečí v Illianu za ochranami spletenými s pomocí jediné síly, pokud by si myslel, že čelí Randovi. Příliš mnoho Zaprodanců to zkusilo a skoro všichni teď byli mrtví. Rand se proti své vůli zasmál – a musel se chytit za bok. Smích bolel. Všechny ty složité lsti, aby Sammaela přesvědčil, že bude kdekoliv jinde, jenom ne s útočícím vojskem, aby ho vylákal z Illianu, a všechno to pokazil nůž v ruce Padana Faina. Dva dny. Tou dobou už každý, kdo měl v Cairhienu špehy – k nimž určitě patřili i Zaprodanci – věděl, že Drak Znovuzrozený leží na pokraji smrti. To klidně mohl házet mokré dříví do ohně jako si myslet opak. „Muži pletichaří a ženy intrikují, avšak kolo tká, jak si kolo přeje.“ Tohle se říkalo v Tearu. „Pokračuj,“ vybídl Adleyho. „Včera v noci s vámi byl Morr, ne?“
„Ano, můj pane Draku. Fedwin přichází každou noc, jak taky má. Včera v noci bylo jasný jako Ebenův nos, že dneska dorazíme k pevnostem.“
„Já tomu vůbec nerozumím.“ Dashiva mluvil nešťastně a cukal mu sval ve tváři. „Tys ho vylákal ven, ale proč? Jakmile ucítí muže, co dokáže usměrňovat tak silně jako ty, uprchne zpátky do Illianu mezi pasti, které setkal. Tam se na něj nedostaneš. Okamžitě pozná, když se na míli od města otevře průchod.“
„Můžeme zachránit vojsko,“ vyhrkl Adley, „to můžem udělat. Když jsem odcházel, Weiramon pořád ještě nechal útočit na pevnost a nechal Sammaela, aby každý útok rozsekal na cucky přese všechno, co jsme s Ebenem dokázali.“ Zvedl ruku s ožehnutým rukávem. „Museli jsme zaútočit a hned utéct, ale on nás přesto párkrát skoro spálil. Aielové mají taky ztráty. Bojují jenom s Illiánci, co vylezou ven – ostatní pevnosti už musej být prázdný, tolik jich přicházelo, když jsem odcházel – ale pokaždý, když Sammael uvidí padesát našich pohromadě, Aielů nebo ostatních, roztrhá je na kusy. Kdyby tam byli tři jako on, nebo jenom dva, tak nevím, jestli bych po návratu našel ještě někoho naživu.“ Dashiva na něj zíral, jako by se zbláznil, a Adley náhle pokrčil rameny, jako by cítil, jak je jeho prázdný límec lehký ve srovnání s mečem a drakem na límci staršího muže. „Odpusť, asha’mane,“ zamumlal zaraženě a pak dodal ještě tišším hlasem: „Ale aspoň je můžem zachránit.“