„Zachráníme je,“ ujistil ho Rand. Jenom ne tak, jak Adley čekal. „Dneska mi všichni pomůžete zabít Sammaela.“ Pouze Dashiva se zatvářil poplašeně. Ostatní muži jen kývli. Už je neděsili dokonce ani Zaprodanci.
Rand čekal, že se Min bude hádat, možná chtít jít s ním, ale překvapila ho. „Asi bys rád, aby nikdo nezjistil, že jsi pryč, dokud neodejdeš, ovčáku.“ Kývl a ona si povzdechla. Možná byli i Zaprodanci závislí na holubech a špezích, stejně jako všichni ostatní, ale spolehnout se na to by mohla být osudová chyba.
„Děvy budou chtít jít taky, jestli se to dozvědí, Min.“ Chtěly by a on by měl těžký úkol jim odmítnout. Pokud by jim dokázal odmítnout. Přesto i kdyby zmizela jen Nandera a ty, které poslala na stráž, bylo by to příliš.
Min si znovu povzdechla. „Asi bych si mohla s Nanderou promluvit. Třeba se mi je podaří tak hodinku zdržet v chodbě, ale nebudou ze mě mít radost, až na to přijdou.“ Skoro se znovu zasmál, než si vzpomněl, že nemá. Rozhodně z ní nebudou mít velkou radost, a z něj také ne. „Důležitější je, sedláčku, že radost nebude mít Amys. Nebo Sorilea. Pořád tě nechávám, abys mě dostával do malérů.“
Rand otevřel ústa, aby jí řekl, že ji o nic nežádal, jenomže než stačil říci slovíčko, ona k němu přistoupila. Vzhlédla k němu skrz dlouhé řasy, položila mu ruku na prsa a zaťukala prsty. Hřejivě se usmála a mluvila mírně, ale prsty ji zrazovaly. „Jestli dovolíš, aby se ti něco stalo, Rande al’Thore, pomůžu Cadsuane, ať to bude potřebovat nebo ne.“ Její úsměv se na okamžik rozjasnil, téměř rozveselil, než se otočila ke dveřím. Díval se, jak odchází. Občas mu pěkně zamotala hlavu – tohle nejmíň jednou dvakrát dokázala každá žena, kterou kdy potkal – ale moc rád se na ni díval, když šla.
Najednou si uvědomil, že ji pozoruje i Dashiva. A olizuje si rty. Rand si odkašlal dost hlasitě, aby ho bylo slyšet přes zavírání dveří. Dashiva z nějakého důvodu zvedl ruce na obranu. Ne že by se na něj Rand mračil. Nemohl se mračit na muže jen proto, že Min nosila těsné spodky. Ponořil se do prázdnoty, popadl saidín a přinutil mrazivý oheň a roztavenou špínu vytvořit tkanivo průchodu. Když se průchod otevřel, Dashiva odskočil. Možná kdyby mu odřízl ruku, přestal by si olizovat rty jako kozel. Po prázdnotě se rozběhla jakási pokřivená, rudá pavučina.
Rand prošel průchodem na holou hlínu s Dashivou a ostatními za patami, a jakmile byli všichni na druhé straně, propustil saidín. Když to udělal, cítil ztrátu, Alannu si náhle uvědomoval mnohem slaběji. Ztráta nebývala tak velká, dokud s ním byl Luis Therin, ne tak ohromná.
Slunce zde již bylo v polovině cesty k obzoru. Poryv větru mu zpod bot zvedl prach, aniž by se trochu ochladilo. Průchod se otevřel na vyčištěném místě, označeném provazem nataženým mezi čtyřmi dřevěnými sloupky. V každém rohu stály stráže v krátkých kabátech a baňatých kalhotách nacpaných do holínek, s mírně prohnutými meči u boku. Některým mužům visely dlouhé kníry až na bradu, jiní měli hustý plnovous, a všichni bez výjimky měli drzé nosy a zešikmené tmavé oči. Jakmile se Rand objevil, někteří se rozběhli.
„Co tady děláme?“ chtěl vědět Dashiva a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe.
Kolem stály stovky špičatých stanů, šedých a špinavě bílých, a řady provazů, u nichž byli uvázáni již nasedlaní koně. Caemlyn ležel o pár mil dál, skrytý za lesem, a Černá věž byla rovněž blízko, ale Taim se o tomhle nedozví, pokud tu neměl špehy. Jedním z úkolů Fedwina Morra bylo poslouchat – vnímat – jestli někdo nešpehuje. Od provazů se rozběhly vlny šeptání, muži s drzými nosy a vlnitými meči se zvedali z podřepu a vyčkávavě se obraceli k Randovi. Tu a tam se zvedla i nějaká žena. Saldejské ženy často vyjížděly do války po boku svých manželů, alespoň manželky šlechticů a důstojníků. Dnes s nimi ale žádná nepojede.
Rand podlezl provaz a zamířil přímo ke stanu, který se od ostatních lišil pouze praporem se třemi červenými květy na modrém poli na žerdi před vchodem. Penízovka nezahynula dokonce ani během saldejské zimy, a když les zničil požár, jako první se vždycky objevily její červené kvítky. Květ, který nic nezabije, erb rodu Bashere.
Bashere ve stanu již byl obutý a měl připjaté ostruhy a meč u pasu. Jako zlověstný stín s ním byla i Deira v jezdeckých šatech stejného odstínu, jako měl manžel na kabátě. Neměla sice meč, ale za pásem z těžkých stříbrných kroužků měla zastrčenou dlouhou dýku spolu s koženými rukavicemi, které prozrazovaly, že hodlá jet na koni.
„Nečekal jsem tě ještě několik dní,“ pravil Bashere a vstal ze skládací táborové stoličky. „Vlastně jsem doufal, že týdnů. Doufal jsem, že budu mít většinu těch, co mi posílá Taim, vyzbrojených tak jako Mat, a chtěl jsem – no, sebral jsem každého výrobce kuší, mám tady manufakturu a ta je vyrábí jako prasnice selata – ale zatím mám jenom patnáct tisíc kuší a vím, co s nimi.“ S tázavým výrazem zvedl stříbrný džbán, stojící na mapách rozložených na skládacím stolku. „Máme čas na punč?“
„Ne, žádný punč,“ řekl Rand netrpělivě. Bashere mluvil už dřív o mužích, které Taim našel, kteří se však nedokázali naučit usměrňovat, ale poslouchal jen na půl ucha. Záleželo jen na tom, že si Bashere myslel, že je dobře vycvičil. „Dashiva a další tři asha’mani čekají venku. Jakmile se k nim připojí Morr, budeme připravení.“ Zadíval se na Deiru ni Ghaline ťBashere, tyčící se nad svým malým manželem, s nosem jako dravčí zoban a očima, vedle kterých i dravci vypadali mírně. „Žádný punč, urozený pane Bashere. A žádné manželky. Dneska ne.“
Deira otevřela pusu a v tmavých očích jí zažhnulo.
„Žádné manželky,“ řekl Bashere a hřbetem ruky si uhladil prošedivělé kníry. „Předám rozkaz.“ Obrátil se k Deiře a natáhl ruku.
„Ženo,“ řekl mírně. Rand sebou trhl i přes jeho mírný tón a čekal výbuch.
Deira pevně stiskla rty. Mračila se na manžela, jestřáb připravený vrhnout se na myš. Samozřejmě ne že by Bashere v nejmenším připomínal myš. Jenom menšího jestřába. Zhluboka se nadechla. Deira se uměla nadechnout, až to vypadalo, že se z toho roztřese země. A odepjala si dýku v pochvě a vložila ji manželovi do dlaně. „O tomhle si promluvíme později, Davrame,“ řekla. „A pořádně.“
Rand se rozhodl, že jednoho dne, až bude mít čas, přiměje Bashereho, aby mu vysvětlil, jak to dělá. Pokud vůbec někdy bude mít čas.
„Pořádně,“ souhlasil Bashere, a když si strkal dýku za opasek, křenil se přes kníry. Možná měl prostě sebevražedné sklony.
Venku sundali provaz a Rand pak čekal s Dashivou a ostatními asha’many, než se devět tisíc saldejských lehkých jezdců seřadí do trojstupu. Někde za nimi se bude sbírat patnáct tisíc pěšáků, kteří si říkali Dračí legie. Rand je zahlédl, každý voják měl modrý kabát se zapínáním na boku, takže rudozlatý drak na prsou byl neporušený. Většina měla ocelí vyztužené kuše, někteří místo nich měli těžké, neohrabané štíty, jediný však neměl píku. Ať už Mat s Basherem upekli cokoliv, Rand doufal, že to nepovede ke smrti téhle legie.