Morr se při čekání dychtivě zubil a skoro poskakoval na místě. Možná byl prostě jenom rád, že má zpátky svůj černý kabát se stříbrným mečem na límci, nicméně Adley a Narishma se křenili skoro stejně a vlastně i Flinn do toho neměl daleko. Už věděli, kam půjdou a co tam budou dělat. Dashiva se jako obvykle mračil do prázdna a mlčky pohyboval rty. Jako obvykle. Také mlčky a podmračeně se za Deirou shromáždily saldejské ženy a přihlížely. Orlice a sokolice, celé načepýřené a vzteky bez sebe. Randovi nezáleželo na tom, jak se tváří a mračí. Když se on bude muset postavit Nandeře a ostatním Děvám za to, že je z tohohle vynechal, tak saldejší muži vydrží jakékoliv pořádné debaty. Dneska, dá-li Světlo, kvůli němu žádná žena nezemře.
Tolik mužů se za minutku seřadit nemohlo, ani když tento rozkaz očekávali, přesto v pozoruhodně krátkém čase zvedl Bashere meč a zvolaclass="underline" „Můj pane Draku!“
Ten křik opakoval velký zástup za ním. „Můj pane Draku!“ Rand popadl pravý zdroj a udělal průchod mezi dřevěnými kůly, dva sáhy na dva, a jak zavazoval tkanivo, již proběhl na druhou stranu, plný saidínu, s asha’many za patami, na otevřené veliké náměstí obklopené mohutnými bílými sloupy s mramorovými hlavicemi v podobě věnce z olivových větviček. Na dvou koncích náměstí stály téměř stejné paláce s purpurovou střechou, sloupořadími, vysokými balkony a štíhlými věžemi. Byly to Královský palác a o něco menší Radnice rady a náměstí bylo Tammuzovo náměstí v srdci Illianu.
Při pohledu na to, jak se tu z čista jasna objevil Rand s černě oděnými asha’many za zády, spadla brada hubenému muži v modrém kabátě s plnovousem a oholeným horním rtem a macatá ženská v zelených šatech se sukní tak krátkou, až jí byly vidět zelené střevíčky a kotníky v zelených punčochách, si přitiskla ruce na obličej a stála před nimi jako přikovaná, jenom tmavé oči jí vylézaly z důlků. Všichni lidé stáli a zírali, obchodníci s podnosy, vozkové zastavovali voly, muži, ženy a děti civěli s otevřenou pusou.
Rand zvedl ruce a usměrnil. „Jsem Drak Znovuzrozený!“ Jeho slova se nyní nesla celým náměstím, zesílená vzduchem a ohněm, a z prstů mu vyletěly pětadvacet sáhů vysoké plameny. Za ním asha’mani zaplnili oblohu ohnivými koulemi, které létaly na všechny strany. Všichni kromě Dashivy, který nad náměstím vytvořil praskající báň z modrých blesků.
Víc nebylo třeba. Lidská záplava se s jekem rozprchla na všechny strany, hlavně pryč z Tammuzova náměstí. Uprchli právě včas. Rand a asha’mani uhnuli od průchodu a Davram Bashere provedl divoce povykující Saldejce do Iilianu, záplavu jezdců, kteří hned za průchodem tasili meče a mávali jimi nad hlavou. Bashere vedl prostřední zástup přímo vpřed, tak jak to před zdánlivě dávnými časy naplánovali, a boční zástupy uhnuly do stran. Jezdci zamířili od průchodu, dělili se do menších skupin, cválali do ulic vedoucích od náměstí.
Rand nečekal, až projede poslední jezdec. Když jich projela teprve asi třetina, okamžitě udělal další, menší otvor. Když chtěl člověk urazit jen krátkou vzdálenost, nemusel kvůli cestování vůbec znát místo, kde se nacházel. Za sebou cítil, jak Dashiva a ostatní setkávají své průchody, ale on už prošel tím svým a nechal ho za sebou zavřít na jedné ze štíhlých věží Královského paláce. Nepřítomně ho napadlo, jestli je Mattin Stepaneos den Balgar, illiánský král, někde v budově pod ním.
Vrcholek věže měl jenom pět kroků napříč a byl obkroužen zídkou z červeného kamene, sahající stěží do výše prsou. S výškou pětadvaceti sáhů to bylo nejvyšší místo v celém městě. Odsud viděl přes střechy, červené, zelené, všech možných barev, lesknoucí se v odpoledním slunci, na dlouhé hatě, protínající rozlehlá blata s vysokou trávou kolem města a přístavu. Ve vzduchu byla cítit sůl. Obklopen bažinami Illian nepotřeboval hradby. Pokud ovšem útočník nedokázal udělat díru do vzduchu. Ale pak by mu hradby stejně byly k ničemu.
Bylo to hezké město, domy byly převážně ze světlého tesaného kamene, město křižovalo stejně tolik kanálů co ulic a z výšky připomínaly modrozelenou síť, ale on je neobdivoval. Nízko nad střechami taveren, krámků a paláců s věžemi usměrnil prameny vzduchu, vody, ohně, země a ducha, a obracel se při tom. Nesnažil se prameny splétat, prostě s nimi šlehl nad městem a dobrou míli nad blaty. I z dalších pěti věží vyletěly prameny, a kde se nekontrolovatelně dotkly, vyšlehly blesky a jiskry a objevila se oblaka barevné páry, jaké by mohli závidět všichni ohňostrůjci. Lepší způsob, jak vyděsit lidi a zahnat je pod postele, aby nezavazeli Bashereho vojákům, si neuměl představit, i když to nebyl hlavní důvod.
Kdysi dávno usoudil, že Sammael musel ve městě splést ochrany, které spustí poplach, pokud by tady někdo usměrnil saidín. Převrácené ochrany, aby je nenašel nikdo kromě Sammaela, ochrany, které mu přesně prozradí, kde je muž, který usměrňuje, aby ho mohl okamžitě zničit. S trochou štěstí teď byly spuštěny všechny tyto ochrany. Luis Therin si byl jist, že je Sammael vycítí, ať je kdekoliv, dokonce i na dálku. Proto teď budou k ničemu. Tenhle druh musel být po spuštění znovu vyroben. Sammael přijde. Za celý svůj život se nikdy nevzdal ničeho, co považoval za své, byť byl jeho nárok sebepochybnější, ne bez boje. To všechno věděl od Luise Therina. Pokud byl skutečný. Musel být. Na to byly jeho vzpomínky příliš podrobné. Ale copak nemohl šílenec snít sny plné podrobností?
Luisi Therine! zavolal v duchu. Odpověděl mu vítr vanoucí nad Illianem.
Tammuzovo náměstí dole bylo opuštěné a tiché, prázdné až na pár opuštěných kár. Průchod otočený bokem by byl neviditelný, nebýt vláken.
Rand sáhl pro tkanivo a rozvázal uzel, a když průchod vzápětí zmizel, propustil saidín. Všechny prameny zmizely z oblohy. Některý asha’man možná ještě držel pravý zdroj, on jim ale řekl, aby to nedělali. Musel jim říci, že každého muže, kterého v Illianu ucítí usměrňovat poté, co sám přestane, hodlá zabít bez varování. Nechtěl pak zjistit, že usměrňujícím byl jeden z nich. Opřel se o zeď a čekal, nejraději by se byl posadil. Bolely ho nohy a v boku ho pálilo, ať se postavil jakkoliv, jenže možná bude potřebovat tkanivo vidět stejně jako cítit.
Město nebylo úplně tiché. Z několika stran slyšel křik a slabé řinčení kovu o kov. Dokonce i když Sammael přesunul tolik mužů na hranici, nenechal Illian zcela bez ochrany. Rand se obrátil a snažil se vidět na všechny strany zároveň. Myslel si, že Sammael přijde do Královského paláce nebo do toho na druhém konci náměstí, ale nebyl si jistý. V ulici zahlédl skupinku Saldejců bojujících se stejným počtem jezdců v lesklých kyrysech. Ze strany najednou přicválali další Saldejci a bojovníci zmizeli za domem. O kus dál uviděl část Dračí legie, pochodující přes nízký most nad kanálem. V čele asi dvacítky mužů s pavézami kráčel důstojník, jehož bylo lze poznat podle vysokého červeného chocholu na přilbě, a za nimi následovaly asi dvě stovky vojáků s těžkými kušemi. Jak budou bojovat? Z dálky se sem nesl křik a zvonění ocele o ocel a slabý jek umírajících.
Slunce klouzalo dolů a stíny nad městem se dloužily. Soumrak, a slunce bylo karmínovou kupolí nízko nad západním obzorem. Objevilo se pár hvězd. Nezmýlil se? Neodejde Sammael prostě někam jinam, nenajde si k ovládnutí nějakou jinou zemi? Neposlouchal celou dobu jen vlastní šílené blábolení?