Perrin by měl být tam dole s dvouříčskými muži. Rand o ně požádal, mluvil o tom, že mužům z domova důvěřuje, ale Perrin nic neslíbil. Nakonec se bude muset spokojit se mnou, a později, pomyslel si. Za chvilku, až se mi podaří se připravit na tu řezničinu dole. Jenomže řeznické nože neporcují lidi a jsou úpravnější než sekery, úpravnější než supi.
Asha’mani v černých kabátcích se v moři ptáků úplně ztráceli, smrt pohlcená smrtí, a poletující krkavci a vrány zakrývali další, ale Rand byl jasně vidět, v potrhané bílé košili, kterou měl na sobě od chvíle, kdy ho zachránili. Ačkoliv v té chvíli možná už ani osvobozovat nepotřeboval. Při pohledu na Min, blízko Randa ve světle červeném kabátci a těsných spodcích, se Perrin ušklíbl. Tohle nebylo vhodné místo pro ni ani pro nikoho jiného, ale ona se od osvobození držela Randovi blíž než dokonce Taim. Randovi se nějak podařilo oba osvobodit ještě předtím, než Perrin prorazil, dokonce dřív, než přišli asha’mani, a Perrin tušil, že Min v Randovi vidí jediné bezpečí.
Rand občas přešel po těch jatkách a poplácal Min po ruce nebo se sklonil, jako by k ní mluvil, ale příliš ji nevnímal. Kolem nich se přelévala temná mračna ptáků, ti menší odlétali, aby se nakrmili jinde, supi ustupovali jenom váhavě, někteří odmítali vzlétnout, natahovali holé krky a při ústupu vzdorně křičeli. Rand se čas od času zastavil a sklonil se nad nějakou mrtvolou. Občas mu z prstů vyšlehl oheň a sežehl supy, kteří dosud neustoupili. Pokaždé se s ním začala hádat Nandera, která vedla Děvy, nebo Sulin, její zástupkyně. Občas i moudré, z toho, jak tahaly mrtvole za kabát, jako by něco ukazovaly. A Rand kývl a šel dál. Jen se ohlížel přes rameno. A pouze do chvíle, než jeho pozornost upoutala další mrtvola.
„Co to dělá?“ ozval se u Perrinova kolene povýšený hlas. Podle pachu ji poznal dřív, než se podíval. Sošná a elegantní v jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí, s tenkým prachopláštěm, Kiruna Nachiman byla sestra arafelského krále Paitara a sama o sobě mocná paní, a to, že se stala Aes Sedai, jejímu chování vůbec neprospělo. Jak byl Perrin zaujatý scénou před sebou, neslyšel ji přicházet. „Proč je tam dole? Neměl by tam být.“
Ne všechny Aes Sedai v táboře byly vězni, ačkoliv ty, které nebyly, se od včerejška držely z dohledu, bavily se mezi sebou, usoudil Perrin, a snažily se konečně přijít na to, co se stalo. Možná se také snažily přijít na nějaký způsob, jak to obejít. Nyní vytáhly v plné síle. Bera Harkin, další zelená, stála vedle Kiruny a přes bezvěkou tvář a šaty z jemného sukna vypadala jako selka, ale svým způsobem byla do mrtě stejně nafoukaná jako Kiruna. Tahle selka by klidně řekla i králi, aby si očistil boty, než jí vstoupí do domu, a byla by přitom pěkně ostrá. S Kirunou vedly sestry, které přišly k Dumajským studnám s Perrinem, nebo si možná velení předávaly mezi sebou. Nebylo to úplně jasné, což u Aes Sedai nebylo nic neobvyklého.
Ostatních sedm stálo v hejnu. Nebo možná ve smečce, lvice, podle toho, jak se nesly, rozhodně nebyly zastrašené. Jejich strážci se nastavěli za nimi, a pokud sestry navenek působili klidně, strážci se své pocity skrývat nenamáhali. Byli to různorodí muži, někteří měli barvoměnivé pláště, díky nimž jako by jim mizely části těla, ale ať byli malí či vysocí, hubení či tlustí, už jenom když tam stáli, vypadali jako násilí na rozedraném vodítku.
Perrin dvě ženy znal velmi dobře – Verin Mathwin a Alannu Mosvani. Verin, malá a podsaditá, jistým nepřítomným způsobem téměř mateřská, když vás zrovna nezkoumala, jako když pták studuje žížalu, byla z hnědého adžah. Alanna, štíhlá a snědě krásná, ačkoliv měla v poslední době z nějakého důvodu ztrhaný výraz, byla zelená. Dohromady pět z devíti bylo zelených. Jednou, kdysi dávno, mu Verin řekla, aby Alanně příliš nevěřil, a on ji vzal za slovo. Nevěřil ani žádné jiné, včetně Verin. Stejně tak Rand, i přesto, že včera bojovaly po jeho boku, a přesto, co se stalo nakonec. Čemuž Perrin pořád nemohl uvěřit, i když to viděl na vlastní oči.
Kolem vozu asi dvacet kroků od sester se poflakoval dobře tucet asha’manů. Dnes ráno je měl na povel drzý chlapík jménem Charl Gedwyn, muž s tvrdou tváří, který se naparoval, i když stál nehybně. Všichni měli na vysokých límcích kabátců špendlík ve tvaru stříbrného meče a čtyři či pět kromě Gedwyna ještě Draka ve zlatě a červeném smaltu na druhé straně. Perrin soudil, že to má něco společného s hodností. U některých dalších asha’manů viděl podobné špendlíky. Ačkoliv nebyli určeni jako hlídky, dařilo se jim být tam, kde byly Kiruna a ostatní. Jenom se tak potulovali. Ale bystré oči měli otevřené. Ne že by si toho Aes Sedai všímaly, přinejmenším to nedávaly najevo. Přesto byly sestry cítit ostražitostí, nejistotou a vztekem. Částečně to bylo právě kvůli asha’manům.
„No?“ Kiruně se v tmavých očích netrpělivě blýsklo. Perrin pochyboval, že by ji lidé nechávali čekat.
„Já nevím,“ zalhal a znovu poplácal Tanečníka po krku. „Rand mi neříká všechno.“
Něco pochopil – alespoň si to myslel – ale nehodlal to nikomu vykládat. To musel udělat Rand, pokud se k tomu rozhodne. Každá mrtvola, již Rand prohlížel, patřila Děvě. Perrin o tom byl přesvědčen. Nepochybně to byly shaidské Děvy, jenže Perrin si nebyl jistý, nakolik to pro Randa znamená rozdíl. Včera v noci odešel od vozů, aby byl sám, a když už neslyšel muže, smějící se, neboť zůstali naživu, našel Randa. Drak Znovuzrozený, před nímž se třásl celý svět, seděl na zemi, potmě a sám, s rukama kolem těla a kolébal se sem a tam.
Pro Perrinovy oči bylo měsíční světlo skoro stejně dobré jako sluneční, ale zrovna v té chvíli si přál, aby byla tma jako v pytli. Rand měl ztrhanou a zkřivenou tvář, tvář člověka, který chce ječet, nebo možná brečet, a každičkou částečkou svého těla to potlačuje. Ať už měly Aes Sedai jakýkoliv trik na potlačování horka, Rand a asha’mani ho znali taky, ale on ho teď nepoužíval. Horko v noci by klidně vydalo za hodně teplý letní den a Randovi se po tvářích řinul pot stejně jako Perrinovi.
Nevzhlédl, ačkoliv Perrinovy boty hlasitě šustily v suché trávě, přesto drsně promluvil, přičemž se stále kolébal. „Jedno sto padesát jedna, Perrine. Dneska zemřela sto padesát jedna Děva. Kvůli mně. Já jim to slíbil, víš. Nehádej se se mnou! Zavři hubu! Jdi pryč!“ Přes pot se Rand třásl. „Ne ty, Perrine. Ne ty. Musím dodržovat svoje sliby, víš. Musím, ať to bolí sebevíc. Ale musím taky dodržet sliby, co jsem dal sobě. Ať to bolí sebevíc."
Perrin se snažil nemyslet na osud muže, který dokáže usměrňovat. Ti, kdo měli štěstí, zemřeli dřív, než se zbláznili. Ti, kdo měli smůlu, umřeli až potom. Ať už bude mít Rand štěstí či smůlu, záviselo na něm všechno. Všechno. „Rande, nevím, co říct, ale –“