Nějaký muž usměrnil. Rand na okamžik ztuhl a zíral na Radnici. Bylo tam dost saidínu na průchod. Menší usměrnění nemusel přes celé náměstí vycítit. Musel to být Sammael.
Vmžiku se chopil pravého zdroje, spletl průchod a proskočil jím, blesky mu již vyskakovaly z rukou. Ocitl se v rozlehlé místnosti, osvětlené velkými zlatými kandelábry se zrcadly a lustry visícími na řetězech ze stropu. Na sněhobílých mramorových stěnách byly reliéfní vlysy s bitevními výjevy a s vyobrazením lodí v blaty obklopeném illiánském přístavu. Na druhém konci místnosti stálo na vysokém bílém stupníku se schůdky vepředu devět hustě vyřezávaných a zlacených křesel jako trůny, prostřední křeslo pak mělo nejvyšší opěradlo. Než za sebou stačil propustit průchod, vrcholek věže, kde stál, vybuchl. Cítil, jak se přes něj přelévá oheň a země a průchodem proletěl déšť úlomků kamene a prachu, který ho srazil na zem. Když dopadl, projela mu bokem bolest a do prázdnoty, v níž se vznášel, se zarylo ostré rudé kopí, a díky tomu, stejně jako kvůli ostatním věcem, propustil průchod. Byla to bolest někoho jiného, slabost někoho jiného. V prázdnotě si jich mohl nevšímat.
Pohnul se, přinutil svaly jiného muže k pohybu, zvedl se na nohy a klopýtavě se rozběhl ke stupínku ve chvíli, kdy ze stropu sjely stovky rudých vláken, která se propálila mořsky modrou mramorovou podlahou v širokém kruhu kolem místa, kde ještě zhasínaly zbytky jeho průchodu. Jedno vlákno mu projelo podpatkem i patou, a on slyšel sám sebe, jak při pádu křičí. Nebyla to jeho bolest, v boku ani v noze. Nebyla jeho.
Převalil se na záda a stále viděl pozůstatky těch žhavých rudých drátů, viděl je dost jasně, aby rozeznal jemu dosud neznámý způsob, jakým byly oheň a vzduch spleteny. Dost na to, aby přesně poznal, odkud přišly. Černé díry v podlaze a složitý bílý štuk na stropě při styku se vzduchem syčely a hlasitě praskaly.
Zvedl ruce a setkal odřivous. Začal ho setkávat. Cizí tvář zabolela po políčku, na nějž si pamatoval, a v hlavě mu syčel a praskal Cadsuanin hlas, jako díry, které vytvořila ta rudá vlákna. Už nikdy, chlapče. Tohle už nikdy neuděláš. Měl dojem, že v dálce strachy z toho, co hodlal vypustit, co kdysi téměř zničilo svět, kňučí Luis Therin. Odpadla všechna vlákna kromě ohně a vzduchu a ta setkal, jak to viděl před chvílí. Mezi rukama mu vykvetl tisíc jemných rudých vlásků a cestou nahoru se vlákna rozletěla i do stran. V úlomcích kamení a prachu z omítky ze stropu spadl kruh loket v průměru.
Teprve když to udělal, napadlo ho, že by mezi ním a Sammaelem mohl být někdo jiný. Hodlal dnes Sammaela zabít, ale když to dokáže bez toho, aby zabil někoho jiného... Tkanivo zmizelo a on se znovu zvedl na nohy a kulhal ke dveřím ze sálu, vysokým dveřím s panely, do nichž byly zasazeny zlaté včely o velikosti pěsti. Než ke dveřím dorazil, otevřel jedno křídlo dveří pramínkem vzduchu, příliš malým, než aby se dal zachytit z dálky. Vykulhal do chodby a klesl na koleno. Ten druhý muž měl bok jako v ohni a pata ho bolela jako ďas. Rand vytáhl meč, opřel se o něj a čekal. Za rohem vykoukl čistě oholený chlapík s růžovými tvářemi. Byl mu vidět dost velký kus kabátu, aby bylo jasné, že je to sluha. Aspoň jeho napůl zelený a napůl žlutý kabát vypadal jako livrej. Uviděl Randa a pomalu, jako by mohl projít nepovšimnut, pokud se bude pohybovat dost pomalu, vycouval z dohledu. Dřív nebo později musí Sammael...
„Illian patří mně!“ Ten hlas se nesl ze všech stran a Rand zaklel. Muselo to být stejné tkanivo, jaké sám použil na náměstí, nebo něco velmi podobného. Vyžadovalo tak málo jediné síly, že by si pramenů nevšiml, ani kdyby byl od toho muže na deset kroků. „Illian je můj! Nezničím, co mi patří, tím, že tě zabiju, a nedovolím ani tobě, abys ho zničil. Tys měl odvahu přijít sem za mnou? Máš odvahu sledovat mne dál?“ Do dunivého hlasu se vloudil posměšný tón. „Máš odvahu?“ Někde nahoře se otevřel a zavřel průchod. Rand nepochyboval, co to bylo.
Odvahu? Jestli má odvahu! „Já jsem Drak Znovuzrozený,“ zavrčel, „a zabiju tě.“ Spletl průchod a prošel jím nahoru.
Byla tu další chodba lemovaná nástěnnými koberci s vyobrazenými loděmi na moři. Na druhém konci sloupořadím prosvítal poslední karmínový srpeček slunce. Ve vzduchu visel zbytek Sammaelova průchodu, rozplývající se prameny slabě zářily. Jenomže nebyly tak slabé, aby je Rand nerozeznal. Začal tkát, pak se zarazil. Skočil sem bez toho, aby pomyslel na past. Jestli zopakuje to, co udělal Sammael, vyjde na přesně stejném místě jako on, nebo tak blízko, že to nebude znamenat rozdíl. S jedním malým rozdílem. Nedalo se poznat, bude-li ta změna pět sáhů nebo pět set, ale pořád to bylo dost blízko.
Kolmá stříbrná čára se začala otáčet a otevírat, takže se objevily zešeřelé trosky dávné slávy, ale nebyla tam taková tma jako v chodbě. Průchodem byl vidět o něco větší kousek slunce, zpola zakrytý rozbitou kupolí. To místo znal. Když tu byl naposledy, přidal jedno jméno k seznamu Děv ve své hlavě. Když tu byl poprvé, sledoval ho sem Padan Fain a stal se z něj víc než jen temný druh, něco horšího než temný druh. Že Sammael uprchl do Shadar Logothu, zřejmě nejedním způsobem uzavíralo kruh. Když teď otevřel průchod, nemohl otálet. Než se průchod zastavil, už kulhavě vběhl do zničeného města, kdysi zvaného Aridhol, a jakmile mu pod nohama zakřupalo rozbité dláždění a suchý plevel, pustil tkanivo.
Kolem prvního nároží proběhl. Země se mu otřásla pod nohama, když se z místa, odkud přišel, ozvalo zadunění a šerem létaly blesky. Cítil, jak ho zalévá země, vzduch a oheň. Dunivým rachotem pronikal řev a vytí. Když bez ohlížení kulhal pryč, cítil v sobě saidín. Běžel, a jak ho plnila jediná síla, viděl jasně i ve stínech.
Kolem něj se rozkládalo veliké město, obrovské mramorové paláce se čtyřmi pěti kupolemi různých tvarů, zabarvenými zapadajícím sluncem do karmínova, na každé křižovatce stála bronzová fontána či socha, sloupořadí se táhla k věžím zvedajícím se ke slunci. Tedy pokud byly věže nedotčené, protože nejedna končila vylámanými zuby. Na každou celou kupoli tu bylo deset rozbitých skořápek s chybějícím vrškem či bokem. Sochy ležely převrácené a v kusech, a pokud stály, chyběla tu ruka, tu hlava. Hromadami trosek se hnaly rychle houstnoucí stíny a těch pár zakrnělých stromů, které na nich rostly, bylo pokroucených jako zpřelámané prsty ukazující k obloze.
Přes chodník kdysi vedoucí snad k menšímu paláci ležel vějíř cihel a kamení. Předek budovy byl z poloviny pryč a zbytek průčelí se sloupy se opile nakláněl nad ulici. Zastavil se na ulici těsně před hromadou a čekal, snažil se vycítit jiného muže usměrňujícího saidín. Držet se po straně ulice nebyl dobrý nápad, a nejen proto, že se budova mohla každou chvíli zřítit. Z oken připomínajících prázdné oční důlky ho pozoroval tisíc neviděných očí, ten pocit byl téměř jako hmatatelná neblahá předtucha. V dálce cítil, jak ho v nové ráně v boku píchá, pálilo to jako odraz zla, jež v Shadar Logothu lnulo i k prachu. Stará jizva se sevřela jako pěst. Bolest v noze byla skutečně vzdálená. Blíž, sama prázdnota kolem něj pulsovala, Temného špína na saidínu bila do rytmu s nožem sekajícím ho do žeber. Shadar Logoth byl ve dne nebezpečné místo. V noci...
Na ulici za sloupovým pomníkem, jenž jako zázrakem ještě stál, se něco pohnulo, nezřetelná postava přeběhla ve tmě přes cestu. Rand málem usměrnil, ale nevěřil, že by Sammael takhle cupital. Když poprvé vstoupil do města a Sammael se pokusil zničit všechno kolem jeho průchodu, slyšel strašlivý křik. Tehdy ho téměř nevnímal. V Shadar Logothu nežilo nic, dokonce ani krysy ne. Sammael sem musel přivést své pochopy a nezáleželo mu na tom, že je při pokusu dostat Randa zabije. Třeba by ho jeden z nich mohl za Sammaelem dovést. Běžel, jak nejrychleji mohl, a co nejtišeji. Pod nohama mu křupala rozbitá dlažba a ten zvuk připomínal praskající kosti. Rand doufal, že je tak hlasitý jen pro jeho saidínem posílené uši.