Zastavil se pod věží, kamennou jehlou pokrytou rozevlátým písmem, a vyhlédl dopředu. Postava byla pryč. Do Shadar Logothu by v noci vstoupil jen šílenec či někdo šíleně odvážný. Zlo, které špinilo Shadar Logoth, zlo, které zabilo Aridhol, nezahynulo spolu s ním. O kus dál v ulici z okna vylezlo stříbrošedé mlžné chapadlo a plížilo se k jinému, jež se mu plazilo vstříc ze široké mezery ve vysoké kamenné zdi. Z hloubi díry vycházela záře, jako by tam ležel měsíc. S nocí se svou městskou věznicí potuloval i Mashadar, který se mohl objevit na tuctu míst zároveň, na stovce. Mashadaiův dotek nebyl z nejpříjemnějších způsobů smrti. V Randově nitru špína saidínu tepala silněji, vzdálený oheň v boku blikal jako deset tisíc blesků dopadajících těsně za sebou. Dokonce i země jako by mu pulsovala pod nohama.
Obrátil se a nejraději by byl odešel. Sammael už byl nejspíš pryč, když nyní Mashadar vylezl. Nejspíš ho sem vlákal v naději, že bude pátrat v troskách, dokud ho Mashadar nezabije. Obrátil se a ztuhl, přikrčený u věže. Ulicí se kradli dva trolloci, mohutné postavy v černé kroužkové zbroji, o polovinu vyšší, než byl on, nebo víc. Na ramenou a loktech zbroje měli ostré hroty a nesli oštěpy s dlouhými černými hlavicemi a ošklivými háky. Svýma saidínem posílenýma očima jim jasně viděl do tváří, jedna byla pokřivená orlím zobanem místo úst a nosu, druhá kančím rypákem i s kly. Z každého jejich plíživého pohybu přímo čišel strach. Trolloci milovali zabíjení, milovali krev, ale Shadar Logoth je děsil. Někde tu budou i myrddraalové, protože žádný trollok by do tohoto města nevkročil, kdyby ho nepoháněl myrddraal. A žádný myrddraal by sem nevstoupil, kdyby ho nepoháněl Sammael. Což všechno znamenalo, že zde Sammael musí ještě být, jinak by se trolloci hnali o sto šest k branám a nelovili by. A oni byli na lovu. Kančí rypák větřil.
Náhle z okna nad trolloky vyskočila postava v hadrech a s již napřaženým oštěpem na ně dopadla. Aielka, šufu měla omotanou kolem hlavy, avšak závoj jí visel dole. Trollok s orlím zobákem zavřískl, když mu její oštěp zajel hluboko do boku. A vzápětí bodla znovu. Když jeho společník s kopáním padal, kančí rypák se s prskáním otočil a bodl, ale ona se pod černým zahnutým hrotem sehnula a bodla trolloka do břicha. Obluda se zhroutila na zmítající se hromadu vedle prvního trolloka.
Rand už byl na nohou a bez přemýšlení se rozběhl. „Liah!“ křičel. Myslel si, že je mrtvá, že ji tu opustil, že pro něj zemřela. Liah Cosaida Chareen. To jméno žhnulo v seznamu v jeho hlavě.
Otočila se k němu s oštěpem v jedné a hovězinou potaženým puklířem v druhé ruce. Tvář, již si pamatoval jako hezkou i přes jizvy na obou tvářích, měla pokřivenou vzteky. „Moje!“ zasyčela výhrůžně mezi zuby. „Moje! Nikdo sem nesmí! Nikdo!“
Na místě se zastavil. Oštěp čekal, připravený vjet i jemu mezi žebra. „Liah, vždyť mě znáš,“ řekl tiše. „Znáš mě. Vezmu tě zpátky k Děvám, zpátky k tvým sestrám oštěpu.“ Natáhl ruku.
Její vztek se proměnil v zamračení. Naklonila hlavu na stranu. „Rand al’Thor?“ řekla pomalu. Vykulila oči, podívala se na mrtvé trolloky a zatvářila se zděšeně. „Rand al’Thor,“ zašeptala a rukou, v níž držela oštěp, si přetáhla závoj přes obličej. „Car’a’carn!“ zakvílela. A utekla.
Kulhal za ní, škrábal se přes hromady rumu na ulici, upadl, roztrhl si kabát, upadl znovu a málem si kabát rozerval úplně, překulil se, zvedl se a znovu se rozběhl. Slabost těla byla vzdálená, i jeho bolest, ale i když se vznášel hluboko v prázdnotě, mohl se namáhat jen po určitou mez. Liah zmizela do noci. Měl dojem, že za dalším rohem ve tmě.
Kulhal pořád dál, jak nejrychleji to šlo. A málem vrazil do dalších čtyř trolloků v černém brění a myrddraala, jehož inkoustově černý plášť visel nepřirozeně nehybně, jakkoliv se mizelec pohyboval. Trolloci překvapeně zaprskali, ale ohromení je vmžiku přešlo. Hákové oštěpy a kosiny se zvedly a myrddraal svíral v pěsti mrtvolně černou čepel, zasazující rány téměř stejně smrtící jako Fainova dýka.
Rand se ani nepokoušel tasit svůj volavkou poznačený meč. Byl jako smrt v rozedraném červeném kabátě. Usměrnil a ohnivým mečem, temně tepajícím spolu se saidínem, srazil bezokému hlavu z ramen. Bylo jednodušší zničit je stejně, jako to viděl dělat asha’many u Dumajských studní, ale měnit tkaniva teď, snažit se o změnu, by mohlo být osudné. Jejich meče mohly zabít také jej. Ve tmě prozářené pouze plamenem v jeho rukou přecházel z jedné pozice do druhé a po obličejích nad ním tančily stíny, po obličejích s vlčími čenichy a kozími tlamami, pokřivenými bolestí, jak jeho ohnivá čepel pronikala černými kroužky i těly pod nimi, jako by to byla voda. Trolloci se spoléhali na přesilu a zuřivý útok. Proti němu a jeho meči z jediné síly jako by stáli nehybně a beze zbraní.
Plamenný meč zmizel. Stále ve figuře zvané Vířící vítr stál mezi mrtvými. Poslední trollok, který padl, se ještě zmítal, kozí rohy škrábaly o rozlámanou dlažbu. Bezhlavý myrddraal samozřejmě stále máchal rukama a divoce kopal nohama. Půllidé neumírali rychle, i když přišli o hlavu.
Meč ještě pořádně nezmizel a z bezmračné hvězdné oblohy sjel stříbrný blesk.
První blesk s ohlušujícím prásknutím udeřil jenom o čtyři kroky dál. Svět zbělel a prázdnota se zbortila. Země pod nohama mu poskočila, jak udeřil další blesk a ještě jeden. Do té doby si ani neuvědomil, že leží na břiše. Ve vzduchu to praskalo. Zpola omámený se zvedl a málem upadl, když prchal před krupobitím blesků, jež za hromobití padajících budov rvalo ulici na kusy. Hnal se přímo vpřed a nestaral se, kam běží, hlavně že pryč.
Náhle se mu v hlavě vyčistilo natolik, že vnímal, kde je. Motal se po kamenné podlaze poseté popadanými kusy kamene, některé byly velké jako on. Tu a tam v podlaze zely tmavé zubaté díry. Kolem se zvedaly vysoké hradby a řady arkád, jedna nad druhou, táhnoucí se kolem dokola. Zbývala jen malá část střechy v jednom rohu. Jasně svítily hvězdy.
Trhaně udělal ještě krok a podlaha se pod ním propadla. Zoufale rozhodil rukama a pravačkou se s trhnutím zachytil o zubatý okraj. Kymácel se nad černočernou tmou. Nepoznal, jestli by spadl jenom pár sáhů do sklepa nebo do jámy míli hluboké. Mohl splést pásy vzduchu kolem okraje díry nad sebou, aby se mohl lépe vytáhnout, jenže... Sammael nějak vycítil i poměrně malé množství saidínu, které použil jako meč. Blesky sice udeřily s menším zpožděním, ale Rand netušil, jak dlouho mu trvalo, než zabil trolloky. Minut? Pár vteřin?
Švihl levou rukou a zachytil se okraje díry. Bolest už netlumila prázdnota, takže měl pocit, že mu do boku znovu zajíždí dýka. Před očima mu tančily kruhy. Horší, pravá ruka mu na drolícím se kameni klouzala a cítil, jak mu slábnou prsty. Bude muset...
Za zápěstí ho popadla čísi ruka. „Jsi hlupák,“ pravil jakýsi muž hlubokým hlasem. „Máš štěstí, že se nechci dívat, jak dneska umíráš.“ Začal ho tahat nahoru. „Pomůžeš mi?“ dožadoval se muž. „Nehodlám tě vláčet na hřbetě, ani pro tebe zabíjet Sammaela.“