Rand setřásl zděšení, natáhl ruku, popadl okraj díry a přes bolest v boku se vytáhl nahoru. Přes bolest se mu podařilo znovu dosáhnout prázdnoty a uchopit saidín. Neusměrnil, ale chtěl být připravený.
Když měl hlavu a ramena nad dírou v podlaze, uviděl druhého muže. Byl to velký chlapík o něco starší než on sám, s vlasy černými jako noc a kabátem černým jako ty, které nosili asha’mani. Rand ho ještě nikdy neviděl. Aspoň to nebyl nikdo ze Zaprodanců. Jejich tváře znal. Nebo si to aspoň myslel. „Kdo jsi?“ chtěl vědět.
Muž ho ještě tahal a zasmál se. „Řekněme, že tudy jenom procházím. Vážně si chceš zrovna teď povídat?“
Rand šetřil dechem, vyškrábal se nahoru a dostal z díry hrudník a boky. Náhle si uvědomil, že podlahu kolem zalévá záře jako měsíc v úplňku.
Ohlédl se přes rameno a uviděl Mashadara. Z balkonu se valilo ne chapadlo, nýbrž zářící stříbrošedá vlna a natahovala se jim přes hlavy. Klesala.
Rand bez přemýšlení zvedl volnou ruku a vzhůru vyletěl odřivous – tyč tekutého bílého ohně se prořízla vlnou spouštějící se k nim. Nejasně si uvědomil, že i muž vedle něj vypustil z ruky, kterou ho nedržel, druhou tyč světlého ohně, letící směrem k jeho. Setkaly se.
Randovi zvonilo v hlavě, jako kdyby to byl gong, až se zkroutil v křeči. Saidín i prázdnota se roztříštily. Všechno viděl dvakrát, arkády i kusy kamene na podlaze. Vypadalo to, že druhý muž je tu dvakrát, a oba si rukama svírali hlavu. Rand zamrkal a hledal Mashadara. Mlžná vlna zmizela. Záře na arkádách nad nimi zůstala, jenže byla méně jasná a slábla, jak se Randovi pročistil zrak. Před odřivousem zřejmě prchal i bezduchý Mashadar.
Nejistě se zvedl a napřáhl ruku. „Myslím, že bychom si měli pospíšit. Co se tu stalo?“
Druhý muž se zašklebil na Randovu ruku a vstal. Byl vysoký jako Rand, což bylo u všech kromě Aielů vzácnosti. „Nevím, co se stalo,“ prskl. „Utíkej, jestli chceš žít.“ Okamžitě se zařídil podle své rady a vyrazil k řadě otevřených oblouků. Ne k nejbližší zdi. Odtamtud se předtím vynořil Mashadar.
Rand, zápasící s prázdnotou, za ním kulhal, jak nejrychleji dokázal, ale než se dostali přes místnost, znovu udeřily blesky, bouře stříbrných šípů. Dva proletěly obloukem, následované duněním, jak za nimi padaly zdi, aspoň podle oblaků prachu a krupobití kamenů. Přikrčený, kašlající a s rukou přes obličej Rand proběhl rozlehlou místností, kde z otřásajících se arkád podpírajících strop padal déšť kamení.
Vyběhl na ulici dřív, než si to uvědomil, a udělal tři klopýtavé kroky, než se zarazil. Kvůli bolesti v boku by se nejraději předklonil, ale bál se, že by ho při tom zradily nohy. Ve zraněné noze ho píchalo. Měl pocit, že ho ten druhý drát z ohně a vzduchu do paty bodl už před rokem. Jeho zachránce tam stál a díval se na něj. Ačkoliv byl od hlavy k patě pokrytý prachem, dařilo se mu vypadat jako král.
„Kdo jsi?“ zeptal se Rand znovu. „Jeden z Taimových mužů? Nebo ses učil sám? Můžeš jít do Gaemlynu, víš, do Černé věže. Nemusíš žít ve strachu z Aes Sedai.“ Z nějakého důvodu se při tom muž zamračil. Rand nechápal proč.
„Já se Aes Sedai nikdy nebál,“ štěkl muž a pak se zhluboka nadechl. „Nejspíš bys měl odejít, ale jestli hodláš setrvat a zabít Sammaela, tak bys měl začít přemýšlet jako on. On vždycky rád každého muže zničil, pokud to bylo jen trochu možné, když už si ten druhý myslel, že má vítězství na dosah ruky. Pokud to nešlo, tak někde, kde si to ten člověk označil za své.“
„Brána,“ řekl Rand pomalu. Pokud se dalo říci, že si v Shadar Logothu něco označil za své, tak to musela být brána. „Čeká u brány. A nastavil pasti.“ A zřejmě rovněž ochrany, jako ty v Illianu, aby zachytil mužské usměrňování. Tohle si Sammael dobře naplánoval.
Muž se trpce zasmál. „Zřejmě dokážeš najít cestu. Jenom když tě někdo vede za ruku. Snaž se nezakopnout. Jestli se necháš zabít, spousta plánů se bude muset přepracovat.“ Obrátil se a vyrazil k boční uličce těsně před nimi.
„Počkej,“ zavolal Rand. Muž šel dál bez ohlížení. „Kdo jsi? Jaké plány?“ Muž zmizel v uličce.
Rand klopýtal za ním, ale když dorazil k ústí uličky, byla prázdná. Neporušené zdi se táhly dobře sto kroků k druhé ulici, kde záře prozrazovala další část Mashadara, muž však byl pryč. Což bylo zhola nemožné. Měl sice samozřejmě čas udělat průchod, pokud věděl jak, ale zbytek by byl vidět, a kromě toho kdyby spletl tolik saidínu, přímo by to křičelo.
Náhle si Rand uvědomil, že saidín necítil ani předtím, když muž usměrnil. Stačilo pouhé pomyšlení na to, jak se dva odřivousy setkaly, a znovu začal vidět dvojitě. Na okamžik znovu spatřil mužovu tvář, ostře, když všechno ostatní bylo rozmazané. Potřásal hlavou, dokud se mu nepročistil zrak. „Kdo ve Světle jsi?“ zašeptal. A po chvíli: „Co ve Světle jsi?“
Ať byl ten muž kdokoliv nebo cokoliv, byl pryč. A Sammael byl pořád v Shadar Logothu. Randovi dalo práci znovu sebrat prázdnotu, ale uspěl. Špína saidínu teď vibrovala, bzučela hluboko v jeho nitru. Sama prázdnota vibrovala. Ale svalová slabost a bolest ze zranění se vytratily. On dneska zabije jednoho ze Zaprodanců, než skončí noc.
S kulháním se plížil tmavými ulicemi a opatrně kladl nohy na zem. Nevydával žádný hluk, ale noc teď byla plná zvuků. V dálce se ozýval křik a hrdelní jek. Bezduchý Mashadar zabíjel všechno, co našel, a trolloci dnešní noci umírali v Shadar Logothu stejně jako kdysi dávno. Občas zahlédl nějaké trolloky, dva, pět, tucet, občas půlčlověka, ale těch bylo mnohem méně. Žádný si ho nevšiml a on je nechával na pokoji. Ne jen proto, že by Sammael zachytil každé usměrňování. Trolloci a myrddraalové, jež nezabil Mashadar, byli přesto mrtví. Sammael je téměř jistě přivedl po Cestách, jenomže si zřejmě neuvědomil, jak přesně si Rand poznačil zdejší bránu.
Kousek od náměstí s bránou se Rand zastavil a rozhlédl se kolem. Věž opodál vypadala celá. Nebyla tak vysoká jako některé jiné, ale vršek byl dobře pětadvacet sáhů nad zemí. Tmavý vstupní otvor u paty byl volný, dřevěné dveře dávno shnily a závěsy zrezivěly na prach. Tmou, prosvětlenou jen slabým světlem hvězd, pronikajícím dovnitř okny, pomalu vystupoval po schodech. Při každém kroku se mu od bot zvedaly obláčky prachu a při každém druhém kroku mu nohou projela bolest. Vzdálená bolest. Nahoře se opřel o hladký parapet, aby chytil dech. Mimoděk ho napadlo, že jestli tohle někdy zjistí Min, nedá mu pokoj. Min nebo Amys či Cadsuane.
Přes chybějící střechy viděl na velké náměstí, které v Aridholu bývalo z nejdůležitějších. Kdysi část pozemku pokrýval ogieří háj, ale třicet let poté, co postavili nejstarší část města, ogierové odešli a obyvatelé stromy podťali a dřevo použili na střechy pro rozšiřující se Aridhol. Ohromné náměstí obklopovaly paláce a zbytky paláců a na jednom konci byla veliká hromada rumu, ale uprostřed stála brána, vypadala jako vysoký a široký kus kamene. Nebyl dost blízko, aby viděl jemně vyřezané lístky a liány, které bránu pokrývaly, ale poznal kusy vysokého plotu, co kdysi stával kolem brány. Kov, tepaný s pomocí jediné síly, byl na hromadě a v noci se leskl bez jediné skvrnky rzi. Viděl také past, kterou kolem brány setkal a obrátil, aby ji nikdo kromě něj nemohl spatřit. Nedalo se poznat, jestli tudy trolloci a půllidé skutečně prošli, ale pokud ano, zanedlouho zemřou. Byla to ošklivá věc. Ať už tam dole Sammael nastražil jakékoliv pasti, Rand je neviděl, ale to ostatně čekal. Nejspíš taky nebyly zrovna příjemné.