Nejdřív Sammaela neviděl, ale pak se kdosi pohnul mezi kanelovanými sloupy paláce. Rand vyčkával. Chtěl si být jistý. Měl jenom jednu příležitost. Postava vyšla ze sloupoví a otáčela hlavu na všechny strany. Sammael, se sněhobílou krajkou na hrdle, čekal, že uvidí Randa vcházet na náměstí do léčky. Za ním záře v oknech paláce zesílila. Sammael se upřeně díval do tmy na náměstí a Mashadar se vyplazil z oken, hustá oblaka stříbrošedé mlhy se slévala a spojovala a zvedala se muži nad hlavu. Sammael popošel stranou a vlna se začala spouštět a cestou dolů nabírala rychlost.
Rand pohodil hlavou. Sammael patřil jemu. Prameny pro odřivous jako by se vytvořily samy i přes vzdálenou ozvěnu Cadsuanina hlasu. Zvedl ruku.
Tmou pronikl skřek, žena ječela neuvěřitelnou bolestí. Rand si všiml, jak se Sammael obrací k ohromné hromadě zdiva, zároveň s tím, jak se sám podíval stejným směrem. Na hromadě stála postava v kabátci a spodcích, rýsující se proti noční obloze, a její nohy se dotýkalo tenké Mashadarovo chapadlo. Žena s rozpaženýma rukama sebou zmítala, neschopná pohnout se z místa, a z jejího kvílení jako by bylo slyšet Randovo jméno.
„Liah,“ zašeptal. Mimoděk natáhl ruku, jako kdyby dosáhl přes celou tu dálku a mohl ji odtamtud vyprostit. Ale nic, čeho se dotkl Mashadar, se už nedalo zachránit, stejně jako by nic nezachránilo jej, kdyby mu Fain vbodl dýku do srdce. „Liah,“ zašeptal. A z ruky mu vyskočil odřivous.
Její postava jako by tam ještě chvíli setrvala, úplně černá a sněhově bílá, a pak byla pryč, zemřela dřív, než začala její agónie.
Rand s výkřikem švihl odřivousem na náměstí, rum se sypal sám a on seslal smrt mimo čas – a pustil saidín dřív, než se bílá tyč dotkla Mashadarova jezera, jež se nyní valilo přes náměstí a vzdouvalo se kolem brány směrem k řekám, zářící šedi, které vytékaly z dalších míst na protější straně. Sammael musel být mrtev. Musel. Neměl čas utéci, neměl čas setkat průchod, a i kdyby ano, Rand by byl cítil saidín při práci. Sammael byl mrtev, zabilo ho zlo skoro tak velké, jako byl sám. Po prázdnotě proběhly pocity. Rand se chtěl smát či plakat. Přišel sem zabít jednoho ze Zaprodanců a místo toho zabil ženu, kterou tu zanechal jejímu osudu.
Dlouho jenom stál na věži a dorůstající měsíc ve třetí čtvrti se posouval po obloze. Stál tam a díval se, jak Mashadar cele vyplnil náměstí, až nad hladinou mlhy vyčníval jen vršek brány. Mlha pomalu řídla, šla na lov jinam. Kdyby byl Sammael naživu, mohl teď Draka Znovuzrozeného snadno zabít. Rand si nebyl jist, jestli by mu na tom záleželo. Nakonec otevřel průchod pro klouzání a udělal plošinu, kotouč bez zábradlí, zpola bílý a zpola černý. Klouzání bylo pomalejší než cestování, cesta do Illianu mu trvala nejméně půl hodiny, a celou tu dobu si opakoval Liažino jméno, bičoval se jím. Chtěl plakat. Ale zřejmě zapomněl, jak se to dělá.
Čekali na něj v Královském paláci v trůnním sálu. Bashere, Dashiva a ostatní asha’mani. Sál byl úplně stejný jako ten na druhé straně náměstí, včetně kandelábrů, výjevů vytesaných do mramorových stěn a dlouhého bílého stupínku. Přesně stejný, jenom byl ve všech směrech o maličko větší, a místo devíti křesel na stupínku stálo pouze jediné, velký zlacený trůn s opěrkami pro ruce ve tvaru panterů a devíti jako pěst velkými zlatými včelami, které by byly vidět nad hlavou člověka sedícího na podušce. Rand se unaveně posadil na schůdky ke stupínku.
„Soudím, že Sammael je mrtvý,“ řekl Bashere a prohlédl si ho od hlavy k patě, jak měl na sobě roztrhaný kabát a prach.
„Je mrtvý,“ řekl Rand. Dashiva si hlasitě vydechl úlevou.
„Město je naše,“ pokračoval Bashere. „Nebo bych měl říci tvé.“ Náhle se zasmál. „Boje skončily docela rychle, jakmile správní lidé zjistili, že jsi přišel ty. Nakonec to stejně za moc nestálo.“ Na roztrženém rukávě kabátu měl skvrnu zaschlé krve. „Rada se nemůže dočkat, až se vrátíš,“ dodal s hořkým úsměvem.
Na konci trůnního sálu stálo osm zpocených mužů již ve chvíli, kdy Rand vstoupil. Měli tmavé hedvábné kabátce se zlatou a stříbrnou výšivkou na klopách i rukávech a záplavu krajky u krku a na zápěstích. Někteří měli plnovous a oholený horní ret, avšak každý měl přes prsa širokou šerpu ze zeleného hedvábí s devíti zlatými včelami.
Na Bashereho pokyn ihned přistoupili a s každým třetím krokem se Randovi klaněli, až by si mohl člověk myslet, že má na sobě ten nejlepší šat. Vysoký chlapík musel být vůdce, kulatolící muž s bradkou s přirozenou důstojností, kterou však napínaly starosti. „Můj pane Draku,“ řekl a znovu se uklonil s rukama na srdci. „Odpusť, ale nemůžeme nikde najít urozeného pána Brenda a –“
„Nenajdete ho,“ opáčil Rand suše.
Při Randově tónu muži zacukal sval na tváři. „Jak říkáš, můj pane Draku,“ zamumlal. „Jsem urozený pán Gregorin den Lushenos, můj pane Draku. V nepřítomnosti urozeného pána Brenda mluvím za radu devíti. Nabízíme ti...“ Zuřivě zamával na menšího bezvousého muže, který popošel dopředu s poduškou ovinutou kusem zeleného hedvábí, „...nabízíme ti Illian.“ Menší muž rychle stáhl látku a odhalil těžkou zlatou obroučku z vavřínových listů, dva couly širokou. „Město je samozřejmě tvoje,“ pokračoval Gregorin celý nesvůj. „Ukončili jsme veškerý odpor. Nabízíme ti korunu a trůn a celý Illian."
Rand zíral na korunu na podušce a nehnul ani svalem. Lidé si mysleli, že se chce stát králem v Tearu, báli se, že to udělá v Cairhienu a Andoru, ale doposud mu korunu nikdo nenabídl. „Proč? To se Mattin Stepaneos nemůže dočkat, až se zřekne trůnu?“
„Král Mattin zmizel přede dvěma dny,“ řekl Gregorin. „Někteří z nás se obávají... Obáváme se, že by s tím mohl mít něco společného urozený pán Brend. Brend má...“ Polkl. „Brend měl na krále hodně velký vliv, dalo by se říci příliš velký, ale v posledních měsících měl jinou práci a Mattin se začal znovu prosazovat.“
Když se Rand natáhl pro Vavřínovou korunu, z ušmudlaných rukávů kabátu a košile mu visely kusy látky. Drak ovíjející se kolem jeho předloktí se ve světle svítilen třpytil stejně jasně jako zlatá koruna. Obrátil ji v rukou. „Pořád jste mně neřekli proč. Protože jsem vás porazil?“ Dobyl Tear i Cairhien, ale v obou zemích se někteří postavili proti němu. Pořád to však byl jediný způsob.
„Částečně,“ přitakal Gregorin suše. „Ale i tak bychom si možná zvolili někoho z nás. Králové už dřív vzešli z rady. Ale díky obilí, které jsi sem nechal poslat z Tearu, o tobě každý mluví zároveň se Světlem. Bez toho by mnoho lidí pomřelo hlady. Brend dával každý pecen chleba vojsku.“
Rand zamrkal a ucukl rukou, jak se píchl do prstu. Mezi vavřínovými lístky na koruně byly ostré hroty mečů. Jak tomu bylo dlouho, co Tairenům nařídil prodávat obilí svým dávným nepřátelům, kdy mohli prodávat, nebo odmítnout a zemřít? Neuvědomil si, že v tom pokračovali i poté, co začal připravovat vpád do Illianu. Možná se báli s tím přijít, ale taky se báli přestat. Snad si nějaké právo na tuto korunu přece jen vysloužil.
Nesměle si nasadil kroužek vavřínových lístků na hlavu. Polovina mečů měla hroty nahoru, druhá dolů. Tuto korunu nikdo nenosil lhostejně nebo s klidem.
Gregorin se hbitě uklonil. „Světlo sviť na Randa al’Thora, krále Illianu,“ odříkal a sedm ostatních urozených pánů se uklonilo a zamumlalo: „Světlo sviť na Randa al’Thora, krále Illianu.“