Sehnal dvouříčské muže, řekl jim, aby si osedlali koně, a nevšímal si jejich klanění, přičemž to většinou vypadalo, že je to napadlo až na poslední chvíli. Dokonce i Faile říkala, že dvouříčtí lidé občas zacházejí s klaněním příliš daleko. Říkala, že se pořád snaží přijít na to, jak se chovat k urozenému pánovi. Perrina napadlo, že na ně zařve: „Já nejsem urozenej pán!“ ale udělal to předtím a nikdy to nezabralo.
Když všichni vyrazili ke svým koním, Dannil Lewin a Ban al’Seen se zdrželi. Byli to bratranci, oba hubení jako tyčky, byli si hodně podobní, až na to, že Dannil nosil kníry raději zahnuté dolů v tarabonském stylu, kdežto Ban měl svoje kníry jen jako úzkou tmavou čárku podle módy z Arad Domanu, pod nosem připomínajícím krumpáč. Uprchlíci přinesli do Dvouříčí hodně novot.
„Ten asha’man půjde s náma?“ zeptal se Dannil. Když Perrin zavrtěl hlavou, vydechl si úlevou tak silně, až se mu husté kníry zavlnily.
„A co ty Aes Sedai?“ vyzvídal nervózně Ban. „Ty teď budou volný, co? Totiž, Rand je volnej. Teda pán Drak. Nemůžou bejt vězněný napořád, ne Aes Sedai.“
„Vy dva jenom připravte všechny na cestu,“ řekl Perrin. „A starosti s Aes Sedai nechte na Randovi.“ Ti dva sebou dokonce i stejně cukali. Dva prsty se zvedly, aby se stejně ustaraně poškrábaly v knírech, a Perrin prudce sundal ruku od své brady. Když se muž škrábal ve vousech, vypadal, jako by měl blechy.
Tábor ve chvilce překypoval energií. Všichni čekali, že brzy vyrazí na cestu, přesto každý nechal něco nedoděláno. Sloužící a kočí zajatých Aes Sedai chvatně nakládali poslední věci do vozů a za chřestění postrojů začali připřahat tahouny. Cairhieňané a Mayenerové zřejmě byli všude, kontrolovali sedla a uzdy. Na všechny strany se rozbíhali neodění gai’šainové, ačkoliv Aielové zřejmě neměli moc příprav.
Záblesky světla za vozy ohlásily odchod Taima a asha’manů. Z toho se Perrin cítil lépe. Z devíti, kteří zůstali, další kromě Dashivy byl ve středních letech, rozložitý chlapík s obličejem sedláka, a jeden, z řídkými třásněmi bílých vlasů, mohl být docela dobře dědečkem. Ostatní byli mladší, někteří skoro kluci, a přesto všechen zmatek sledovali s ovládáním mužů, kteří něco podobného viděli už tucetkrát. Drželi se však blízko sebe, všichni kromě Dashivy, jenž stál opodál a hleděl do prázdna. Perrin si připomněl, co Taim o chlapíkovi říkal, a doufal, že jenom sní s otevřenýma očima.
Randa našel, jak sedí na dřevěné bedně s lokty na kolenou. Sulin a Nandera mu poklidně dřepěly po boku a obě se nápadně nedívaly na meč, který měl u pasu. Nedbale držíce své oštěpy a puklíře potažené hovězinou, tady, uprostřed lidí věrných Randovi, dávaly pozor na všechno, co se v jeho blízkosti šustlo. Min seděla u jeho nohou na zemi a usmívala se na něj.
„Doufám, že víš, co děláš, Rande,“ pravil Perrin a posunul si sekeru, aby si mohl dřepnout na paty. Kromě Randa, Min a obou Děv nebyl nikdo dost blízko, aby ho slyšel. Perrin se bez úvodu vrhl do toho, čeho si za dopoledne všiml. A taky pověděl, co vyčenichal, ačkoliv to takhle neřekl. Rand nepatřil k té hrstce lidí, kteří o něm a o vlcích věděli. Perrin to vykládal, jako by všechno viděl a slyšel. Asha’mani a moudré. Asha’mani a Aes Sedai. Moudré a Aes Sedai. Celý ten propletenec, jako troud, který by každou chvíli mohl vzplát plamenem. Ani dvouříčské muže neušetřil. „Dělají si starosti, Rande, a jestli si oni lámou hlavu, tak si můžeš být jistej, že některý Cairhieňani myslí na to, že s tím něco podniknou. Nebo Taireni. Možná jen na to, jak pomoct vězňům uniknout, možná na něco horšího. Světlo, umím si představit Dannila a Bana a padesát dalších, jak jim pomáhají utýct, kdyby jenom věděli jak na to.“
„Myslíš, že něco jiného by bylo o tolik horší?“ zeptal se Rand tiše a Perrina zasvrběla kůže.
Pohledem před Randem neuhnul. „Tisíckrát,“ řekl stejně tichým hlasem. „Nezúčastním se vraždění. Jestli ty ano, tak se ti postavím.“ Ticho se táhlo, neuhýbavý modrošedý pohled se střetával s neuhýbavým zlatým.
Min se na oba střídavě zamračila a pak rozčileně zachrčela. „Vy dva mamlasové! Rande, víš, že bys nikdy takovej rozkaz nevydal, ani nedovolil, aby ho vydal někdo jinej. Perrine, ty víš, že by to neudělal. A teď se vy dva přestaňte chovat jako dva cizí kohouti na jednom smetišti.“
Sulin se zachechtala, ale Perrin se chtěl zeptat Min, jak moc si je jistá, ačkoliv to nebyla otázka, kterou by tady mohl vyslovit nahlas. Rand si prohrábl vlasy, pak potřásl hlavou a vypadal úplně jako člověk, který nesouhlasí s někým, kdo není přítomen. Nesouhlasí s hlasem, co slýchávají šílenci.
„Není to nikdy snadné, že?“ pravil Rand po chvíli a zatvářil se smutně. „Hořkou pravdou je, že já nevím, co by bylo horší. Nemám žádné dobré možnosti. Ony si to rozhodly samy.“ Tvářil se sklíčeně, ale v jeho pachu vřel hněv. „Živé nebo mrtvé, jsou jako mlýnský kámen, který vleču na zádech, a tak nebo tak, můžou mi zlomit vaz.“
Perrin sledoval jeho pohled k zajatým Aes Sedai. Nyní stály, a všechny pohromadě, i když se jim dařilo stát kousek od těch tří, které byly utišeny. Moudré kolem nich dávaly strohé rozkazy, podle toho, jak mávaly rukama a jak se sestry tvářily napjatě. Moudré možná budou lepší jako jejich strážkyně, než by byl Rand. Kdyby si jen mohl být jistý.
„Vidělas něco, Min?“ optal se Rand.
Perrin sebou trhl a varovně se podíval na Sulin a Nandera, ale Min se tiše zasmála. Opřela se Randovi o koleno a skutečně vypadala jako ta Min, již znával, poprvé od chvíle, co ji našel u studní. „Perrine, ony o mně vědí. Moudrý, Děvy, možná všechny. A je jim to jedno.“ Měla nadání, které udržovala v tajnosti, stejně jako on své vztahy s vlky. Občas kolem lidí vídala obrazy a aury a občas věděla, co znamenají. „Nemůžeš vědět, jaký to je, Perrine. Bylo mi dvanáct, když to začalo, a nevěděla jsem, že to mám držet v tajnosti. Všichni si mysleli, že si jenom vymejšlím. Dokud jsem neřekla, že se muž z vedlejší ulice ožení se ženskou, se kterou jsem ho viděla, jenomže on už byl ženatej. Když jí utekl, přivedla si jeho žena do domu mý tetičky dav a tvrdila, že za to můžu, že jsem na jejího manžela použila jedinou sílu nebo jsem ty dva dala dohromady nějakým lektvarem.“ Min jenom zakroutila hlavou. „Neměla v tom jasno. Jenom to chtěla na někoho hodit. Taky se povídalo, že jsem temná družka. Předtím museli být ve městě nějací bělokabátníci a snažili se lidi rozeštvat. Zkrátka, teta Rana mě přesvědčila, abych řekla, že jsem je jen slyšela, jak si povídají, a teta Miren slíbila, že mě vyplatí za to, že šířím drby, a teta Jan prohlásila, že mě potrestá. Samozřejmě to neudělaly – znaly pravdu – ale kdyby se nechovaly tak věcně, že jsem ještě malá, ty lidi mi mohli ublížit nebo mě dokonce zabít. Většina lidí není ráda, když někdo zná jejich budoucnost. Většina lidí ji nechce ani znát sama, aspoň pokud není dobrá. Dokonce ani moje tety to nechtěly. Ale pro Aiely jsem něco jako moudrá ze zdvořilosti.“
„Někdo některé věci umí, jiný ne,“ utrousila Nandera, jako by to bylo dostatečné vysvětlení.
Min se opět zasmála a dotkla se jejího kolene. „Děkuju.“ Zkřížila pod sebou nohy a vzhlédla k Randovi. Už se zase smála a zářila. To platilo, i když byla vážná. Vážná a ne zrovna potěšená. „Co se tvý otázky týče, nic užitečnýho. Taim má krev v minulosti a krev v budoucnosti, jenže tos mohl klidně uhádnout. Je nebezpečnej. Ti zřejmě sbírají obrazy jako Aes Sedai.“ Úkosem se zpod dlouhých řas podívala na Dashivu a ostatní asha’many, takže bylo jasné, koho tím mínila. Většina lidí kolem sebe mívala jen pár obrazů, ale Min tvrdila, že Aes Sedai a strážci je mají vždycky. „Potíž je, že to, co vidím, je všecko rozmazaný. Myslím, že je to proto, že drží jedinou sílu. To zřejmě často platí i u Aes Sedai, a je to horší, když skutečně usměrňují. Kiruna a ta její banda kolem sebe mají spoustu věcí, ale drží se tak blízko u sebe, že je to všecko... no... většinou to splývá dohromady. A u zajatkyň je to ještě nejasnější.“