„Na zajatce se vykašli,“ řekl jí Rand. „To by řekly ony.“
„Ale Rande, pořád mám pocit, že je tu něco důležitýho, jenom kdybych na to přišla. Musíš to vědět.“
„Když nevíš všechno, musíš pokračovat s tím, co víš,“ ocitoval Rand trpce. „Já zřejmě nikdy nevím všechno. Většinou to stačí jen tak tak. Ale nedá se nic dělat, jen jít dál, nic jiného.“ Vůbec to nebyla otázka.
Přirázoval si to k nim Loial překypující energií i přes očividnou únavu. „Rande, říkají, že jsou připravení jít, ale tys mi slíbil, že si se mnou promluvíš, dokud to je ještě čerstvé.“ Náhle rozpačitě zastříhal ušima a do dunivého hlasu se mu vloudil žalostný podtón. „Promiň. Vím, že to není radostné. Ale musím to vědět. Kvůli knize. Kvůli věkům.“
Rand se smíchem vstal a lehce zatahal ogiera za otevřený kabát. „Kvůli věkům? To všichni spisovatelé mluví takhle? Nedělej si starosti, Loiale. Až ti to povím, bude to pořád čerstvé. Nezapomenu.“ Přes jeho úsměv z něj byl na okamžik cítit ponurý, nakyslý pach, ale hned zmizel. „Ale až budeme zpátky v Cairhienu, až se všichni vykoupeme a vyspíme v posteli.“ Rand zamával na Dashivu, aby přišel blíž.
Muž nebyl hubený, ale pohyboval se váhavě, kradmo, s rukama sepjatýma v pase, takže tak vypadal. „Můj pane Draku?“ zeptal se a naklonil hlavu.
„Dokážeš udělat průchod, Dashivo?"
„Ovšem.“ Dashiva si začal mnout ruce a špičkou jazyka olizovat rty, až Perrina napadlo, jestli je ten muž vždycky tak nervózní, nebo je to jenom tím, že mluví s Drakem Znovuzrozeným. „Totiž, M’hael učí cestování, jakmile se ukáže, že je student dost silnej.“
„M’hael?“ optal se Rand mrkaje.
„Titul pána Mazrima Taima, můj pane Draku. Znamená to ‚vůdce‘. Ve starým jazyce.“ Dařilo se mu, že jeho úsměv vypadal zároveň nervózně i povýšeně. „Na statku jsem hodně četl. Přečetl jsem každou knížku, kterou přinesli formani.“
„M’hael,“ zamumlal Rand odmítavě. „Ať je to jak chce. Udělej mi průchod ke Cairhienu, Dashivo. Je čas zjistit, co vyváděl svět, když jsem byl mimo, a co s tím budu muset podniknout.“ Teď se zasmál, lítostivě, ale Perrina z toho zvuku zasvrběla kůže.
3
Kopec Zlatého úsvitu
Na rozlehlém nízkém kopci několik mil severovýchodně od města Cairhien, hodný kus cesty od silnic i lidských obydlí, se objevila svislá čára jasného světla, vyšší než muž na koni. Na všechny strany se táhly mírné terénní vlny. Na celé míle daleko se objevil jenom tu a tam nějaký ten keřík, až k lesu, který pláň obklopoval. Tráva padala, když se světlo jakoby otočilo a rozšířilo do obdélníkového otvoru do vzduchu. Nemálo suchých stébel bylo podélně rozříznuto, jak by to nedokázala žádná břitva. Rozřízla je díra ve vzduchu.
Jakmile byl průchod zcela otevřen, vyhrnulo se z něj množství zahalených Aielů, mužů i Děv, kteří se rozběhli do všech stran a obstoupili kopec. Téměř skryti v tom proudu byli čtyři bystroocí asha’mani, již zaujali postavení kolem samotného průchodu a obhlíželi okolní krajinu. Nikde se nic nehýbalo, jen vítr, prach, vysoká tráva a v dálce větve stromů, přesto každý asha’man studoval scénu se zaujetím hladovějící káně pátrající po králíkovi. Králík dávající pozor na káni mohl být stejně pozorný, ale nikdy by se nezmohl na to, aby působil tak hrozivě.
Proud lidí byl nepřerušený. Jednu chvíli se ven hnali Aielové, vzápětí po dvou procválali cairhienští ozbrojenci na koních s karmínovým Praporcem Světla, který se zvedl, jakmile praporečník projel průchodem, v čele. Bez zastávky vzal Dobraine své muže, v přilbách a s plechovými rukavicemi, stranou a začal je řadit kousek po svahu do přesných řad, s kopími skloněnými stejným směrem. Byli to zkušení veteráni, připravení se na jeho pokyn otočit libovolným směrem a zaútočit.
V patách posledních Cairhieňanů projel Perrin na Tanečníkovi, šedák jedním krokem přešel z kopce pod Dumajskými studnami na kopec v Cairhienu. Perrin se mimoděk sehnul. Vrcholek průchodu měl hodný kus nad hlavou, jenže on viděl, jaké škody může otevírající se průchod napáchat, a nehodlal zkoušet, nakolik je bezpečnější, když stojí klidně. Za ním hned následovali Loial a Aram – ogier, opěšalý, s dlouhou sekerou přes rameno, přidřepl – a potom dvouříčtí muži, krčící se v sedle ještě značný kus za průchodem. Rad al’Dai nesl praporec s červenou vlčí hlavou, Perrinův praporec, protože to každý tvrdil, a Tell Lewin Rudého orla.
Na ty se Perrin snažil nedívat, zvlášť na Rudého orla. Dvouříčtí chtěli mít obojí. Perrin byl urozený pán, takže musel mít prapory. Byl urozený pán, ale když jim nařídil, aby se těch zatracených praporů zbavili, nikdy nezmizely na dlouho. Červená vlčí hlava ho označovala za něco, čím nebyl a být nechtěl, kdežto Rudý orel... Více než dva tisíce let poté, co Manetheren zahynul v trollockých válkách, a skoro tisíc let poté, co Andor spolkl tu část, jež kdysi bývala Manetherenem, se tento prapor pro každého Andořana rovnal vzpouře. V hlavách některých lidí se stále vynořovaly staré pověsti. Samozřejmě už po několik pokolení si Dvouříčtí téměř neuvědomovali, že jsou Andořané, ale královny své názory neměnily tak snadno.
S novou královnou Andoru se sešel před dávnými časy, aspoň mu to tak připadalo, v Tearském Kameni. Tenkrát ještě nebyla královna – a doopravdy jí nebude do své korunovace v Caemlynu – ale Elain vypadala jako docela příjemná mladá žena, a hezká, ačkoliv on si na světlovlásky nepotrpěl. Byla trochu moc zaujatá sama sebou, samozřejmě, poněvadž byla dědičkou, dcerou královny. A rovněž Randem, pokud miliskování za rohem něco znamenalo. Rand jí chtěl předat nejenom Lví trůn Andoru, ale i Sluneční trůn Cairhienu. Určitě pak bude dost vděčná, aby nechala projít vlající vlajku, která v podstatě nic neznamená. Perrin pozoroval dvouříčské muže, jak se řadí za oběma korouhvemi, a jen potřásl hlavou. V každém případě si s tímhle bude lámat hlavu někdy jindy.
Dvouříčtí muži neměli preciznost cairhienských ozbrojenců, většinou to byli kluci jako Tod, sedláci a ovčáci, přesto věděli, co dělat. Každý pátý muž uchopil otěže ještě dalších čtyř koní, zatímco jezdci chvatně sesedali, dlouhé luky již měli napjaté a v rukou. Ti na zemi se rozestavili do nepříliš rovných řad a rozhlíželi se kolem spíš se zájmem než ostražitě, nicméně toulce si kontrolovali zkušenými pohyby a luky zvládali obratně, dlouhé dvouříčské luky, jež i s nasazenými tětivami byly dlouhé, skoro jako byli vysocí muži, kteří je napínali. A jedině oni s těmito luky dostřelili dál, než by kdokoliv, kdo nepocházel z Dvouříčí, považoval za možné. A oni taky dokázali zasáhnout, nač zamířili.
Perrin doufal, že dnes toho nebude třeba. Občas snil o světě, kde to nikdy nebylo třeba. A Rand...
„Věříš, že mí nepřátelé spali, zatímco jsem já byl... pryč?“ řekl Rand náhle, když stáli a čekali, až Dashiva otevře průchod. Měl na sobě kabátec, který vyhrabali někde ve vozech, dobře střižené zelené sukno, ale těžko takový, na jaké byl nyní zvyklý. Pokud by nestáhl kabátec z nějakého strážce či cadin’sor z Aiela, byl to jediný kus oděvu v celém táboře, který mu padl. Pravda, mysleli byste si, že bude trvat na hedvábí a jemně výšivce, podle toho, jak nechal vozy prohledat od vrchu dolů, včera a ještě ráno.