Anči zvedla hlavu. “Dobrou noc,” povídá tiše a nastaví zcela prostě rty. Prokop se k nim skloní, vdechne na ně polibek, jak jemný jen umí, a už se ani neodváží ji doprovodit dál; stojí a trne, a pak se klidí až na druhý konec zahrady, kam nepronikne ani paprsek z jejího okna: stojí a vypadá, jako by se modlil. Nikoliv, není to modlitba; je to jen nejkrásnější noc života.
XIII.
Když svítalo, nemohl už vydržet doma: umínil si, že poběží natrhat květin; pak je položí na práh Ančiny ložnice, a až ona vyskočí… Okřídlen radostí vykradl se Prokop z domu málem už ve čtyři ráno. Lidi, je to krása; každý květ jiskří jako oči (ona má mírné, veliké oči kravičky) (ona má tak dlouhé řasy) (teď spí, má víčka oblá a něžná jako vajíčka holubí) (bože, znát její sny) (má-li ruce složeny na prsou, zvedají se dechem; ale má-li je pod hlavou, tu jistě se jí shrnul rukáv a je vidět loket, kolečko drsné a růžové) (onehdy říkala, že spí dosud v železné dětské postýlce) (říkala, že v říjnu jí bude už devatenáct) (má na krku mateřské znamínko) (jak jen je možno, že mne má ráda, to je tak divné), vskutku, nic se nevyrovná kráse letního jitra, ale Prokop se dívá do země, usmívá se, pokud to vůbec dovede, a putuje samými závorkami až k řece. Tam objeví – ale u druhého břehu – poupata leknínů; tu zhrdaje vším nebezpečím se svlékne, vrhne se do hustého slizu zátoky, pořeže si nohy o nějakou zákeřnou ostřici a vrací se s náručí leknínů. Leknín je květina poetická, ale pouští ošklivou vodu z tučných stvolů; i běží Prokop s poetickou kořistí domů a přemýšlí, z čeho by udělal na svou kytku pořádnou manžetu. Vida, na lavičce před domem zapomněl doktor svou včerejší Političku. Prokop ji chutě trhá, zhola přehlížeje jakousi balkánskou mobilizaci, i to, že se houpe nějaké ministerstvo a že někdo v černém rámečku zemřel, oplakáván ovšem celým národem, a balí do toho mokré řapíky. Když pak se chtěl s pýchou podívat na své dílo, hrklo v něm hrozně. Na manžetě z novin našel totiž jedno slovo. Bylo to KRAKATIT.
Chvíli na to strnule koukal nevěře prostě svým očím. Pak rozbalil se zimničným spěchem noviny, rozsypal celou nádheru leknínů po zemi a našel konečně tento inzerát: “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.” Nic víc. Prokop si vytíral oči a četl znova: “Ing. P. ať udá svou adresu. Carson.” Co u všech všudy… Kdo je to, ten Carson? A jak ví, hrome, jak může vědět… Popadesáté četl Prokop záhadný inzerát: “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu.” A pak ještě “Carson, hl. p.” Víc už se z toho vyčíst nedalo.
Prokop seděl jako praštěný palicí. Proč, proč jen jsem vzal ty proklaté noviny do rukou, mihlo se mu zoufale hlavou. Jakže to tam je? “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu.” Ing. P., to znamená Prokop; a Krakatit, to je právě to zatracené místo, to zamžené místo tadyhle v mozku, ten těžký nádor, to, nač si netroufal myslet, s čím chodil tluka hlavou do zdí, to, co už nemělo jména, – jakže to tu stojí? “KRAKATIT!” Prokop vytřeštil oči vnitřním nárazem. Najednou viděl… tu jistou olovnatou sůl, a rázem se mu rozvinul zmatený film paměti: předlouhý, zuřivý zápas v laboratoři s tou těžkou, tupou, netečnou látkou; slepé a sviňské pokusy, když selhávalo vše, žíravý ohmat, když vztekem ji drobil a drtil v prstech, leptavá chuť na jazyku a čpavý dým, únava, jíž usínal na židli, stud, zarytost a najednou – snad ve snu či jak – poslední nápad, pokus paradoxní a zázračně jednoduchý, fyzikální trik, jehož doposud neužil. Viděl teninké bílé jehličky, jež konečně smetl do porcelánové krabice, přesvědčen, že to zítra pěkně bouchne, až to zapálí v pískové jámě tam v polích, kde byla jeho velmi protizákonná pokusná střelnice. Viděl svou laboratorní lenošku, z níž čouhá koudel a dráty; tam tehdy se stočil jako unavený pes a patrně usnul, neboť byla úplná tma, když za strašlivé exploze a řinkotu skla se skácel i s lenoškou na zem. Pak přišla ta prudká bolest na pravé ruce, neboť něco mu ji rozseklo; a potom – potom –
Prokop vraštil čelo bolestně prudkým rozpomínáním. Pravda, tady je přes ruku ta jizva. A potom jsem chtěl rozsvítit, ale žárovky byly prasklé. Pak jsem hmatal potmě, co se to stalo; na stole plno střepů, a tuhle, kde jsem pracoval, je zinkový plech pultu roztrhán, zkroucen a seškvařen a dubová tabule rozštípnuta, jako by do ní sjel blesk. A pak jsem nahmátl tu porcelánovou krabici, a byla celá, a tehdy teprve jsem se zděsil. Tohle, ano, tohle tedy byl Krakatit. A potom –
Prokop už nevydržel sedět; překročil rozsypané lekníny a běhal po zahradě hryže si rozčilením prsty. Potom jsem někam běžel, přes pole, přes oranice, několikrát jsem se svalil, bože, kde to vlastně bylo? Tady byla souvislost vzpomínek rozhodně porušena; nepochybná je jenom hrozná bolest pod čelními kostmi a jakási okolnost s policií, potom jsem mluvil s Jirkou Tomšem a šli jsme k němu, ne, jel jsem tam drožkou; byl jsem nemocen a on mne ošetřoval. Jirka je hodný. Proboha, jak to bylo dál? Jirka Tomeš řekl, že jede sem, k tátovi, ale nejel; hleďme, je to divné; zatím já jsem spal či co –
Tu krátce, jemně zazněl zvonek; šel jsem otevřít, a na prahu stála dívka s tváří zastřenou závojem.
Prokop zasténal a zakryl si obličej rukama. Ani nevěděl, že sedí na lavičce, kde této noci mu bylo hladit a konejšit někoho jiného. “Bydlí tady pan Tomeš?” ptala se udýchaně; asi běžela, kožišinku měla zrosenou deštěm, a náhle, náhle zvedla oči –
Prokop málem zavyl útrapou. Viděl ji, jako by to včera bylo: ruce, maličké ruce v těsných rukavičkách, rosička dechu na hustém závoji, pohled čistý a plný hoře; krásná, smutná a statečná. “Vy ho zachráníte, že?” Dívá se na něho zblízka vážnýma, matoucíma očima a mačká nějaký balíček, nějakou silnou obálku s pečetěmi, tiskne ji k prsoum rozčilenýma rukama a přemáhá se všemožně –
Prokopa jako by udeřilo do tváře. Kam jsem dal ten balíček? Ať kdokoliv je ta dívka: slíbil jsem, že jej odevzdám Tomšovi. Ve své nemoci… jsem na všecko zapomněl; nebo jsem… spíš… na to nechtěl myslet. Ale teď – Musí se teď nalézt, toť jasno.
Skokem vyběhl do svého pokoje a rozhazoval zásuvky. Není, není, není tu nikde. Podvacáté přehazoval svých pět švestek, list po listu a kus po kuse; pak usedl prostřed toho strašného nepořádku jako nad zříceninami Jeruzaléma a ždímal si čelo. Buď to vzal doktor nebo Anči nebo řehtavá Nanda; jinak to už není možno. Když toto nezvratně a detektivně zjistil, pocítil jakousi nevolnost nebo zmatek a jako ve snu šel ke kamnům, sáhl hluboko dovnitř a vyňal… hledaný balíček. Přitom se mu nejasně zdálo, že jej tam kdysi uložil sám, kdysi, když ještě nebyl… docela zdráv; nějak se upomínal, že v onom stavu mrákot a blouznění jej pořád musel mít v posteli a zuřil, když mu jej brali, a že se ho přitom hrozně bál, neboť pojil se k němu mučivý neklid a stesk. Patrně jej tam se lstivostí blázna ukryl sám před sebou, aby měl od něho pokoj. Čert se ostatně vyznej v tajemstvích podvědomí; teď je to tady, ta silná převázaná obálka s pěti pečetěmi, a na ní napsáno “Pro pana Jiřího Tomše”. Snažil se vyčíst něco bližšího z toho zralého a pronikavého písma; ale místo toho viděl zastřenou dívku, jak ždímá obálku v třesoucích se prstech; teď, teď zase zvedá oči… Přivoněl žíznivě k balíčku: voněl slabounce a vzdáleně.