“Divné, že?” šklebil se pan Carson. “Já to mám, panečku, napsáno: V úterý dne toho a toho v deset třicet pět a několik vteřin porucha na všech stanicích od Revalu a tak dále. A nám v tu samou vteřinu ,sama od sebe‘, jak vy račte říkat, exploduje jistá část vašeho Krakatitu. Eh? Co? Detto příští pátek v deset dvacet sedm a několik vteřin porucha a výbuch. Item příští úterý v deset třicet výbuch a porucha. A tak dále. Výjimečně, jaksi proti programu taky jednou porucha v pondělí v deset dvacet devět třicet sekund. Detto výbuch. Klape to na vteřinu. Osmkrát v osmi případech. Špás, že? Co o tom soudíte?”
“N… nevím,” mumlal Prokop.
“Tak teda ještě něco,” spustil pan Carson po delším hloubání. “Pan Tomeš u nás pracoval. Neumí nic, ale něco ví. Pan Tomeš si dal do laboratoře postavit vysokofrekvenční generátor a zamkl nám dvéře před nosem. Lump. Jakživ jsem neslyšel, že by se v obyčejné chemii pracovalo s vysokofrekvenčními mašinami, co? Co byste řekl?”
“Nu… ovšem,” uhýbal Prokop s neklidným pohledem na svůj vlastní zánovní agregát postavený v koutě.
Pan Carson chytl čile tento pohled. “Hm,” řekl, “taky tu máte takovou hračku, že? Pěkný transformátorek. Co vás stál?”
Prokop se zamračil, ale pan Carson počal tiše zářit. “Tak si myslím,” povídal s rostoucí blažeností, “že by to byla báječná věc, kdyby se povedlo v nějaké hmotě… dejme tomu pomocí vysoké frekvence… v jiskrovém poli nebo jak… rozkmitat, rozviklat, uvolnit vnitřní strukturu tak, že by stačilo ťuknout z dálky… nějakými vlnami… výboji… oscilacemi nebo čertví čím, aby se ta hmota rozpadla, co? Bum! Na dálku! Co tomu říkáte?”
Prokop neřekl nic, a pan Carson cucaje s rozkoší cigáro se na něm jen pásl.
“Já nejsem elektrikář, víte?” začal po chvíli. “Mně to vysvětloval jeden učenec, ale ať se propadnu, jestli jsem to pochopil. Ten chlap šel na mne s elektrony, ionty, elementárními kvanty a já ani nevím, jak to jmenoval; a nakonec to katedrové světlo prohlásilo, že to zkrátka a dobře vůbec není možno. Člověče, vy jste si dal! Udělal jste něco, co podle světové autority není možno…”
“Tak já jsem si to vyložil sám,” pokračoval, “jen tak ševcovsky. Někdo si dejme tomu vezme do hlavy… udělat vratkou sloučeninu… z jisté olovnaté soli. Dotyčná sůl je neřád; ne a ne se slučovat, že? Tak ten chemik zkouší všechno možné… jako blázen; a tu si dejme tomu vzpomene, že v lednovém čísle The Chemist bylo povídání o tom, že dotyčná flegmatická sůl je báječný koherer… detektor pro elektrické vlny. Dostane nápad. Pitomý a geniální nápad, že by snad mohl tu zatracenou sůl přivést elektrickými vlnami do lepší nálady, ne? povzbudit ji, roztancovat ji, natřást ji jako peřinu, že? Tja, nejlepší nápady dostane člověk z blbosti. Tak tedy sežene takový komický transformátorek a dá se do toho; co prováděl, to je zatím jeho tajemství, ale koneckonců… dostane hledanou sloučeninu. Ať mne čert, dostane ji. Nejspíš to nějak slepil tou oscilací. Člověče, já se budu muset na stará kolena učit fyzice; říkám boty, že?”
Prokop zabručel něco docela nesrozumitelného.
“To nevadí,” prohlásil pan Carson spokojeně. “Jen když to zatím drží dohromady; já jsem pitomec, já si představuju, že to dostalo nějakou elektromagnetickou strukturu nebo co. Kdyby se nějak porušila, tak… se to rozpadne, že? Naštěstí asi deset tisíc řádných radiostanic a několik set nezákonných udržuje v naší pozemské atmosféře takové elektromagnetické klima, takovou eh eh oscilační lázeň, která jde zrovna k duhu té struktuře. A tak to drží dohromady…”
Pan Carson se maličko zamyslil. “A teď,” začal zase, “teď si představte, že nějaký ďábel nebo holomek na tomto světě má prostředek, kterým může dokonale rušit elektrické vlny. Prostě je smazat či co. Představte si, že to – bůhsámví proč – tropí pravidelně v úterý a v pátek o půl jedenácté v noci. V tu minutu a vteřinu se poruší na tomto světě bezdrátové spojení; ale v tu minutu a vteřinu se nejspíš něco stane taky v té… labilní sloučenině, pokud není zrovna izolována… dejme tomu v… v porcelánové krabici; něco se v ní poruší… jaksi v ní lupne, a ona se… ona se…”
“… rozpadne,” vyhrkl Prokop.
“Ano, rozpadne se. Exploduje. Zajímavé, co? Jeden učený pán mně to vysvětloval – hrome, jak to říkal? že – že prý –”
Prokop vyskočil a popadl pana Carsona za kabát. “Poslyšte,” koktal hrozně rozčilen, “kdyby se tedy… Krakatit… roztrousil dejme tomu tady… nebo kdekoliv… prostě po zemi…”
“… tedy to nejbližšího úterku nebo pátku o půl jedenácté vyletí do povětří. Tja. Člověče, neuškrťte mne.”
Prokop pustil pana Carsona a přebíhal po světnici hryže si hrůzou prsty. “To je jasné,” mručel, “to je jasné! Nikdo nesmí Krakatit vy-vyrá–”
“Krom pana Tomše,” namítl Carson skepticky.
“Dejte mi pokoj,” utrhl se Prokop. “Ten na to nepřijde!”
“Nu,” mínil pan Carson s pochybami, “já nevím, kolik jste mu toho řekl.”
Prokop se zastavil jako vražen do země. “Představte si,” kázal horečně, “představte si dejme tomu… vvválku! Kdo má v rukou Krakatit, může… může… kdykoli chce…”
“Zatím jen v úterý a v pátek.”
“… vyhodit do povětří… celá města… celé armády… a všecko! Stačí… stačí jen roz-trousit – Dovedete si to představit?”
“Dovedu. Báječně.”
“A proto… v zájmu světa… nikdy… nedám nikdy!”
“V zájmu světa,” bručel pan Carson. “Víte, v zájmu světa by hlavně bylo přijít na kloub té – té –”
“Čemu?”
“Té zatracené stanici anarchistů.”
XIX.
“Vy tedy myslíte,” koktal Prokop, “že… že snad…”
“My tedy víme,” přerušil ho Carson, “že jsou na světě neznámé vysílací a přijímací stanice. Že si pravidelně v úterý a v pátek říkají nejspíš něco jiného než dobrou noc. Že disponují nějakými nám dosud neznámými silami, výboji, oscilacemi, jiskrami, paprsky nebo čím zatraceným a… a zkrátka nezachytitelným. Anebo nějakými antivlnami, antioscilacemi nebo jak to k čertu nazvat, něčím, co prostě přerušuje nebo smazává naše vlny, rozumíte?” Pan Carson se rozhlédl po laboratoři. “Aha,” řekl a popadl kus křídy. “Buď je to takhle,” povídal rýsuje na podlaze asi půlloketní šipku křídou, “nebo takhle,” a přitom pokřídoval celý kus prkna a do toho vmázl nasliněným prstem temnou čáru. “Tak nebo tak, rozumíte? Pozitivně nebo negativně. Buď posílají nějaké nové vlny do našeho média, nebo vrhají do našeho kmitajícího, skrznaskrz protelegrafovaného prostředí umělé pauzy, chápete? Obojím způsobem se dá pracovat… bez naší kontroly. Obojí je dosud… technicky i fyzikálně… naprostá záhada. Zatraceně,” křikl pan Carson v náhlém vzteku a praštil křídou, až se rozstříkla, “tohle je příliš! Posílat neznámými silami tajné depeše záhadnému adresátovi! Kdo tohleto dělá? Co teda myslíte?”
“Třeba Marťané,” nutil se Prokop zažertovat; ale opravdu, nebylo mu do žertu.
Pan Carson po něm vražedně vykoukl, ale pak se rozřehtal přímo koňsky. “Dejme tomu, že Marťané. Bájecně! Dejme tomu, mistře. Ale dejme tomu, že spíš někdo na zemi. Dejme tomu, že nějaká pozemská moc rozesílá své tajné instrukce. Dejme tomu, že má tuze vážné příčiny vyhnout se lidské kontrole. Dejme tomu, že je nějaká… mezinárodní služba nebo organizace nebo čertví co, a že to má k dispozici neznámé síly, tajemné stanice a kdesi cosi. V každém případě… V každém případě má lidstvo právo zajímat se o ty tajemné depeše, ne? Ať jsou z pekla nebo z Martu. Je to prostě… zájem lidské společnosti. Můžete si myslet… Nu, nejspíš, pane, nejspíš to nebudou radiodepeše o Červené karkulce. Tak.”